Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Každý den

20. 08. 2008

2090

Autor

Anriena

...

Slyším smích, smích všech kolem. Ale já pláči. Svět je kreslen ponurými barvami. Nebe nikdy nebude modré, vždy na něm bude pro mě temná ocelová šeď. Nikdy neuvidím svítit paprsky tak jako když mi bylo pět. Nebyl čas se s tím rozloučit,ze dne na den to vše zmizelo. V jedné části života přišel zlom. Zlom, kdy se přihnali starosti a slzy v mích očích. Slzy, které nahrazují úsměv. Pláči a cítím slané kapky jak stékají potváři. Letmý pohled do zrcadla, na důvěrně známý obličej, jež proklínám. Rozmazaná řasenka, černá řasenka? ČERNÁ? Už zase. Je to pořád dokola. Ne, já nejsem volná. Jsem ve vězení. Bez mříží, bez stráží a přesto ve tmě na samotce s pistolí, jejíž hlaveň se lehce a jemě dotýká mého spánku. Výkřiky do tmy : „Zastřel mě! Tak už! Tohle nevydržím,tohle ne.“ Vyvstává mi v hlavě myšlenka, kdy mi život tu poslední kulku zarazí do hlavy. Kdy už se konečně kulka provrtá dostatečně hluboko, kdy to olovo dostane šanci hladce prosvištět mojí krví a kdy srazí všechny mé sny a naděje, které se ztratí, rozplynou a vítr je odnese do pustin nekonečna. Jako by byly jenom popelem, který nic neznamená, který se jen zamete a vyhodí do řeky. V řece rozerván putuje na dně tou největší špínou, dokud ho všechno nepohltí a nezničí. Klepu se zimou. Óóó ano, má největší přítelkyně, která mě nikdy neopustí, jemné mrazení jež mě bude vždy objímat v nejhorších chvílech života. „Jdi pryč!“ řvu na ní, ale jí se nechce, ještě víc se přitiskne. Samota zabodne další šíp do skoro mrtvého srdce, jenž stěží bije, které se ještě snaží cítit něco tak krásného jako je láska. A pak mě začnou pálit oči, bolet hlava a sžírat pocit, že jsem nic, bezvýznamné nic. To nic, které radši zemře než by mělo táhnout do boje. „Nebreč, na světě jsou lidi, kteří hladový, kteří nemají kde bydlet, kteří nemají žádné rodiče ani přátele, lidé, kteří čekají na smrt a chtěli by ještě žít. Nebreč, protože tohle je čajíček. Je na světě tolik duší, kterým by mělo být do pláče víc než tobě a zrovna nebrečí."
"Jen hloupá naděje, kterou si člověk dává? Asi ano, ale zatím si to přiznat nechci. Zatím ne. Zatím budu žít s pocitem, že sem blbá, bezcenná... pro veškeré okolí, které se nezmění. Proč jste všichni tak chladnokrevní ?“

2 názory

Kočkodan

17. 01. 2012

Dát tip

Whispermoonlite to rekl/a hezky, já to jenom podepísu. 

whispermoonlite

08. 03. 2010