Bar Delicate Occasion

I.

            Už ve vlaku se mi zdálo, že tenhle školní výlet nebude stát za nic. Ne že by jakákoli událost zavdala příčinu k takovému pocitu, ale prostě jsem to tak cítil a neměl jsem potřebu ten pocit měnit.

            Vystoupili jsme v nějakém větším městě, přičemž kluky (spolu se mnou) nenapadlo nic lepšího, než utrhnout se od zbytku třídy a sednout v nejbližší hospodě. Artur cestou koupil doutník, že prý cigarety hulej jen debilové (donedávna k nim ovšem patřil taky) a doutníky jsou teprve ten pravej vodvaz.

            Vešli jsme tedy do hospody a sedli si k volnému stolu (nebylo ještě ani poledne, takže bylo celkem prázdno). Lehká nevolnost z vlaku se ještě zhoršila a bylo mi jasné, že i když se dnes nestane nic špatného, určitě se nestane nic dobrého.

            Servírka, u které jsme si každý objednal pivo, si nás nejdřív nedůvěřivě prohlédla (nebylo divu, některým z nás nebylo ani patnáct), ale pak se usmála a za minutu nám piva přinesla. Nenechali jsme ani padnout pěnu a všichni jsme se pořádně napili. Artur vytáhl z kapsy doutník a sirky (zapalovat doutník zapalovačem může prý jenom totální hovado) znalecky nechal u sirky odhořet hlavičku, přiložil plamen k doutníku a několika vdechy ho zapálil. Nikomu ovšem neřekl, že doutník se nešlukuje (dobře to ale věděl), s požitkem pak sledoval, jak ho ostatní kouří jako cigaretu. Já jsem nešlukoval ani cigarety, takže jsme s Arturem jediní sledovali, jak ostatní postupně ztrácejí řeč i barvu a někteří odcházejí na záchod.

            Tento stereotypní děj mě však brzy přestal bavit a rozhlédl jsem se raději po ostatních hostech. U stolu vlevo od nás seděla skupina vojáků, vlastně už nevojáků zapíjejících návrat do civilu. Byli ožralí pod obraz (usoudil jsem tak nejen z toho, že jeden už spal čelem na stole, ale nestálo před nimi už ani žádné sklo) a některý z nich občas zařval na celou hospodu: „CIVIL!!!“.

Vpravo byl stůl místních štamgastů (prostě umaštěný a fousatý hnusáci) a naproti nám seděl u malého stolku nějaký mladík v tmavém obleku a kravatě s krabičkou drahých cigaret (jasnej debil) a vídeňskou kávou před sebou, četl noviny a občas přehlédl hospodu a její hosty rádoby zkoumavým a určitě dost nepřátelským pohledem. Když si ho Artur všiml, okomentoval ho slovy: „Tehle zmrd by si měl vyhulovat v ňáký zasraný kavárně“.

            Všichni jsme se zasmáli a souhlasně přikyvovali, ale mě se z těch všech lidí kolem zase o něco  přitížilo a tak mě potěšilo, že už jsme konečně dokouřili ten doutník (kluci se už vytahovali, že s nima nic neudělal a že příště musíme koupit něco silnějšího), dopili poslední piva, zaplatili a vypadli ven.

            Svítilo slunce a díky tomu (ale asi i díky alkoholu) se mi to město začalo líbit. Ale obrazy hostů té hospody se mi vracely po zbytek výletu a několika týdnů po něm. Pak mi najednou zmizely, ale nechaly za sebou jakési nedokonalé prázdno, které jakoby slibovalo, že se zase naplní.

II.

Po deseti letech jsem se ve stejné hospodě ocitl znovu. Mezitím jsem dokončil střední školu, absolvoval základní vojenskou službu a po ní jsem byl přijat do denního studia na Právnickou fakultu právě ve městě, kde stála i tato hospoda.

Studoval jsem už poslední ročník a kolem té hospody jsem chodil dost často, ale přesto jsem do ní jednoho slunného dne vkročil teprve podruhé.

Byl jsem sám a tak jsem si sedl k malému stolku naproti tomu, kdy jsme seděli před lety. Jen tak z legrace jsem si objednal vídeňskou kávu, kterou měl host na tomhle místě tehdy (protože jsem šel právě ze zkoušky, měl jsem na sobě i tmavý oblek, mohl jsem se tedy cítit jako on). Otevřel jsem i noviny, prolétl jsem článek o premiéře Hitchcochova Vertiga a úvahu o vzniku a šíření nacistických myšlenek. Po chvíli jsem zvedl zrak a u stolu naproti seděla skupina výrostků, kteří popíjeli pivo a kouřili doutník.

Pobavilo mě, že některé věci se ani po deseti letech nezměnily a četl jsem dál. Když jsem ale uslyšel výkřik CIVIL!!! a uviděl vpravo od těch kluků skupinu bývalých vojáků a u stolu vlevo zase šedivé vousatce, ucítil jsem uvnitř něco podobného, jako když jsem tu byl poprvé.

Vzpomněl jsem si na nechuť k vojákům k tomu kavárníkovi i k těm vousáčům. Dnes jsem ale vedle toho pociťoval silný odpor i k těm klukům naproti. Připomínali mi kuklu, ze které má v budoucnu vylétnout motýl, tedy něco sice nutného, ale zároveň odporného a hodného zapomnění. Byla mi protivná ta jejich ničím nepodložená sebedůvěra, plynoucí jen z totální neznalosti, ta snadnost ve vytváření si názorů na svět kolem, kterou tehdy projevil Artur, ale do jisté míry i já a napadlo mě, že právě tato vlastnost nezralých lidských osobností (bez ohledu na fyzický věk) je ideální živnou půdou pro šíření nacistických myšlenek. Došlo mi, jak se asi tehdy musel cítit ten „kavárník“, pokud se mu hlavou honily podobné myšlenky. Tyto úvahy i tíže v útrobách mě přiměly opustit toto místo, přičemž jsem si slíbil, že už se sem nevrátím. Obrazy odtud mě ale pronásledovaly o mnoho déle než poprvé a úplně nezmizely vlastně vůbec.  

III.

Ten slib jsem ale nesplnil a vrátil jsem se ještě jednou. Dnes. Uplynulo už čtyřicet pět let ode dne, kdy jsem tu byl naposled. Sice jsem žil v tomto městě celý život, pracoval jsem tu jako soudce, ale této hospodě jsem se celou dobu vyhýbal.

            Včera jsem ale dostal fotografii, která mě donutila vrátit se zpět a jednou provždy se s tímto místem vypořádat. Od té chvíle se také nemohu zbavit oné tíže v útrobách, která mě na zlomky času přepadávala i dřív.

            Už když jsem otevřel dveře hospody, tíže se přinejmenším zdvojnásobila. Dobelhal jsem se k nejbližšímu stolu a nepřekvapilo mě, že je to stůl štamgastů, vousatých a umaštěných. Ostatně jsem mezi ně zapadl, protože na začátku mé soudcovské kariéry mi kolegové poradili, abych si nechal narůst plnovous, protože oholený prý vypadám příliš mladě a neměl bych u obžalovaných autoritu; ze zvyku ho nosím dodnes.

            Ke stolu přišla nádherná servírka a zeptala se na mé přání. Při pohledu na ní jsem zaváhal, jestli mám opravdu provést to k čemu se chystám, ale v zápětí jsem si naplno uvědomil tíži ve vnitřnostech, veškeré pochybnosti zahnal a objednal jsem si pivo, papíry a tužku; vše přinesla téměř okamžitě.

            Napil jsem se piva, vyndal jsem z kapsy peněženku, z ní peníze na jedno pivo a tři fotografie. Na první z nich jsem byl vyfocen jako maturant na tablo, na druhé při promoci na fakultě a na třetí, která mi přišla včera jako připomínka padesáti let od odchodu z vojenské služby od jednoho kamaráda ve zbrani při oslavě „civilu“ v této hospodě.

            Bylo mi v podstatě jasné, co uvidím, ale chtěl jsem „strašlivou poznati jistotu“. Nebylo pochyb, uviděl jsem zde a nyní sebe jako středoškoláka na výletě, jako opilého vojáka, kterého jeho kamarád právě vyfotil i jako studenta práv. Vzpomněl jsem si na znechucení, které jsem pociťoval při předchozích návštěvách, ale až dnes jsem pochopil, že to nebylo znechucení ze světa nebo lidí okolo, ale hnus ze sebe sama, z toho jaký budu či jaký jsem byl a nyní už i hnus z toho jaký jsem právě teď.

            Zbývá mi jen dokončit tuto zpověď a pak rozseknout ten začarovaný kruh, to klubko časoprostorových anomálií, které na mě toto místo nachystalo.

Poznámka vydavatele:

Tento text byl nalezen na jednom stole jisté restaurace v jistém univerzitním městě. Do naší redakce jej přinesla zaměstnankyně restaurace, o které se vyprávění (zřejmě) zmiňuje. Podle jejích slov opravdu ke zmíněným stolům donesla zmíněné nápoje a tužku s papíry, ale není schopna si vybavit, že by u těch stolů vůbec někdo seděl. Dalším pátráním mezi hosty restaurace jsme získali pouze poněkud zmatené svědectví jednoho ze stálých hostů, který tvrdí, že toho dne vedle něj seděl nějaký stařík, který něco psal a když skončil, vytáhl z pod saka pistoli a střelil po jednom z mladíků sedících u vedlejšího stolu a pak beze stopy zmizel.

            Ať už se v oné restauraci odehrálo cokoliv (pokud vůbec něco) věříme, že zmiňovaný text je sám o sobě zajímavý a hodný zveřejnění.