17 VII.

„Tak vyspíš se se mnou nebo ne?“ ptá se Vašek už poněkolikáté. Adriana stále čeká, že se probudí. Tohle přece Vašek nemůže myslet vážně. Nezapadá to do jeho image dokonalého chlapce. „To si piš, že ne.“ odpovídá mu Adriana. Hnusí se jí už jen to, že to takhle zkouší na každou druhou. „Tak to si ještě užiješ, drahoušku. Tohle Ti nezapomenu…“ praví Vaněk.

Však ať si kecá, říká si Adriana. Co mi takový Václav jeden může provést?

Co všechno dokázal jeden takový Václav. Skorem jí zničil! Ale to tenkrát Adriana nemohla vědět, co ji čeká… Teď už je všemu konec, za pár dní jí Vašek zmizí ze života. Ale kdyby jen on… Za pár dní ji zmizí ze života i Ben. „Adriano? Je všechno dobrý?“ to na ni mluví Táňa. Adriana nadskočí leknutím. „Jo, to víš, že jo… Uvidíme se večer.“ nasadí Áďa svůj úmělý úsměv, který za těch posledních pár týdnů umí výborně. „Tak jak chceš. Čau.“ pokrčí Táňa smutně rameny a běží za Zdeňkou.

A tak to tedy začlo. Najednou Adrianu začínali opouštět její kamarádi. Ze všech stran se jí někdo vysmíval. Všude si někdo špital. Každý si na ni ukazoval. Adriana to nechápala… „Vidíš, já Ti říkal, že Ti ze života udělám peklo.“ sklání se k ní s úsměvem Vašek a s ulehčením jí vylévá čaj do jídla. Utéct. Jediné, co Adrianu napadne je utéct odsud. Třeba jí ještě zbyla Táňa s Vendy…

Po doběhnutí na pokoj uvidí Vendulčin pohrdlivý výraz. Aha, tudy cesta nepovede, napadne ji hned. Slzy se pomaloučku pouští z očí a Adriana proto rychle zabouchává dveře a utíká… Utíká, vše kolem se rozmazává ve velký tunel posměšků. Adriana neví, kam utíká – nevidí na cestu. „Áďo… Neplač, to bude dobrý. Pojď si lehnout.“ Benův hlas. Benovi pevné paže ji vedou zpět k ní do pokoje. Možná se ráno vzbudí a všecko bude pryč…

         Ale ráno v tom pravém slova smyslu vlastně nepřišlo dodnes. Stále ještě ta noční můra není pryč. Stále jsou tu ty posměšky a pomluvy. Adriana ani neví, proč ji pomlouvají a čemu se stále smějí. Každopádně se to Vencovi povedlo skoro dokonale. Skoro proto, že vedle ní stále stojí Ben a Táňa…

         Adriana vyráží s Benem na nákupy. Jsou spolu domluveni, že se zastaví u něj na pokoji. Přece se toho Vaška nebude věčně věků bát. Je to jen hloupý kluk. „Sakra, tak už si vyber. Buď já nebo ona. Jestli chceš chodit s tou krávou tak ale nepočítej se mnou. Nevim, co si teda vybereš, jestli jí nebo dlouholetýho kamaráda.“ Áďa ještě nestihla zaklepat. „Vašku! To nemůžeš myslet vážně. To jako, že se najde jedna slušná holka, co Ti nedá, tak z toho uděláš kovbojku a zkazíš jí život?“ a asi ani nezaklepe. Tenhle rozhovor by asi neměla slyšet, ale nějak se od něj nemůže odtrhnout… „Jak myslíš, kamaráde, jak myslíš.“ trošku má o Bena strach. Tu poslední větu vyslovil Vašek s jakousi výhružkou. Najednou klapnou dveře a Áďa se rychle zvedá ze země. „Ty´s to slyšela? To je mi líto…“ objímá ji Ben. „Nechci, abys tohle musel zažívat i Ty.“ „Neboj, já už jsem velkej kluk a rozhodnu se sám…“

         Rozhodl. Dobrovolně si nechal ze života dělat peklo jen a pouze kvůli ní. Nikdy nepotkala takového kluka. A nikdy už ho ani potkat nechce. Stačí jí on – tenhle jediný Ben…