Óda na mládí

Je jenom další hnusný deštivý podvečer a já sedím u bratránkova počítače, dvě stě kilometrů od domova. Za oknem je šílená průtrž mračen, zima a vůbec odporně – zkrátka podzim. Teď, v půli léta…

Pročítám si kritiky svých děl a dozvídám se věci nevídané – „moc dětské“, „dobrý, ale moc dětský“, „je to takový pubertální, ale to vychytáš“ a leze z toho na mně podivná nálada. Začínám uvažovat, jestli vůbec mám po čem toužit – jestli se vážně mám proč hrnout do stavu dospělosti…

Někdy bych se spíš radši vrátil do časů, kdy jsem byl ještě malý dítě. Hrál jsem si se svojí oblíbenou Tatrou, žvatlal cosi o tom, že chci jíst a nestaral se o nic. Když jsem něco potřeboval, přinesli mi to až pod nos. Kdo? Rodiče…

.. rodiče – lidi, který se vždycky starali o to, abych se měl co nejlíp, aby mě nic netrápilo. Jsem jim za tu snahu vděčnej, ale nepovedlo se jim to úplně. To se vlastně nemůže povést žádnému rodiči, aby svý dítě izoloval od všech divnejch vlivů okolí. Sem tam prostě ta deprese přišla, asi jako teď…

Vůbec, měl jsem rád ten věk, kdy jsem měl co jsem chtěl a stačilo udělat smutný voči. To byl věk, kdy mě netrápilo nic – nebo snad vás jo? Koho z vás tenkrát štvalo, že jste neměli holku? Nebo že vás nějaká nechala? A vadilo vám, že jste neměli peníze? Na co taky – na žvejkačky nebo na lízátka? A bylo vám jedno, v čem chodíte – klidně v otrhanejch kraťasech hodně křiklavých barev, tenkrát na to stejně nikdo nekoukal nebo se vám to aspoň zdálo…

V tom věku, ve kterým jsem teď, všechno vypadá jinak – když není holka, když není na koho se obrátit v těžký chvíli, mrzí to. A nebo když holka byla a teď není, protože jste se s z nějakýho důvodu rozešli, tak to zase bolí. Když nejsou peníze, tak si v dnešní době neužijete moc srandy – ať už vám vadí, že nemáte na žvejky, lízátka nebo na cigarety, někde se to prostě projeví.

A oblečení? Nenávidím ty chvíle, kdy mi rodiče říkaj že „tohle se dneska nosí“ a já když jim ukážu, co se dneska opravdu nosí, tak mi řeknou že je to strašný a stojí mě to opravdu hodně práce a námahy je ukecat, že v tom „vážně chci vypadat jako vandrák, mami“…

Vůbec, když jsme byli menší, neměli jsme důvod hádat se s rodičema. Neměli jsme svůj vlastní názor, a když už jo, tak jedině na to, jestli jsou lízátka se Šmoulama lepší než ty pískací. Teď je to taky jinak – víme, co chceme a je nám jasný, že se to ne vždy shoduje s tím, co od nás chtějí rodiče. A pak to vzniká, hádky, konflikty…

Nechápu, proč se mému věku (16 let), říká věk bezstarostného mládí. Někteří bytostní optimisti (nebo úplní blbci) tomu dokonce říkají „nejkrásnější léta života“. Proč? Vždyť tu jde jen o deprese, stresy, strach, školu a těch několik málo hezkejch chvil (navíc bohužel mnohdy pocházejících z opilosti nebo zkouřenosti) jen těžko vyváží to špatný. Osobně si myslím, že až ze mě bude starej prďola, nebudu si pamatovat, jak jsem se v šestnácti smál. Budu si ale rozhodně pamatovat, jak mě v šestnácti nakopla holka nebo jak jsem měl hodně co dělat aby mě nevyrazili ze školy.