was?

Don Quijot sebe proklíná,

sám zrazen svýma očima,

kterýma knížky stokrát čet´.

Zrazených snů, těch bezpočet

ztraceno lidstvu v širém světu,

dál žijem svoji realitu.

Jsme Quijotu tak podobní.

Co do útoku větrných mlýnů?

Obětujeme krev a hlínu.

Až přijde bouře a růžím trny uláme,

zbudou z nich vavřínové věnce…

Třeba se ještě někdy potkáme,

ave Cesar.