Ztracená duše

„Vstávej Emi !!!“ křičí zezdola na dívku její matka. Osoba na lůžku zamručí a otočí se.

„Už máš devět hodin !!!“ ozve se znova.  Dívka si přikryje hlavu polštářem …

/Ještě je brzo …/  Najednou je slyšet dusot nohou po schodišti. Poté se prudce rozrazí dveře do Emiina pokoje a v nich stojí její máma.

„Mladá dámo koukej vstát!“  Dívka vztekle vstane.

„Dyť je brzo!!!! Mám ještě čas!!! Na misi jdu až kolem poledního tak nechápu proč mě budíš!!!“ zavrčí směrem k ženě v postarším věku.

„Protože ti vždycky trvá všechno dlouho!!! Nemůžeš si dovolit přijít pozdě, když je to důležitá mise!“  

„Nejsem malá mami ! Je mi už 17 !!!“ protáhla se dívka kolem matky a dupotem sešla do kuchyně. Tam si otec četl noviny doteď v klidu.

„Tak to si nemyslím!!!  Při minulé si přišla málem o život !!! A to jen díky své horlivosti, nerozhodnosti a tvrdohlavosti !!! Takhle se pomalu už dospělý člověk nechová !“ matka mrskla utěrkou o stůl až muži poskočil dojedený talíř.

„Ty  si tam nebyla tak ani nemůžeš vědět co se tam vlastně stalo !!! A měla sem jen silnější krvácení z boku , otřes mozku a nalomenou klíční kost!“ hájila se Emi.

„Ne, ale znám tě celý tvůj život a vím jaká si!“

„V tom případě si byla poslední tři roky dost slepá !“ rozkřikla se na matku dívka. Tohle otce vytočilo. Hodil novinami o stůl, vstal a opřel se o něj.

„Takhle s matkou nemluv Emi !!!“

„ Už i ty tati ?!“ podívala se na muže. S vedlejší místnosti začalo řvát dítě. Byl to dívky sedmiletý bratr.

„Chudáka Mita si probudila!“ odběhla do místnosti a utišovala chlapce, který seděl na posteli a plakal.

„Nekřičte už!Přestaňte se prosím hádat!“ stál u dveří a se slzami v očích pozoroval svou rodinu. Emi  měla všechny moc ráda i bratra, ale teď byla naštvaná a snad si ani to co řekla a řekne nemyslela vážně.

„Jasně! Chudák Mito !!! Od té doby co se narodil, se točí všechno jenom kolem něj !!! Na mě jste úplně zapomněli !!!  A tak sis ani nevšimla, že už nejsem ta stará neschopná Emi, ale úplně jiný holka!!!“ zaječela dívka. Se slzami v očích se vrhla ke dveřím.

„Emi stůj!!!!“ probral se zaskočený otec a volal na dívku. Ta ho neposlouchala.

„Emiiiii!!!“ zakřičela na ní ještě matka mezi dveřmi domu, když  dívka utíkala po cestě pryč.

/Proč??? Proč mě odsuzují a považují za někoho jiného, když ani neví kdo vlastně sem???/ běžela dál od domu … dál od těch každodenních hádek o tom co dělá špatně …

Jak měla zamlžený zrak od slz, zakopla o kořen stromu a tvrdě dopadla na zem.

„Sakra!!!“ zaklela mezi vzlyky a posadila se. Zaryla prsty do měkké hlíny od slaných slz.

***

„To bude dobrý … uvidíš,“ povzbuzovala Sakura Emi, když byli na misi.

„Já nevím Sakuro …“ Emi od ní odtrhla utrápený pohled.

„Jenom se o tebe bojí … mají tě rádi víc, než si myslíš …“ nepřestávala mluvit Sakura.

„Jo souhlasím s ní … víš … co já bych za to dal, abych měl rodiče,“ podíval se na Emi Naruto.

„Jenže oni si stále myslí, že jsem ta jejich nerozhodná malá holčička a to už nejsem !“ hájila se.

„Tak jim to řekni, ale ne tak, že se s nimi začneš hádat. Tím nic nevyřešíte. Sedni si s nimi na večír ke stolu a v klidu si promluvte.“

„Myslíš, že už jsem to nezkoušela? Vždy to skončilo stejně … hádkou,“ Emi posmutněla ještě víc.

„No tak jakmile to  začne jiskřit, tak buď ticho jednou … prostě nic neříkej a nech je vypovídat. Nehaj se pro jednou a nestůj si za svým. Zkus na to jít chladnou hlavou …“ pousmála se na  ní Sakura. Taktéž i Naruto.

„Asi sem udělala chybu …“ ozvala se po chvíli Emi.

„Máte pravdu … stále jsem trochu zbrklá. Jakmile přijdu domů, tak si s nimi promluvím a pořádně se omluvím. I bráškovi !“ usmála se na svoje kamarády, který jí nikdy neopustili a neupustí. Naopak s ní byli celou dobu a povzbuzovali jí. Dá na jejich radu.

***

„Heh stejně to schytáš ty mrcho …“ stihla říct Konan, než umřela.

/Co tím myslela?/ Zamyslela se zraněná a pochroumaná Emi z boje.

„A je po ní… doufám, že shnije v pekle,“ odfrkla si Sakura.

Všichni byli trochu zranění, ale misi splnili a tak se vydali zpět domů.

***

Emi se blížila pomalu  po cestě směrem k jejich domku, když v tom viděla z dálky stoupající kouř. Jenže ne klasický … byl černý a zapáchal …

„To ne!!!“ rozběhla se co jí nohy stačili.

Její domov byl v plamenech.

„Mami !!! Tati !!!!! Bráško !!!!“ zakřičela a vrhla se do plamenů. Jsem tam to místy ještě šlo, ale někde se už nedalo vůbec jít.

Matku s otcem nenašla, ale spatřila bratra ležícího na zemi v obývíku.

„Mito !!!!“ vrhla se k němu, ale cestu jí zahradil spadlý hořící trám.

„Mitooooooooo!!!!“ zaječela znova se slzami v očích. Dům byl pomalu na spadnutí.

„Emi!!!“ volal někdo jej jméno, ale ona to nevnímala. Ještě než jí někdo čapnul za ruku, stihla spatřit chechtající se tvář Kisameho. Dům se začal pomalu hroutit a tak Emi vytáhla Sakura s pomocí Naruta. Odtáhli jí do bezpečné vzdálenosti  od hořícího, rozpadajícího domova.

„Mito … mami … tati !“ zavzlykala … dívala se, jak se s jejího domova stávala hořící rozpadlá bouda. Ti, které milovala … zaplatili za život. Byla to náhoda? Osud?

/Proč …?/ šeptal jí její slabí hlásek v mysli … seděla tam a s pláčem i prázdnotou uvnitř proklínala svět. Nebo sebe? Mohla za to nebo ne?

„Odpusťte …“ zabořila hlavu do dlaní. Už se na to dál nemohla dívat. Zrovna, když se chtěla udobřit … omluvit se jim, za to jak se chovala … chtěla poprosit, aby jí odpustili …

Nedostala šanci … příležitost. Bylo na to už moc pozdě … pozdě si uvědomila svojí chybu.

Ztratila možnost, příležitost … možná se tomu dalo vyhnout možná ne, ale alespoň  by je naposledy odejmula … dala bráškovy pusu a na otce se radostně usmála.

Jenže teď už je pozdě ………… .