NAIRA část 12.: Pokus o záchranu Nairy...

Pokus o záchranu Nairy.

  

    Tom šel jako obvykle první. Když se mu něco nezdálo, zastavil ostatní a šel na průzkum. Vrátil se většinou za chvíli. Vyjímečně mu to trvalo déle, i nějakou hodinku. Žil venku už dlouho. Hodně dlouho.  Byl vyšší postavy, delší tmavé vlasy, stažené do culíku už začínaly místy šedivět. Jako by větrem a sluncem ošlehaná tvář s ostřejšími rysy také vypovídala, že už venku ledas co zažil. Zei byl drobnější, nenápadnější. Pohyboval se rychle, uměl sledovat a rozpoznat ze stop spoustu věcí. Za Railem šla Ainí, která měla výborný sluch a ne zrovna oblíbené předtuchy. Orí jim kryl záda. Občas se zastavil a pečlivě se rozhlížel a poslouchal jestli je někdo, nebo něco nesleduje. Všichni samozřejmě ozbrojeni, každý svými oblíbenými zbraněmi. Teď možná vybaveni o něco lépe, určitě lépe. Po tom co je Rail s Nairou vybavili…

 

     ,,Pomalu, opatrně, no tak! Nemůžete být tiší!" Tom byl evidentně nervózní. Vedl sice tuto skupinu už dlouho, ale poslední dny měl strach. Strach měl vždy, ale ne takový. Byl jiný, tak nějak oprávněný, těžko ho popsat. Běžný strach z okolní přírody, ze zvířectva, a různých nečekaných dalších nástrah přírody už dávno zvládal.  Ale o divných tvorech slyšel teprve poslední týdny. Ne že by o nich neslyšeli nikdy. To ne, ale naposled tak před půl rokem, nebo tak někdy. Ale poslední zprávy jsou častější. A ne zrovna nejpříjemnější.

    ,,Tome?" Railovi se nelíbil Tomův výraz, ,,Tome, vnímáš mně?"

    ,,Jo, jasně!" Tom se právě prodíral zarostlými křovinami s něčím, co by se snad dalo nazvat mačetou, ,,Poslouchám tě Raile, mluv! Máš něco na  srdci o čem bych snad nevěděl?"

    ,,No, můžeš mi říct něco o...sakra!" zachytil větev, která se vymrštila proti němu skoro pozdě. Stačila ho švihnout do tváře. Hřbetem ruky si setřel krev.

    ,,Promiň. Nechtěl jsem. " ohlédl se Tom.

    ,,To nic. Dobrý." Rail se ohlédl po ostatních. Zei s odhodlaným výrazem a za ním Ainí  a v zákrytu usměvavý Orí. Jak jinak? Orí ohlížíc se za nimi, kdyby je snad někdo sledoval.  

    ,,Máme vlastně nějaký plán? " 

    ,,No, plán? " Tom se zastavil a podíval na Raila, ,,No když se ptáš, Raile,tak vlastně jen, no plán bychom měli, ale spočívá v tom, že se pokusíme najít Nairu. Tedy za každou cenu!" Tom se pokusil o úsměv. ,,Já vím, že to není moc, ale neměli jsme čas na složité úvahy. A ty jsi ten poslední kdo by mi nevěřil, že uděláme co budeme moct. Že mám pravdu?"

    ,,Jasně..." když Rail viděl Tomovi oči, usmál se na něj a radši ho přátelským poplácáním po zádech popostrčil kupředu. ,,Jdeme dál. Kolik nám zbývá k místu, kde asi dopadla Naira?"

    ,,Už tam budem."

 

    ,,Lidi, slyšíte to?" Zeiova otázka byla zbytečná. Všichni se už krčili v porostu. Sotva slyšitelně dýchajíc.

    Kdokoli z nich se bál vyslovit tu myšlenku, že to jsou oni, ONI.

    ,,Sakra, co jsou zač? Přece se jich nemůžem tak bát?" šeptal Orí.

    ,,To se ti lehko řekne. Vzpomeň si na náš jarní lov. Kdy jsme mysleli, že si uděláme zásoby aspoň na měsíc dopředu... Kdo, nebo co nám to překazilo? Dodnes si s tím lámem hlavu. A, promiň, teď mám podobný pocit. A víš, že mé pocity..."

    ,,No dobře, Ainí, my víme, nech toho věštění. Jsme v nepříjemné situaci a víme to i bez tebe. No tak, neurážej se." Orí věděl, že Ainí ráda věštila. No ráda, není zrovna vhodné slovo, ale je fakt, že když se k něčemu schylovalo, tak Ainí byla nervo'zní. A kdo ji znal, tak jí věřil.

 

                                             -------------------------------------------------

 

    Nechala před jeskyní věci co vyřadila a vzkaz. Vzkaz, že je v pořádku, teda skoro, že se vydala po řece, ale že se do večera vrátí zpátky, pokud něco, nebo někoho neobjeví. A průběžně bude zkoušet obnovit spojení. ...a chybíš mi, Raile. Doufám, že jsi v pořádku. Že tě našli tvoji lidé a že mně hledáte. Ale, nezlob se, musím se porozhlédnout po okolí, kdyby jste se neobjevili... Musím zjistit jaké mám možnosti na přežití. Nebo aspoň se o to pokusit.      Miluji tě    Tvoje   Naira

 

    ,,Pojď Sarí! Jdeme!"  Mladá šelma se kupodivu opravdu rozběhla za ní. Naira se rázně rozešla.  Vzápětí jen zasykala bolestí a zpomalila. Přece jen její pohmožděniny a sotva se zahojivší starší rána, nedovolily k normálnímu pohybu. Začala se opírat o hůlku, kterou si zkrátila na míru z kusu větve. Takhle se asi daleko nedostane. Asi bude muset přehodnotit situaci a možná bude lepší zůstat tady? Ale tady hrozí, že se vrátí i rodinka šelem. Měla pocit, že už ví, že venku nemoh nikdo přežít... Aspoň ten, kdo vyrostl tam dole. Tam dole v podzemí a vyzbrojen pouze vyspekulovanou teorií o životě venku prostě nemohl! Normálně přežít, bez pomoci lidí z venku opravdu nemohl.

     No tak. Nepropadej panice! Bůh ví, jak to všechno je!

     Vydala se pomalu dál. Krajina kolem řeky byla okouzlující. Naira byla nadšená a snažila se zapomenout na bolesti, které ji provázely na každém kroku. A v doprovodu Sarí to bylo ještě zajímavější. Spíš neuvěřitelné. Divoká šelma, no zatím mládě, ale stejně? Jak je to možné, že kočkovitá šelma se drží člověka? O tom nikdy neslyšela. Ani nečetla, ani neslyšela na přednáškách...

    ,,Bože!...ne, to ne...už zase oni..." Naira se sesula do trávy. Spíš sebou praštila. Opatrně se ohlédla po Sarí. Ta už ležela v poloze, v jaké divoké šelmy číhají na kořist. Krčíc se ve vysoké trávě se sotva slyšitelně přesunula za nejbližší vyšší křoviska, směrem k nejbližším stromům. Naira neváhala; uvažování, zda mladá šelma rozhoduje správně, nechá najindy; a opatrně ji následovala. Akorát nemohla pustit z hlavy, co se té kočce asi honí hlavou a hlavně za co Nairu považuje? To se zatím nedá rozumně vysvětlit!

    Po hodné chvíli, kdy se jí zdálo, že hluk kolem slábne, se odvážila vykouknout. Pohladila Sarí, opatrně se obrátila, pomalu vystrčila hlavu.

    Viděla jen v dálce v zarostlé džungli, přes spoustu keřů a stromů nějaké pohybující se postavy. Snad zvířata? Zvířata to nemohli být. Ale lidi taky ne! Sakra co jsou zač! Už toho začíná mít dost! Nemůže přece být tolik tajemství kolem jednoho druhu, ať už je to cokoli!!!

    ,,Áááá...'' ucítila ostrou bolest nahoře v zádech a pak už nic...upadla do bezvědomí...

A přece ještě něco. Sice to sotva cítila, ale byla si jistá. Ano, určitě cítila mokrý čenich zázračně věrné Sarí. A pak slyšela její úprk. Aspoň podle hlíny s trávou, které jí hodila na obličej, mimo jiné, jak se odrazila a pak to jen zašustilo a byla pryč. Pak už o sobě nevěděla. 

Natož aby tušila, že Sarí zůstala na blízku. Zatím. Zatím mohla.

 

                                              -----------------------------------------------

   

    ,,Tiše, rozdělíme se..." Tom dával sotva slyšitelné pokyny, ,,Když to zkrátím, tak jsme blízko místa, a i okruhu kde bychom měli hledat Nairu. Jestli jsou mé výpočty a úvahy správné tak by tu někde měla být.''

     Za předpokladu, že žije. Pomyslel si Rail. Ale bál se zeptat, nebo jen pomyslet nahlas...

 

    ,,SAKRA !!! To nééé, ...né, to jsem nechtěl, to ne, ne...''

    ,,Čí to byl hlas !!, '' Rail vypadal rozlobeně, ,,Krucinál řekne mi někdo kdo to byl !! No tak!!! KDOOO'o'o'...!!!'' polohlasně supěl a obracel se na toho kdo byl kolem, snažil se přes to všechno nekřičet. Snad pud sebezáchovy? Uvědomil si, že křečovitě drží Toma za ramena a

cloumá s ním. Nechal toho. ,,Promiň, '' sotva hlesl, ,,Když já se o ni strašně bojím...''

    Tom, otočíc se na Raila a spatříc, jak se snaží zadržet hrnoucí se slzy , prohlásil

s jistotou :,,Naira to nebyla, ale obávám se, že to byl Zei.''

    Další výkřik.

    A pak další...

    ,,Ne, to nebylo v plánu....ne, né...'' ....

    ...

    ...

    Rail na chvilinku pootevřel oči. Co? Kam ho to nesou? Bože, že by měl vidiny? Ne, to není možný? To je Naira! NAIRO! ,,NAIRO, NAIRO' o'o', auu, aaaááá...'' co to bylo, neví ale bolí to....

 

                                                 ---------------------------------------------

 

    Šílené skřeky! Zmatek! Chaos!....Obloha jakoby potměla. Na obloze se vznášela obrovitá okřídlená monstra!

    Nad jejich hlavami se vznášeli orlosupi.

    Co je vyprovokovalo? Přemýšlel Tom. Nikdy neútočí takhle ve velkém a v takovém množství a hlavně v tenhle čas?

                                                                                                                                                                                                                                                                        

   Vyprovokovala je Sarí. Tentokrát to byla malá šelma, která se rozhodla bránit svou lidskou kamarádku, nebo jak to brala. Snažila se přilákat pozornost, či věděla přesně, co dělá? Těžko říct. Výsledek byl ale jasný. Netrvalo dlouho a slunce mezi mraky zastínilo hejno orlosupů.

   Běžně slídila a napadla skupina obrovitých ptáků jen malou jistou kořist. Nebo šla po skupince lidí, když jich nebylo moc, ale teď ! Sarí je podráždila svým výstupem. Nalákala je na snadnou kořist.  Aspoň pro ty ptáky... Asi věděla  jak na ně. Za svůj krátký život před nimi utíkala mockrát. Takže ačkoli se nezdála, věděla jak na ně! Zdálo se to neuvěřitelné! Objevila se tam jako snadná kořist. Jako zbloudilé  šelmí mládě. Kde je mládě, tam se brzo objeví matka. A navíc, když ta zoufale mňouká a volá svou rodinu. A kde se objeví matka, tam se objeví smečka ostatních. Pro orlosupi, už mnohem zajímavější úlovek.

    Vrhli se jakoby z nebes na všechny dole! Jídlo jak jídlo. Neměli v téhle oblasti nepřátele. Aspoň doposud. Takže kdo neuměl být ,neviditelný', schovat se za stromy a jiný porost tak, aby ho přehlédli, měl smůlu. Lovili zvířata, lidi... Jen bedlivý pozorovatel by si všimnul, že tak nějak vynechávali určité bytosti. Byla to náhoda?

 

                                                  ---------------------------------------------          

 

    Naira pomalu otevřela oči. Ležela na zádech. Kolem bylo ticho. Tma. Snažila se rozkoukat.

Obloha. Hvězdy. Hvězdy a souhvězdí! To vidí poprvé na vlastní oči. To je nádhera! Brouzdala očima po obloze. I kdyby měla umřít, tak to stálo za to. Za poslední dny a týdny prožila strašně moc. Ničeho nelituje... Poznala Raila...

    ,,Nairo!''

    ,,Aaa.., co?'' jak se pohla, tak si ozvala její zranění.

    ,,Nairo, slyšíš mně? Neboj se, postarám se o tebe.''

    ,,Raile?!''

    ,,Ne. Rail tu není, nevíme, co se ze všemi stalo. Já jsem Tom. Railův přítel. Ššš. Neboj. Dám ti léky...''

    …..

    …..

    ,,Ahoj. Asi si mně nepamatuješ?"

    ,,Co? Kde to jsem? " Naira se posadila. Trochu se jí ještě motala hlava. ,,Co se stalo? Kde je Rail? Viděla jsem ho! A kdo jsi ty? " dala si hlavu do dlaní, promnula si oči, prohrábla prsty dlouhé vlasy... má je hodně zacuchané, pomyslela si jen tak mimoděk. Možná je bude muset zkrátit... Nad čem to přemýšlí?...

    ,,Nairo! Vnímáš mně? To jsem já. Tom. Railův kamarád. Upadla jsi do bezvědomí. Vytahal jsem ti ze zad několik otrávených šipek. Posloucháš? Řekni něco? Nevím jak na tom jsi? Kdyby se tam neobjevili ti ptáci..."

    ,,Kde je Rail?!"

    ,,Je mi líto. Nevím."

    ,,Jak to? A jak jsem se dostala sem? No, kde vlastně jsem?"

    ,,Jsme kousek od tábora. Dál se mi tě nepodařilo donést. Jednak jsi strašně vyváděla a pak jsem se bál, vzhledem k tvým zraněním, abych ti neublížil. To by mi Rail nikdy neodpustil."

    ,,Myslíš, že žije? Musí. Vím, že žije. Cítím to. A chci tomu věřit!" Naira se dlouze podívala Tomovi do očí, ve snaze, že tam snad něco vyčte.

    ,,Kde jsou mé věci!" najednou ožila, ,,Prosím kde?" S výrazu jeho tváře, jí začalo docházet, že snad nic nemají. ,,Ale jak ho najdem? A jak vlastně najdem ostatní..." chtěla vstát, ale bolest ji vrátila k zemi. ,,Neříkej, že jsou ostatní mrtví! No tak řekni něco! Tome! A, a kde je Sarí! "

    ,,Sarí? Kdo je Sarí?!"

    ,,Ta malá šelma..."

    ,,To divně zbarvené, snad tygří mládě co vyprovokovalo...?''

    ,,Ano! To byla moje Sarí. Já vím, že to zní neuvěřitelně. Ale byla to moje věrná Sarí."

    ,,Tvoje... No víš co, to mi povíš pak, jo?"

    ,,Ale...no...tak dobře..."

    ,,Promiň. Napřed se musíme dostat do tábora. Tam máme nějaké vybavení. Tam se domluvíme co dál. Tak a teď by bylo skvělý, kdyby se ti podařilo vstát! Pojď. Pomůžu ti. Jo, dobře, to půjde. Pomalu, jo..."

 

    Dorazili do tábora na večer druhého dne. Kiri už byl tak nervózní, že byl strachy celý bez sebe. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho první samostatné hlídání, které vždy teoreticky bral na lehkou váhu a netěšil se, až přijde na řadu, dopadne takhle. Místo nudného dne, si prožil své...

 

 

 

---