Día y Noche / Dnem i nocí

Kapitola 1.

Krutá,nemilosrdná …

Přehodila přes sebe černý plášť a vyšla ze svého pokoje. Byl čas snídaně…
„Musíš bejt vždycky tak nechutnej?!“ obořila se žena s modrými vlasy na muže se žraločím obličejem sedící po její levici.
„Co je?!Mám hlad … navíc, oči jsou nejlepší!Nechceš taky Konan?“ podstrčil jí pod nos oko srnky napíchnuté na vidličce.
„Fuj!“otočila hlavu na druhou stranu.
„No a co …“ Kisame si strčil upečené oko do pusy a s každým kousnutím zamlaskal. Konan si poposedla dál od něj a ukrojila si kus masa ze stehna.
„Vítej …“ přivítal Yasui Pain v čele stolu. Ano. Je to tak. Yasui je členkou Akatsuki. Pain jí vzal pod svou ochranu, když dívčin otec i matka zemřeli. Její otec byl něco jako bratr pro Paina. Navíc pro Akatsuki to byl bonus, když jí přijali mezi sebe.
Yasui je zvláštní dívka. Má pečeť tak jako její věrný přítel sibiřský bílý tygr. V dívce se ukrývá neuvěřitelně silná chakra, ale to ví jen Akatsuki. Bílý tygr je součástí pečetě.

„Dík,“usedla černovlasá 16letá dívka ke stolu k ostatním členům organizace. Vzala si chleba a taktéž si ukrojila nějaké maso. Hubenými prsty uchopila příbor a pustila se do jídla. Naproti ní se začal hádat Deidara.
„Nesahej na to!Ty si měl svoje!“ snažil se uchránit oko na vidličce před Kisamem sápající se po něm.
„No a co! Mám hlad!!!“ natáhnul ruku k Deidarovi. Blonďatý muž cuknul vidličkou do strany. Jeho loket se zabořil do Itachiho boku. Ten se chytl za místo, kam ho udeřil a vražedně se na něj otočil.
„Promiň Itachi,“ škodolibě a zároveň omluvně se zašklebil Deidara. Jenže to už se Kisame znova sápal po vidličce.
„Říkám ti, pusť to!!!“ zaječel blonďák a škubl s příborem. To už sledovali všichni u stolu. Oba s tím prudce trhli do strany. Oko vyklouzlo a řítilo se na Yasui.
Zpozorovala letící oko. Dívce se rozhořel plamínek v očích. Oko okamžitě vzplálo a před Yasuin talíř dopadl popel.
Střelila pohledem po tom, kdo to udělal. Zablýsklo se jí strašidelně v očích. Všichni čekali, co přijde. Nakonec se vrátila zpátky k jídlu.
„Nemám ji rád. Ten pohled mi nahání husí kůži …“ zašeptal Deidara, když pokládal prázdnou vidličku. Kisame souhlasně přikývl. Itachi se na ní upřeně podíval.
/Ta holka … jednou nás zradí …/

Po chvilce se ozval Pain. Všichni už dojedli.
„Ehm Ehm …“ odkašlal si, aby upoutal pozornost.
„Takže pokud jste už dojedli, věnujte mi pozornost,“ odmlčel se.
„Týká se to Skryté Oblačné. Žije tam muž, který má pro nás důležité informace o Bijuu,“ pomalu vstal a začal obcházet kolem stolu.
„Itachi … a Yasui. Vaším úkolem bude zjisti co nejvíce informací. Ovšem počítejte s tím, že to z něj budete muset dostat nedobrovolně, při těchto slovech se Yasui ušklíbla.
„Neměl by si tam poslat spíš Kisameho?“ rýpla si modrovlasá žena.
„Ne. Toho potřebuju tady. Snažte se být co nejméně nápadný. I když pochybuji …“ podíval se Pain na Yasui a Itachiho.
„Yasui, budeš poslouchat Itachiho. Povede tuhle misi. Nezkazte to … je to celkem důležité.“
Jakmile to dořekl, zmizel ve dveřích.
„Za chvíli se sejdeme v hale,“ promluvil Itachi směrem k černovlasé dívce.
Yasui si připevnila svoje zbraně do pouzder visící kolem jejích boků.Převlékla se do tílka zavazující ho se za krkem. Mělo bílou barvu a tak pod ním prosvítalo síťované triko a černá podprsenka. Tílko jí odkrývalo pupík ve kterým měla piercing ve tvaru měsíce na kraťoučkým řetízku. Na nohách měla volnější černé kalhoty nad kolena. Na nohavicích měla připnutá pouzdra s kunai a shurikeny. Přes kalhoty jí ležela rozpáraná rudě červená sukně. To všechno držel černý pásek z bílou přezkou. Na lýtkách měla síťované podkolenky a nohy zakončovali černé boty na vyvýšeném podpatku na šněrování, které zakrývali její štíhlé kotníky. Na ruce si natáhla černé kožené rukavičky bez prstů. Jen s otvory pro ně. Nosila rozpuštěné vlasy černé jak uhel s ofinou spadající přes pravé oko, které skoro nikdy neodkrývala. Obě měla obkroužené černou tužkou, která krásně doplňovala její červené oči.
Přehodila si Akatsuki plášť přes sebe. Ten jí zakryl celou postavu a tím tak dodal poslední kapičku jejímu tajemnému vzhledu. Pohlédla na bílého tygra ležícího na její posteli. Kývla na něj a potom na dveře. Bílé stvoření se zvedlo a zamířilo k nim. Zavřela dveře od pokoje a sešla schody spolu se svým přítelem,vedoucí do hlavní haly, kde už jí čekal další člen organizace.
„Můžeme?“ zeptal se jí Itachi. Yasui přikývla. Vyrazili spolu s tygrem na cestu.
„Budeme cestovat i přes noc?“ ozvala se po chvíli dívka.
„Ano, je to kousek. K ránu bychom tam mohli být,“ odpověděl Itachi.
„Fajn.“
       Vítr si hrál s listím v korunách stromů, s trávou na loukách i s pískem a drobnými kamínky na zemi. Cesta byla příjemná, jelikož nebylo ani horko ani zima. Klidně, s tempem co jim vyhovovali šli kupředu. Hodiny, minuty, sekundy plynuli co by nic a nastala noc. Na nebi se objevovali první hvězdy. Yasui noc milovala. Byla si v ní jistější. Nebyla jako ostatní lidi. Viděla perfektně jak ve dne, tak i v noci a to ticho jí naplňovalo radostným pocitem. Noc uplynula ještě dřív než den a tak se začalo pomalu rozednívat. Vycházeli zrovna kopec směřující ven z lesa. Když se ocitli na vrcholku, spatřili louky, pole a nedaleko nějakou vesnici.
I když slunce vylezlo na oblohu, tak nepražilo. Oblačná dostala po právu název. Obloha byla zatažená a šedivá. Do vesnice prošli hladce. Ani se nemuseli zdržovat strážemi, jelikož ty pochrupovali místo toho, aby hlídali. Dům toho, koho hledali byl hned na začátku. Zaklepali na dveře nažloutlého domu. Po chvíli se ozvalo odemykání zámku a řetězu. Poté se dveře se skřípáním otevřeli a v nich stál fousatý muž. Lekl se a ztuhnul na místě, když viděl, kdo stojí na jeho prahu.
„Nazdar,“ prohodila Yasui, čapla chlapíka za košili, a vtáhla ho dovnitř domu. Itachi zkontroloval ulici. Nikde nikdo. Zavřel dveře. Itachi muže prudce přirazil ke zdi.
„Tak a teď nám hezky pověz, co víš o Bijuu a kde je „ta kniha“!“ ozvala se černovlasá dívka.
„Já-Já-Já nic o-opravdu ne-nevím!“ zakoktal se muž. Itachi poodstoupil a hodil muže na druhou zeť a opět ho přirazil držíc ho pod krkem. Muž zasípal.
„Ptám se tě ještě jednou,“ ozvala se znova dívka : „ kde je ta kniha a co dalšího víš o Bijuu?“
„Já o-opravdu nevím … Aghmp …“ začal se trochu dusit. Itachi ho uchopil pevněji a praštil s nim na zem. Muž bolestě vykřikl, když dopadl.
„Máš na výběr: Buď nám po pravdě odpovíš a my tě necháme žít … a nebo to s tebe dostaneme násilím, budeme tě mučit a pak tě zabijeme!“ založila si ruce na prsa a zablesklo se jí strašidelně v očích. Muž se pomalu sebral ze země a klekl si.
„Dobrá … opravdu toho m-moc nevím. Vím jen, že jsou to ocasý démoni a je jich devět. Bližší informace a tu knihu o nich má starý muž jménem Takumi. Žije kousek od Skryté Deštné… víc toho nevím … opravdu,“ starostlivě sepnul ruce a žebral o život.
„Fajn,“ prohodil Itachi a zamířil ke dveřím.
„Zbav se ho!“ řekl směrem k Yasui a vyšel ze dveří.
„Ale … ale říkali-říkali jste, že mě necháte žít!“ prosil muž dívku.
„Omyl … svědky nikdy nenecháváme žít,“ vzplál plamínek Yasui v očích. Než se muž nadál a cokoliv pokusil vyslovit, v mžiku dívka vytáhla jednu svou katanu velkou něco mezi dýkou a samurajským mečem naprosto s tenkou plochou a nejostřejším ostřím vypadající jako ze skla a jedním pohybem podřízla mužovi hrdlo. Na jeho ruce a koberec dopadli kapky krve. Yasui si utřela katanu, zasunula zpátky do pouzdra a zavřela za sebou dveře.
„Hotovo,“ prohodila k Itachimu. Oba se vydali z vesnice.
Jenomže byli nepozorní a nevšimli si stínu za oknem. Byl to malý chlapec co všechno viděl a slyšel. Ihned co mu ti neznámí lidé v černých pláštích s červenými obláčky zmizeli z dohledu, rozběhl se k hlavní budově, aby to sdělil Raikagmu.

„Raikage!!!“ vtrhl do pracovny chlapec.
„Ano?Co se děje Timi?“ zeptal se ho postarší muž a starostlivě si ho prohlížel. Chlapec udýchaně spustil.
„COŽE?!“ prudce si stoupl Raikage. Okamžitě svolal pár ninju, co se dostavili do jeho pracovny. Vydal rozkazy a podal dopis mladíkovi po pravé ruce.
„Doruč tohle co nejrychleji do Skryté Listové Páté Hokage!“
„Hai!“ mladík zmizel v oblaku kouře.
Raikage se starostlivě posadil zpátky do křesla.
„To je špatný …“ zašeptal si pro sebe.

***

Naruto zrovna stál opřený o zábradlí na hlavách Hokagů vytesaných do skály a pozoroval šťastným úsměvem svou rodnou vesnici. V tom si všiml, jak letí na obloze zvíře, které značí důležitý a naléhavý dopis. Neváhal a vydal se do pracovny Tsunade. Po cestě akorát potkal Sakuru s Kakashim.
„Co se děje?“zeptal se Naruto.
„Máme se ihned dostavit k Tsunade. Je to naléhavé. Přišla zpráva ze Skryté Oblačné!“ vychrlila ze sebe při běhu Sakura.
„Co se tak mohlo stát?“
„Nevím … buď je to Orochimaru a nebo Akatsuki. Nic naléhavějšího mě nenapadá,“ navrhla Sakura. Naruto se zamračil. Konečně došli k budově. Vyšli schody, zaklepali a vstoupili do pracovny.
„Zvrhlý poustevníku!“ vykřikl s úsměvem Naruto, jakmile spatřil v místnosti bělovlasého muže opřeného o knihovnu.
„Ahoj Naruto,Sakuro…“ pozdravil muž taktéž s úsměvem.Jounin jen pokývl hlavou a stejně tak i on.
/To musí být něco vážného, když je tu i Jiraiya-sama…/ pomyslel si Kakashi.
„Jsem ráda, že jste tak rychle dorazili,“ začala Tsunade.
„Viděli jsme naléhavého posla,“ řekla vážně Sakura. Pátá se zamračila. Spojila prsty a lokty opřela o stůl. (Její obvyklá póza.)
„Ano…“ zadívala se na skupinku ninjů před sebou : „…psali nám naléhavou zprávu ze Skryté Oblačné. Byl tam zabit jistý muž. Věděl důležité informace o Bijuu.“
„Akatsuki?!“vyhrkl Naruto.
„Přesně tak. Díky Jiraiyovi-sama víme, že putují do Deštné. Kousek od hlavní vesnice bydlí muž jménem Takumi Matuko. Tento starý pán ví hodně věcí o ocasých démonech a vlastní tlustou starou knihu s jejich tajemstvím a informacemi,“
Skupinka hltavě poslouchala. Tsunade se postavila.
„Za žádnou cenu tu knihu nesmí dostat. Vůbec žádné informace o nich a tomu muži se taktéž nesmí nic stát. Vydáte se za Takumim a budete ho ochraňovat. To je vaše mise. Snažte se tam být dřív než Akatsuki. Oni už jsou na cestě, proto byste měli vyrazit co nejdříve a pospíšit si,“
Otočila se k oknu a pozorovala vesnici.
„Hai!“ řekli najednou a okamžitě se vydali do svých domovů pro potřebné věci na cestu. Netrvalo jim to dlouho a už stáli u hlavní brány vesnice.
„…tak to bude vše. Vyrážíme!“ dořekl instrukce co se týče cesty,boje a vydali se.
Pospíchali, co se jen dalo. Místy si museli odpočinout, napít, najíst a nabrat nové síly. Jinak zas pokračovali dál. Večer si jen na hodinku schrupli a opět běželi.
/Je to drastický, ale nemůžeme ztrácet čas, když nevíme přesně, kde se náš nepřítel nachází …/ honilo se Kakashimu v hlavě.
Stromy pomalu řídli až vyšli úplně z lesa. Naskytl se jim pohled na malinkaté stavení kolem něhož byla obrovská louka, menší pole a sad s ovocnými stromy. Ten kdo tam bydlel, nezapomněl ani na okrasu domu jež byla krásně rozkvetlá zahrada plná růží, lilií, begónií a spoustou dalších krásných květin i bylin.
„Páni … to je krása …“ obdivovala zahradu Sakura, když v ní pocházeli. Naruto koukal s otevřenou pusou dokořán.
„Klep,klep!“ zaťukal Kakashi na obrovské dřevěné dveře. Po chvilce se dveře malinko pootevřeli.
„Kdo jste?“ promluvil stařík za nimi.
„Jsme z Konohy a přišli jsme vám na pomoc,“ usmál se na muže Kakashi. Stařík si je nejprve podezíravě přeměřil a jakmile spatřil Konožskou čelenku otevřel dveře.
„Ach promiňte! Musím být opatrný. Vítejte,“ pozval je dál.
„To nic. Máte to tu útulné,“ prohlíželi si obývací pokoj.
„Děkuji,“posadil se stařík do křesla. Kakashi zbystřil své smysly.
„Sakuro!Naruto!Kryjte Takuma!“ vykřkl a sám se postavil do bojovné pozice. Dveře se rozrazili do kořán až vyletěli z pantů. Dopadli s ohlušující ránou na zem. Na prahu stála
postava v černém plášti s červenými obláčky a slaměným kloboukem na hlavě. Zvedla pohled k bránící skupince staříka.
„Itachi,“prohodil Kakashi a muž si sundal klobouk.
„Myslím, že tu máme společnost Yasui,“ upřeně pozoroval Kakashiho. Naruto a Sakura zatím odvedli staříka na dvorek.
„To bude hned …“ vyšla zpoza Itachiho mladá dívka ve stejném plášti, ale místo slaměného klobouku měla své havraní vlasy. Spolu s ní se objevil velký bílý tygr. Vycenil tesáky.
/Kdo je ta dívka?Nikdy jsem jí neviděl …/ zadíval se na Yasui.
„Ne, tohle nech na mě. Postarej se o tu knihu,“ aktivoval Itachi svůj Sharingan. Taktéž i Kakashi.
„On má taky Sharingan?!“ podivila se dívka.
„To ti vysvětlím potom, tak běž!“ Itachi se rozběhl proti Kakashimu a hodil po něm kunaie. Oba dva byli nuceni se přesunout ode dveří, čímž tak uvolnili prostor Yasui. Nenápadně proklouzla na dvůr.
„Stůjte!“rozlehl se okolím dívčí sametový hlas. Trojice se otočila po neznámém hlase. Sakura s Narutem v popředí a za nimi stařec se starou knihou v rukou.
„A jeje máme problém,“ řekla Sakura. Naruto se zamračil.
/Ta chakra … co to je? Je stejně silná jako Kuubi! Možná že i … to není možný … je tak silná …/
„Zůstaňte vzadu a schovejte se za ty sudy!“ nařídila Sakura pánovi a ten tak provedl.
„Vydejte mi tu knihu,“ zkouší to Yasui po dobrém.
„Ani nápad!!!“ zaječel Naruto a vrhl se proti ní.
„Kage Bunshin!“ vykřikl v běhu a kolem sebe utvořil 3 klony. Yasui neváhala a rychlím pohybem po nich vrhla kunaie. Klony se rozplynuli. Pravý Naruto k ní akorát dorazil. Seknul po dívce kunaiem, ale netrefil se. Jeho úder vykryla. Pouze uhnula do prava.
Naruto se opět rozmáchl, ale zase se stejným výsledkem.Yasui mu chytla ruku, vyrazila kunai a s kopnutím odletěl od ní. Dopadl na nohy a ruce jen tak tak a kousek popojel po zemi.
„Grr…“ zavrčel Naruto. /Je dost rychlá…/ Sakura nedala Yasui šanci vydechnout a hrnula se okamžitě na dívku. Namířila na ní pěst a udeřila. Bohužel místo dívky trefila zem. Po úderu zbyl obrovský kráter.
/Sakra ta má ale ránu …/ pomyslela si Akatsuki holka. Sakura na ní opět zaútočila. Yasui se rychlým pohybem dostala za růžovlásku. Kopla Sakuru do zad. Ta s bolestným výkřikem odletěla a narazila do lavičky u baráku, která po nárazu praskla.
„Tumáš!!!“ ozvalo se Yasui za zády. Naruto využil nepozornosti a dostal se za ní. Teď byl blízko dívky s připraveným kunaiem. Seknul. Yasui stihla poskočit, ale stejnak schytala ránu do ramene. Odstrčila ho a sama odskočila dál. Chytla se za ránu ze které vytékali z pod pláště kapičky krve. Spatřila, jak se na ní řítí znova Sakura se škrábanci na rukou od poslední Yasuiny rány. Napřáhla ruku a udeřila.Sakuřina ruka dopadla na zem. Kolem dopadu popraskala zem. Neváhala a uhodila znova. Yasui se odrazila a přeskočila jí saltem.
Růžovláska se rychlostí blesku ohnala a strefila dívčinu bradu.
Černovláska odletěla kousek dál. Pomalu se začala zvedat ze země. Když se postavila olízla si rty, ze kterých jí vytékal pramínek rudé krve.
„Fajn,“ ušklíbla se na protivníky.
„Naposledy vám říkám … vydejte mi tu knihu!“ řekla, když viděla jak na ní oba dva běží.
„Na to zapomeň!!!!“ zaječeli oba dva naráz.Yasui se zamračila.
„Tori,Inu,Tatsu,“ provedla pečetě (kohout,pes,drak). Poté namířila ruku naproti nim. Zhoustl vzduch.Zasekli se v běhu a zůstali viset 5 cm nad zemí.
„Co to sakra je?!“ začal sebou zmítat ve vzduchu zmítat Naruta.
„Nevím nemůžu se dostat z místa!“ taktéž sebou i Sakura cukala. Mohli se hýbat, ale jen na místě. Máchali rukama, nohama, ale nebylo jim to nic platné. Yasui zavřela ruku v pěst a vykročila k staříkovi, který se klepal strachy u zdi.
„Dej sem tu knihu,“ řekla když byla skoro u něj.
„N-ne!Nikdy!“zakoktal se muž. Yasui mu jí vytrhla z rukou. Ovšem najednou jí vyrazil kunai a kniha vylítla do vzduchu.
„Sakra!!!“ podívala se po útočníkovi. Byl to Kakashi.
„Yasui jdeme!“ křikl Itachi se škrábanci na noze a tváři. Dívka se zamračila. Yasuina past povolila a Sakura s Narutem byli volní. Kakashi chytl letící knihu. Jenže vylétl z ní svitek, který teď letěl vzduchem. Yasui se po něm v mžiku vrhla. Uchopila ho a doběhla k Itachimu.
Naposledy se podívala na ninji.
„Něco vám uniklo…“ pozvedla svitek a poté oba zmizeli.
„Sakra!“zaklel Naruto.

Objevili se někde v lese.
„Knihu nemáme, ale svitek jo. Podle výrazu toho dědka je to asi dost cenný,“ řekla Yasui a podala srolovaný papír Itachimu.
„Uvidíme, co na to řekne Pein,“ poté se oba vydali zpět do sídla.

***

Kakashiho Tým se vracel zpátky do vesnice i se starou knihou …
„No knihu máme, ale svitek jsme ztratili … bere se to jako splnění mise?“ zeptala se Sakura.
„Částečně … je horší, že ten svitek byl dost důležitý,“ zamračil se stříbrovlasý muž.
„Mě zajímá, kdo byla ta holka. V životě jsem jí u Akatsuki neviděl. Navíc, mohla být tak stejně stará jako my. A ty schopnost … co to mohlo být?“ ozval se Naruto. Sakura přikývla.
„Nevím, ještě jsem tohle zatím neviděl …,“ /Už dlouho ne …/ zahrabal se Kakashi do myšlenek.
/Měla nebezpečně velkou chakru … to se mi nelíbí,/ zavzpomínal Naruto.

***

Itachi s Yasui stáli v Painově pracovně. Muž za stolem, opřený o opěradlo velkého měkkého křesla, prohlížel svitek. Najednou se pousmál a položil ho.
„Dobrá práce!Je sice škoda, že tu knihu nemáme, ale tohle bohatě stačí. Takže díky …“ podíval se na oba a poté pokračoval : „Itachi, můžeš jít. Yasui s tebou ještě potřebuji mluvit.“
Uchiha kývnul a zmizel ve dveřích. Pain uchopil pero a začal něco psát na kus papíru. Poté ho převázal provázkem a podal ho dívce před ním.
„Potřebuji, aby si tohle doručila Orochimarovi,“řekl muž.
„Orochimarovi?“ / co mu tak může chtít, odešel už dávno …/ podivila se dívka.
„To mu to nemůžeš poslat?“
„Ne. Tohle se mu musí osobně předat do ruky a já teď nemůžu odejít. Mám tu něco na práci,“ trval na svém Pain.
„Dobře, ale kde ho najdu?“
/To musí být něco důležitého, když se ozývá i jemu …/ pomyslela si dívka. Poté začal muž vysvětlovat cestu a další věci. Jakmile řeč dokončil, Yasui přikývla a vydala se do hlavní haly.
„Počkej…“ zavolal na ní ještě Itachi, když stála akorát ve dveřích.
„No?“ ohlédla se po něm.
„Pozdravuj bratříčka …“
„Vyřídím,“ ústa se jí zkřivila do úsměvu. Zabouchla za sebou dveře.

/Nemělo by to trvat dlouho … Písečná není zas tak daleko…/