Zas cítím, jak padám

Na lodi života jedeme přes moře,

jednou jsme dole a podruhé nahoře.

Já se však nahoře zřídkakdy procházím,

většinou marně se uhýbám nesnázím.

Dolů zas dnes padám, a to dost hluboko,

zkouším se usmívat, je to jen na oko.

Má malá dušička je jako zakletá

ve slovech jako jsou nešika, popleta.

Dole mě jistě nic dobrého nečeká

doufám, že alespoň zapadnu do měkka.

Je to však beznaděj, v propasti trápení

válí se na zemi bláto a kamení.

Slunce tu nesvítí a déšť tu nepadá,

nikdy tu nevládne příjemná nálada.

Pomocná ruka tu zdá se, že chybí mi,

aby mě schovala před zraky cizími.

Všechno mě bolí, já budu však důsledná,

zkouším se poctivě odrazit ode dna.

Ode dna odrazit dá se jen nahoru,

snažím se vystoupat nad čáru ponoru.

A když se vyšplhám na horní palubu,

čekám kdy život mi zase dá do zubů.

Přesto ta cesta se pokaždé vyplatí,

pro chvilku, co se smím na slunce dívati.