Host

Marné pokušení zastavit čas, vrátit ručičku o malý kousek zpět. Často mi nedochází kdo vlastně jsi, člověče stvořený z kusu hlíny. Jen prach, co podobá se pilu létajícímu v obdobích slastných. Odhoď svůj plášť, ponechej se vidět takový jakým mohl byś být. Velký, hrdý, silný, krásný, jedinečný. Nepopíráš minulost, přítomností se přikrýváš k ránu, kdy nad údolím sklání se chlad. Kusy těla ukovej z tenkého plátu a přileť, máš ještě odvahu? Nerozumím ti, složitý používáš jazyk, přesto tolik se ti chci podobat. Tvému stínu, útlým bokům, a ta tenká linoucí se vůně z čajové konvice, tak mámivá jest. Již vím, bílou plachtou se potíráš v radosti, pod černou se skrýváš, by tvá vina nebyla těžší než odpuštění. Mnoho již přešlo odlivů, nejsi ztracen, každý kdo z pramene se napil, nemá jiné cesty dráhu. Jsem na začátku, trať se stočila ve směru větru. V zásuvkách přespává do rozbřesku, krouživými pohyby vyklání se na okraj stolku, u kterého sedí host. Pije svůj šálek čaje a dost možná, že přemýšlí, z jakého stromu jablko spadlo. Nerušme ho v přemýšlení, vždyť času má na to dost.