Dávno zapomenutá melodie

Z deníků korvety Vigilance

Dávno zapomenutá melodie

Už jsou dvě hodiny ráno. Do malého bytu v šestém patře oprejskaného mrakodrapu proniká skrze povytaženou roletu zelené světlo neonů. Jak je těžké usnout ve městě, které nespí... Úředníci a podnikatelé si jen vyměnili směnu s lupiči, zabijáky a dealery. Absolutní ticho narušoval jen tikot starých hodin na stěně. Alespoň sem nedoléhal ten odporný zápach mokrých novin, které se povalují všude kolem. Větrák klimatizace se nad postelí pomalu otáčel a v mihotavé záři vrhal dlouhý stín.
Leonard ležel v posteli a sledoval, jak tři ramena rotují a se slabým hučením víří vzduch. Život je někdy tak ironický. Za chvíli přijde ráno a já budu muset jít. Zpátky na korvetu Vigilance a vstříc další honbě za Skruvlordem....

Ležela vedle něj. Krásná, mladá a plná života. Vypadala šťastná, i když musela tušit, že až se ráno probudí, on už tu nebude. I ten jeden den stál za to. Nebránila mu v odchodu. Věděla, kdo Leonard je, a co musí udělat. A dokud to neudělá, nebude mít klid. Rozhodla se čekat, aniž měla jistotu, že se dočká... To na ni obdivoval a proto ji miloval. .

Cítil její slabý dech a teplo jejího těla, sledoval jak její ňadra lehce stoupají a klesají. Srdce mu bušilo velmi rychle, avšak zůstávalo chladné. Musel odejít, jiná cesta není. Nechtěl ji opustit, ale tenhle byt, zelená světla, která nedají spát a všechno to kolem... Už před mnoha lety si odpřísáhl, že v něčem takovémhle neskončí. Danielin byt byl jako vystřižený z Leonardových nočních můr... Je to jako klec, ze které se nedá utéct. Stěny jsou každý den užší a světla reklamních billboardů silnější, až tě jednoho dne rozmačkají ve tvém malinkém stereotypním světě... ani pes po tobě neštěkne. Než si někdo uvědomí, že jsi zemřel nebo zmagořil, tvé tělo se rozloží a sousedi si akorát zavřou okna s konstatováním, že zápach starých novin je dnes obzvlášť silný... Tak to ani náhodou! Bohužel, Daniela v tom žít musela... Jednou, nevím ještě kdy, si koupíme domek někde daleko odtud. Až zabiju Skruvlorda a budu moci navždy odložit svůj meč, odejdeme daleko, pryč od těchhle světel a asfaltu... I když Slunce už není, život snad ještě někde je.

Ručička starých hodin neúprosně postupovala dál a čtvrtá hodina se blížila. Leonard si uvědomoval bláhovost svého snu. Něčemu však musel věřit, když naděje lidstvo opouštěla. Možná, že už nikde nerostou stromy a nezbylo nic, čemu se dřív říkalo venkov, ale stoprocentně existuje něco lepšího, než tenhle mrňavej byteček přímo u hlavní ulice.

Za pár hodin budu muset jít. Na jednu stranu byl rád, protože opustí toto nehostinné prostředí. Bylo mu z něj na zvracení. Zvláštní, že podobně temné pochody myšlení na palubě Vigilance nemíval. Na lodi byl vždy ve výborné psychické kondici. Jednak díky Jamesovi, ale hlavně proto, že ve své kajutě cítil, že žije tak, jak si vždycky přál – jako neohrožený válečník v nekonečném vesmíru... Jen tady v tom bytě často cítil, že by se na všechno nejradši vykašlal. Zdejší prostředí mu zatemňovalo mysl... Ale byla tu Daniela. Obětoval by všechno, jen aby s ní mohl být někde jinde a déle než jednu noc, když zrovna letí kolem Graftu. Bohužel i dnes tě, má lásko, opustím.

Z ničeho nic ho napadlo vynést smetí, jen tak. Koš byl sice poloprázdný, ale Leonard ucítil neskutečně silnou potřebu aspoň na chvíli vypadnout a zchladit si hlavu v ledovém nočním vánku, nebo se mu nejspíš rozskočí z toho kolotoče temných myšlenek.

Oblékl se a vyndal s odpadkáče igelitový pytel, přičemž jeho zrak sklouzl na krabičku cigaret na stole. Příšernej zlozvyk, jedna z mála věcí, kterou na Daniele opravdu nesnášel. Naštěstí nekouřila až tak moc. Jeden balíček ji vystačil na měsíc, tak to snad stihnu svůj seznam vyčistit dřív, než jí plíce kompletně zčernají dehtem... Nevěděl proč, ale náhle dostal na cigaretu chuť.
Proboha, co mě to napadá, vždyť jsem to v životě neměl v hubě... Ale teď by se hodila. Ještě nikdy se neocitl v situaci, která by tak volala po té směšné papírové tyčince plné tabáku – dnes by to šlo.
Drahnou dobu sledoval tu barevnou škatulku plnou nejrozšířenější drogy ve vesmíru. Průhledná fólie odrážela bílé světlo výbojky nad sporákem. Zářila jak svatý Grál. A přesto Leonard odolal... Když jsem ji dosud nikdy nepotřeboval, proč bych teď měl?

Daniela bydlela ve čtvrtém patře. Leonard všech osmašedesát schodů seběhl ve velmi rychlém tempu aniž by rozsvítil na chodbě světlo. Skrze okno sem dopadala ta samá zelená záře, jako do ložnice. Rozeznával obrysy dveří i zábradlí, tak nač plýtvat energií. Vstupní dveře byly otevřené dokořán. Místní bezdomovci tedy neměli problém se sehnáním „střechy nad hlavou“. Leonard vyšel ven a vstoupil do toho zeleného světa plného násilí a chaosu.
Kdysi rušnou hlavní třídu dnes nebrázdilo jediné auto. Žádný div, když ceny klasického benzínu minulý měsíc překonaly platinu. Ticho po pěšině. Jen útržky starých novin poletující v nepříjemně teplém a dusivém vánku signalizovaly, že se nezastavil čas. Všechny pouliční gangy zřejmě měly dnes v noci kšeftíky mimo tuto lokalitu. Jen na rohu křižovatky s šestou avenuí stál osamocený žebrák a hrál na starý saxofon dávno zapomenuté melodie. Leonardovi ihned v mysli vyvstali známé výjevy. Kdesi v dálce jakoby spatřil přízračný obrys korvety Vigilance. Cítil, jakoby právě teď za ním stál James a říkal mu: „Ještě jsme neskončili, kámo!“ Do očí mu vhrkly slzy. Ach bože, odpusť mi chvilku slabosti! Najednou cítil, že se dostal přesně do té situace, ve které se nikdy nechtěl ocitnout. Všechno se náhle stalo mnohem složitějším. Po velmi dlouhé době, možná poprvé, si uvědomil tragičnost svého osudu. Až vyhodím tenhle pytel, bude půl pátý. A o dalších 90 minut později budu muset odejít a vrátit se na palubu Vigilance. To by ještě nebylo tak zlé, ale možná se už nikdy nevrátím, nebudu se moci vrátit... Skruvlord je zatraceně silnej soupeř. Možná mi už při příštím setkání oddělí hlavu od těla... Anebo ještě hůř, třeba se něco stane Daniele... To nechci ani domyslet.

Ponořen do svých chmurných myšlenek vyhodil igelitku se smetím do nedaleké popelnice. Sakra, možná by se fakt to cigáro hodilo... Pomalým krokem proti slabému větru, který si pohrával s jeho dlouhou ofinou kaštanově hnědých vlasů, se vracel zpátky do toho hnusného starého mrakodrapu, kde kromě jeho lásky nebylo snad nic světlého - od opadané omítky, po poslední funkční úspornou výbojku...

Avšak mělo se stát něco, co dokonale zboří atmosféru mrtvého tlejícího velkoměsta. Něco, co zanechá věčnou památku ve všech, kdo se zúčastní událostí v příštích chvílích následujících... Absolutní ticho, do kterého opodál stojící žebrák hrál na saxofon dojemnou jazzovou melodii, náhle proťalo kakofonické skřípění několika párů pneumatik a na hlavní třídě se poprvé po bezmála dvou měsících zjevily dva automobily. Jely rychle, přímo k Leonardovi. Ten stál jako opařený. Něco takového se nevidí každý den... Jenom tak stál na kraji chodníku a pozoroval ta kovová monstra se zářícími reflektory, jak se blíží. Náhle, než stačil cokoli udělat, jakkoli zareagovat, vyhodil někdo z jedoucího auta ruční granát přímo k jeho nohám... Naštěstí byl už jakžtakž zvyklý na krizové situace, v nelítostných soubojích se Skruvlordem se toho dost naučil, a tak stačil robinzonádou, jako fotbalový brankář, uskočit směrem ke vchodu do domu dřív, než explodoval...
Nechápal, co se děje, kdo jsou ti lidé v autech a co mu chtějí. Věděl jen, že jde zase jednou o život. Vozidla zaparkovala přímo uprostřed prázdné silnice a vyskákalo z nich šest chlápků v černozelených uniformách. Na hlavách měli helmy s tmavými štíty a každý třímal v rukou laserovou pušku - příslušníci Cechu57.
Leonardovi po spánku stékal tenký proužek krve. Rozsekl si hlavu o chodník, když uskakoval od granátu. Teď pohmožděnou rukou vytáhl z nitra své kožené bundy malý samopal a vystřelil tři kulky na nezvané hosty. Netrefil se sice, ale alespoň donutil nepřátele schovat se za jejich zastaralé dopravní prostředky. Nohy mu vypovídaly poslušnost, nedokázal se postavit. A tak se zmatenými pohyby jako raněný mravenec odrážel od chladné dlažby a pomalu se posouval do útrob toho vysokého mrakodrapu, ze kterého před pár okamžiky vyšel s pytlem smetí a poměrně bezstarostnou myslí. Během „ústupu“ na okamžik sklouzl pohledem na hodinky, dostatečně dlouho aby si zapamatoval čas… Půl páté přesně! Smetí jsem teda vyhodil…
Nezvaní hosté vyčkávali nehnutě v bezpečí za auty. Když už se některý přeci jen odvážil vystrčit hlavu nebo jinou část těla, byl okamžitě zahnán zpět pohotovou reakcí Leonardova mini-samopalu. Avšak žádný zásobník není bezedný. Už mu zbývaly jen dvě rány. Vědí to i oni?

Na prahu vstupních dveří oba projektily vypálil a zmizel z dostřelu v záhybu chodby. Poslední, co uviděl, jak z auta vystoupil vysoký chlapík v černém kabátu. Měl štíhlou postavu a ostré rysy v obličeji. Dlouhé černé vlasy mu mohly sahat tak pod ramena. Sálala z něj velice temná aura. Kdyby zlo mělo mít lidskou podobu, určitě by vypadalo jako jeho brácha…
Přestože Leonard spatřil jeho tvář jen na okamžik, vryla se mu hluboko do paměti… Pár podobných týpků už spatřil, hlavně v době poměrně nedávné, ale tenhle byl něčím jiný. Zapamatoval si jeho ksicht tak dobře, protože už ho někde viděl, ale kde???
„Už z tý pistolky vysypal všech dvanáct nábojů… Seberte ho, než ji znovu nabije!“ přikázal ledově klidným hlasem svému komandu temný velitel. Přestože pár ran muselo proletět kolem něj, když Leonard ustupoval. Z jeho tónu byla cítit arogance a přesvědčenost o vlastní nedotknutelnosti.
Nová vlna strachu konečně zkáznila Leonardovi nohy. Postavil se a stiskl tlačítko výtahu. Jaké štěstí, že se kabina nacházela v přízemí. Okamžitě nastoupil a stiskl čtyřku. Když se dveře pomalu a s cvaknutím zavřely, poprvé si výrazně oddychl. Nikdy výtahem k Daniele nejel, a tak byl nevyslovitelně rozhořčen jeho pomalostí. Kde já, sakra, toho chlapa viděl. Musel však násilně ukončit mlhavé rozpomínání. Je tu důležitější věc k přemýšlení – Co teď?! Je to smutné, ale jsem v pasti… Se sedmi členy Cechu si neporadím! Co teď??? … Ale… vlastně nevědí, kam jedu. Tyhle výtahy nemají ukazatele patra. Určitě půjdou po schodech a budou hledat nějaké stopy… Když zůstaneme zavření a počkáme, až přejdou výš, budeme moct utéct… Ale jak mě našli?! A co mi vlastně chtějí??? Vždyť jsem lovec a seznam mám už skoro prázdej… Vlastně úplně prázdnej… až na… Skruvlorda!

Výtah s lehkým otřesem zastavil ve čtvrtém patře. Leonard se vypotácel a začal v kapse hledat klíče… Úžasný, místo abych se připravil na co nejrychlejší odemčení dveří, nimrám se ve zbytečnejch úvahách… Vybral ze svazku nejdelší klíč a odemknul. Po vojácích zatím ani stopy, naštěstí. „Danielo, vstávej!“ zakřičel z předsíně, jen co za sebou zavřel… Slyšel zašustění peřin, jak Daniela vstala. Tohle na ni obdivoval, když už jí občas něco zničehonic přikázal, nikdy se neptala „proč“. Vždycky poslechla. Za okamžik už ji viděl jak vchází otevřenými dveřmi, jen tak, v kalhotkách a průsvitném tričku. Nikdy nezapomene, jak se její rozespalý výraz změnil v největší zděšení, když ho tam spatřila oblečeného, rychle oddechujícího, s krvavým šrámem na čele. Ihned pochopila, že se děje něco velmi vážného, že jde o život! Přesto se nezmohla na víc, než vzdech. „Proboha…“
„Obleč se a ani hlásku,“ rozkázal stručně Leonard, a když Daniela opět zmizela v ložnici, otevřel vstupní dveře. Nechal jen skulinku, aby mohl slyšet zvuky z chodby. Už k němu doléhal hluk několika párů nohou stoupajících po schodišti. Mohli být tak ve druhém patře. Pak uslyšel zase toho temného vůdce těchhle zabijáků: „Teď pomalu! Jeho holka bydlí ve čtvrtým patře.“
Mít slabší srdce, určitě by Leonarda skolil infarkt. Vědí, kde je. Jsme ztraceni! Ale proč po mně jdou?... Vyměnil zásobník v samopalu a vyběhl na chodbu. Otevřel dveře výtahu, byl stále v patře. Celým tuctem nábojů rozstřílel ovládání… Dostaňte se sem, jak umíte, ale tenhle výtah vám nepomůže!!! Když utichla ozvěna střelby, nebyl zde již žádný jiný zvuk. Pochod agresorů se zastavil… Leonard měl dobrou pozici nahoře u schodiště širokého jen něco přes metr. Dokáže je udržet dole, ale jak dlouho? Přeci jen bez výtahu byly vyhlídky příznivější.

Zaslechl za sebou šramot. Ohlédl se. Skrz otevřené dveře viděl teď už oblečenou Danielu, jak se vrátila do předsíně. Její pohled opět mluvil za vše – co budeme dělat?
„Přines do chodby zrcadla a vůbec všechno, co odráží světlo. Nerezové hrnce, příbory a všechno kovové!“ vzpomněl si Leonard, jak ho James učil základy boje proti laserovým zbraním. Možná nám to dneska zachrání život. „Už jsem volala policii,“ odvětila Daniela tichým hlasem. Leonard se na ni neradostně usmál. Potěšen, že je schopna jednat z vlastní iniciativy, avšak věda, že policie jim nepomůže… Poldové se nepletou Cechu do jeho záležitostí, a kdyby věděli, že se zde koná hon na lovce, ještě by jim pomohli… „Vezmi prostěradla, oblečení a udělej provaz… Naše jediná šance je sešplhat dolů. Já je tady snad chvíli udržím!“
Mrtvolné ticho se rozplynulo. Do chodby pronikal hovor zpoza zavřených dveří. Střelba a rachot přinášeného kovu určitě probudil všechny sousedy, i když se nikdo neodvážil vyjít ven. Cech zatím, zaplaťbůh, zůstával o patro níž a snoval plán k dobytí vyššího levelu. Ten temnej chlápek určitě není tak blbej, aby se sem vyřítil s celou skupinkou!
„Tak pohyb! Dáme panu Radlerovi šanci, ať nám něco ukáže...“ uslyšel Leonard opět ten temný hlas a znovu se mu před očima vybavil ksicht jeho majitele. Odkud ho proboha znám?!
Čas na přemýšlení přijde, ale ne teď! Dole pod schody se objevily dva vojáci a ihned spustili palbu z vysokovýkonných pušek. Párek rudých paprsků proťal vzduch a počal vyhledávat slabé body nepřítele – kousky nechráněné kůže, nejlépe však oči. Naštěstí útočníci nepočítali s amatérskou protilaserovou obranou. Hrnce odrazili červenou záři zpět a spolu s krátkou dávkou z Leonardova samopalu, donutili neopatrné Cechovníky opustit pozici.

„Ten chlap je dobrej!“ řekl stroze velitel. V jeho hlasu byl jakýsi náznak uspokojení. Aby ne, lidi jako on určitě nemají v lásce akce proti hadrovejm panákům. Každý výjezd Cechové úderné jednotky stojí prachy. Zvlášť když jako palivo používáte benzín. Když už má být bitka, tak ať stojí za to! „Zase se jednou pobavíme! Poohlídněte se po jiným výtahu!“
Leonardovi se srdce propadlo zase o něco níž. Čím dál víc si uvědomoval bezvýchodnost situace. Stojí proti sedmi skvěle vycvičeným vojákům. I kdyby těch šest nějakým zázrakem odkrouhnul, velitele stoprocentně nedá... Taková temná energie, takovej led. Ten chlap je tisíckrát chladnější než krystal z Panslocu... Odkud ho sakra znám?!
Každopádně moje hnízdo tady mezi nerezovými hrnci brzy padne. Schody jsem schopnej uhlídat, ale výtahem se sem bez problémů dostanou. „Danielo!!!“ zakřičel z plných plic. Ti pod náma určitě mají všech pět pohromadě a vědí stejně dobře jako já, jak se odtud můžu dostat, ale třeba budem rychlejší. Navíc sedm lidí není schopno pokrejt všechny varianty útěku.

Daniela se opět zjevila jen v úzkém pruhu světla, který sem dopadal skrz pootevřené dveře. Ani Leonard nemusel vyslovit tu jedinou důležitou otázku. Lehké, avšak zřetelné zakroucení hlavou dalo jasnou odpověď. Ten provaz není dost dlouhý. Po dlouhé době se ozval první nečekaný zvuk. Něco jiného než hovor nebo střelba, bohužel. Byl to motor, pohánějící nějaký vzdálený výtah. Jsme ztraceni!
„Tak se připravte k útoku, trochu zatlačíme...“ udílel velitel chladnokrevně rozkazy. Bez slitování, jen se špetkou ledové ironie. Je pořád pode mnou. To znamená, že silnější útok přijde zespod. Naše šance klesají geometrickou řadou, ale pokud mi vyjde můj malý trik, naděje ještě přežije.
Hluk ustal, Leonard pevně sevřel svůj mini-samopal v očekávání kritického okamžiku, který rozhodne tu základní Shakespearovskou otázku: Zda být či nebýt! ... Chvíle nervózního ticha a očekávání, kdy padne povel. Ten domnělý rozsudek smrti. Leonard čekal na první slovo, které však nepřišlo!

Bez jakéhokoli varování, bez jakékoli verbální komunikace, se akce Cechu rozjela jako dokonale sladěný stroj! Ozvaly se perfektně synchronizované kroky. Vypadalo to, že se pohybuje jediný muž. Jediný voják se silou šesti... Na úpatí schodiště se objevili tři žoldáci s puškami připravenými k palbě. Jen obava z Leonardovi reflekční barikády jim nedovolila stisknout spoušť dřív, než v hledáčku našli Radlerovu hlavu. Současně se ozval blížící se pochod zbylých Cechovníků ve čtvrtém patře. Nemám čas ani munici na postřílení těch dole a současně i těch tady za rohem! Oni to vědí! On to tak vymyslel!!!
V duchu složil Leonard veliteli komanda tu nejvyšší poklonu, ale naštěstí neztratil duchapřítomnost. Vrhl se ke zdi nad schodištěm, aby znesnadnil soupeřům míření a zároveň celou strukturu nerezového nádobí a podobných cinkrlátek mohutným kopem poslal dolů mezi útočníky.
Řinčivý zvuk doplněný tupými nárazy hrnců do stoupajích nepřátel se odrážel od chladných stěn jinak celkem tichého baráku. Dnes to nebude dům, nýbrž hrob. Leonard se vydal podél zdi zpět do bytu, avšak první ze tří příslušníků cechu se již vynořil z chodby ústící za zničeným výtahem.
Překvapení na obou stranách, krátký oční kontakt jevící se jako věčnost. Zbraně připravené v pohotovostní poloze, ale ničí prst nestiskl spoušť... a to vše během pár desetin vteřiny. Několika bitvami prověřený, avšak stále velmi mladý Leonard zůstal v tranzu o něco déle. Temný rytíř Cechu se zelenou šerpou našel ztracenou koncentraci a vyslal paprsek do tváře nepřítele.
Oko minul o dobrých deset čísel, jen rozřízl tvář a zkalil Leonardovi líce dalším krvavým šrámem. Odveta byla okamžitá. Dávka pěti projektilů provrtala vojákův obličejový štít a poslala ho okamžitě do říše mrtvých. Jeho padlé tělo znesnadnilo přístup zbylým dvěma, a tak se Leonard šťastně dostal do předsíně a zabouchl za sebou dveře.
Situace se už stala beznadějnou. Lano z prostěradel a dalších hadrů stále nebylo dost dlouhé. Chodba venku se naplnila kroky teď již „jen“ pěti Cechovních válečníků a jejich temného vůdce. Leonardovi se před očima opět zjevila jeho tvář. Štíhlý protáhlý obličej, dlouhé černé vlasy a oči temné jako otevřená krypta. Znal ten ksicht, ale stále si nebyl schopen vybavit odkud. Do předsíně skrz otevřené dveře a okna z ložnice doléhalo světlo raního rozbřesku a pomalá saxofonová melodie žebráka na rohu. Leonard seděl na koberci v předsíni a sledoval vstupní dveře za nimiž stála smrt. S tlumenými altovými akordy dávno zapomenutých jazzových skladeb se smiřoval s faktem, že pro něj a Danielu už nebude další úsvit...

Klika vstupních dveří se rozžhavila do ruda, jak do ní všichni venku stojící Cechovníci opřeli proud fotonů svých laserových zbraní. Nebude trvat dlouho a rozteče se jako krev z otevřené rány. „Danielo,“ pronesl Leonard zlomeným hlasem k jediné osobě, která jeho životu v tomhle tvrdém Cechem ovládaném světě dávala smysl. „Je mi hrozně líto, že pro nás bude tvůj byt poslední štací...“ Neodpověděla. Slyšel jen její tichý pláč. Už se nesnažila prodloužit provaz. Seděla na posteli a sledovala rám dveří, kudy za pár okamžiků vstoupí jejich popravčí.
Jen ty nejčernější myšlenky se nyní proháněli Leonardovou myslí. Zklamal, nedokázal Danielu ochránit před svými záležitostmi, i když vůbec netušil, proč po něm Cech jde. Malý samopal ležel na zemi kus od jeho ruky. Nechtěl se bránit. Bitva skončila, naše malá pevnost padla. Jazzové akordy se stanou jeho pohřebním chorálem.

Klika už zbělala neustálým přísunem energie a pomalu ztrácela svůj tvar, když tu libozvuk saxofonu počal ustupovat kamsi do dálky. Ne snad, že by ten žebrák na rohu přestal hrát, ale byl přehlušen jiným, mnohem silnějším hlukem. Hvizd proudových motorů se teď rozléhal celým sídlištěm.
Leonard ho ihned poznal. Slyšel ho už mnohokrát. A spolu s novým příchozím na scénu, zjevila se mu teď v mysli Jamesova tvář. Jakési telepatické spojení dodávající čerstvou krev do žil. Viděl Jamesovi oči, ten nesmlouvavý pohled sdělující jasný rozkaz – Vydrž ještě chvíli! Jestli chcípneš tady na tý podlaze, pak nejsi hoden mé pomoci!

Dveře téměř povolily, Leonard už ztratil dost krve, ale přesto opět zvedl samopal, vyměnil poloprázdný zásobník za plný, vstal a vytáhl z kapsy mlhový granát. Velice užitečná věcička, která vystavuje nositele laserových zbraní do nevýhody.
Klika cvakla, dveře letí... Cech57 vchází do dveří... Granát jim přistál u nohou a mlha záhy naplnila celou místnost. Za takovýchhle podmínek se laserové paprsky stávají viditelnými. Leonard nevítané hosty uvítali dvěma výstřely, leč zasáhl pouze jejich kevlarové vesty. Dřív než se žoldáci zorientovali v mlze, zmizel v ložnici. Psychicky na tom byl mnohem lépe, než před pár okamžiky, avšak Daniela stále absolutně odevzdaně seděla na posteli. „Jen žádný strach!“ snažil se ji uklidnit, „James je tady. Za chvíli už bude po všem.“ Jenže Daniela Jamese znala jen z vyprávění.

„Dovnitř jen tři!“ dolehl dovnitř další rozkaz temného velitele. Leonard teď ležel na zemi v ložnici a skrz pootevřené dveře sledoval míhající se laserové paprsky v předsíni. Vojáci tápali v mlze a snažili se najít dveře od všech pokojů. Naštěstí ložnice byla nejdál od vstupu.

„Lorhaagone!!! Jdeme si pro tebe,“ protrhl nesnesitelné ticho výkřik ze spodních pater budovy. Leonardovi se citelně uvolnilo. Už je tady! James Router – největší postrach Cechu... Takže jejich velitel se jmenuje Lorhaagon?! To jméno znám, James o něm vyprávěl...

„Všichni pokračujte,“ nařídil Lorhaagon, „to je jen ohranej trik jak nás oklamat. Jde sám...“ Následovala chvíle ticha během níž poslouchal kroky blížící se po schodech. Znejistil. Náhle nebyl schopen určit počet narušitelů svého lovu.

Leonard ponořen do vzpomínání na Lorhaagonův obličej opět ztratil ostražitost, a tak se jeden Cechovník nepozorovaně přiblížil až ke dveřím od ložnice. Spatřiv jeho botu téměř u vlastního obličeje, prudce se probral z tranzu a vypálil do něj celý zásobník. Bohužel netrefil žádné nechráněné místo. Jen prozradil svoji pozici... Voják ihned našel správný směr a vykopnul pootevřené dveře.

„Omyl! Router není sám! Připravte se na ústup!“ náhle obrátil Lorhaagon když jasně uslyšel kroky ze třetího patra. On sám a dva zbylí obsadili pozice u rozbitého výtahu, připraveni stáhnout se do chodby, zatímco tři zbylí vojáci Danielin byt neopustili.

Leonard se stáhnul k oknu a snažil se co nejrychleji vyměnit zásobník svého samopalu, ale příslušník Cechu vtrhnul do ložnice a ihned vyslal rudý paprsek na první cíl, který padl na mušku...
Čas se zastavil, jak Leonardovi hrůzou ztuhla krev v žilách. Viděl jak silné purpurové světlo opustilo ústí hlavně, jak se šířilo teď již prořídlou mlhou. Nelidská přesnost. Ani nejdokonalejší počítač by nezamířil lépe. Paprsek zasáhl přesně střed levého oka, které v tom nekonečném okamžiku explodovalo jako malá atomovka. Krev potřísnila opadané stěny...
Avšak cílem nebyl Leonard, nýbrž krásná mladá dívka, jejíž bezvládné tělo kleslo do peřin barvíc je nachovou barvou samotného pekla!

Jako tornádo se James a jeho společník Coroluke přihnali do čtvrtého patra a se zkušeností ostřílených válečníků se vyhnuli uvítací laserové salvě od Lorhaagona a jeho svěřenců. V Jamesových rychlých rukách se pohotově zjevily dvě pistole jimiž zahnal Cechovníky na ústup.
„Jdu po něm!“ vykřikl Coroluke a zamířil do chodby za Lorhaagonem. „Zbláznil ses?! Proti třem?“ zastavil ho James, „naše dnešní setkání se starým známým zůstane bez souboje! Snad příště.“

Hrůzu vystřídal neřízený vztek. Krvácející, vysílený, ale ke všemu odhodlaný Leonard mrštil prázdným samopalem po vrahovi své mrtvé přítelkyně. Ten, zaskočen svou neuvěřitelně precizní trefou, se nezmohl na odpor. Jeho laserová puška naprosto neužitečně mířila na krví nasáklý koberec. Jen omámeně sledoval, jak Leonard s absolutní nenávistí a smrtelnou hrozbou v očích vytrhl katanu z pouzdra opřeného o postel a jediným přesným úderem mu oddělil hlavu od těla.
Zabíjení nepřátel chladnou zbraní vždycky dělalo Leonardovi vrásky na duši. Ale zrovna teď nic necítil. Nic než zlobu a nenávist vůči celému tomuhle zkurvenému světu. Působilo to jako nejsilnější analgetikum. Vzpřímeně vyšel z ložnice vstříc zbylým dvěma cechovním vojákům a možná i své smrti... Před očima se mu opakoval výjev Danieliny nešťastné smrti. Vyšel z ložnice s mečem v ruce a hněvem v srdci, bez jakéhokoli štítu. Jako berserk ze středověké bitvy. V předsíni narazil na Jamese, který ihned z Leonardova pohledu poznal, která uhodila. Oba viděli dva laserové paprsky přicházející z kuchyně. Aniž by se se starším kolegou jakkoli poradil, zamířil Leonard přímo za nimi, ale James ho okamžitě strhnul z cesty a vší silou mrštil na chodbu ke Corolukovi. Věděl, že kdyby ho nechal vstoupit do té místnosti, bylo by to naposled co ho viděl živého.
Coroluke přirazil Leonarda čelem ke zdi a ruku mu zkroutil tak, že upustil katanu. Věděl jak zneškodnit agresivní jedince a Leonard, ač přítel, nyní nepříčetný byl. Agrese ustoupila, hněv však ne. Leonard nepotlačil slzy a se stále stejným výjevem hrůzy před očima propukl v tlumený pláč. Corolukovo sevření povolilo v okamžiku, kdy se z kuchyně ozvaly dva výstřely následované tvrdými dopady mrtvých těl na zem. Bitva skončila, ale žádné projevy radosti se nekonají.
Leonard se sesul na zem vedle vstupních dveří a polykal slzy. Zvenčí na chodbu dolehlo zaskřípání pneumatik, když Lorhaagon se svými dvěma muži opustil místo neúspěšné mise. Smrt Daniely, pokud o ní vůbec věděl, ho nezajímala. Jediný cíl útoku – Leonard Radler – jim uniknul.

V Leonardově mysli teď emoce vířily jako ve výlevce. Ke slovu se opět přihlásily agresivita a hněv: „Dej mi pistoli! Já toho chlapa zabiju.“
„Dnes ne! Už je pryč,“ odvětil klidně James.
„Zabiju ho dneska! Dohoním ho! Vypálím mu laserem oči! Dej mi, sakra, tu pistoli!“
„Nedohoníš ho! Ne takhle!“
„Přišel jsi pozdě!! Nic jsi nezachránil!! Tak mi aspoň dej tu pistoli!!!“ křičel nepříčetný Leonard opilý krví.

James se už nesnažil protestovat. Znal Leonarda až příliš dobře. Sáhl za opasek a podal mu svůj revolver.
„Díky,“ hlesnul Leonard a aniž kdokoli stačil nějak zareagovat, přiložil si ho ke spánku a stiskl spoušť... Nic! Jen tiché cvaknutí...
„Myslíš si, že jsem tak blbej, abych ti v tvým stavu podal nabitou bouchačku?!“ pronesl chladně James a vyrval Leonardovi revolver z ruky.
„Jdi k čertu, Jamesi!“ odsekl Leonard a utekl do ložnice. Musel se ještě jednou přesvědčit, že je Daniela mrtvá. Zvláštní, jak neuvěřitelné se zdají věci, kterým věřit nechceme.
„Představoval jsem si naše setkání jinak, Coroluku, ale i tak ti děkuju za pomoc... Až se z toho nějak dostane. Zajedu syndikátu přednést svůj návrh. Doufám, že mě podpoříš...“
„Spolehni se!“ odpověděl stroze Jamesův kolega z války na Tantalu a zmizel ve stínu chodby.

Osamělý v krví vymalované ložnici hladil Leonard Danieliny slepené vlasy. Jenže tentokrát na jeho dotyky nereagovala. Veškeré světlo opustilo její oči stejně jako jeho duši. Při svém věku už zažil víc než většina starců. Tak plný zkušeností a přitom tak prázdný. Všechno je to nefér. Ale život prostě není fér.
Do ložnice teď vešel James. Ačkoli nebyl psycholog, tušil, jak se asi jeho mladý přítel cítí. Asi proto si on sám s děvčaty nezačínal. Neměl by sílu je potom pohřbívat. Přece jen byl psancem v celém známém vesmíru, ale proč proboha šli po Leonardovi?!

„Vím, že nemůžu říct nic, co by ti pomohlo, Leonarde Radlere! Odsunuju odlet Vigilance na devátou hodinu večerní, ale absolutně pochopím, když se k nám nevrátíš... Takže, možná sbohem...“ řekl a bez dalšího zbytečného slova odešel.

Většina nejsilnějších emocí už v Leonardovi jakž takž vychladla. Přestal Jamesovi vyčítat pozdní příchod – vždyť taky nemusel přijít vůbec. Alespoň mě zachránil... Najednou necítil skoro nic. Lítost a beznaděj? Možná... Vrátil se pocit nicoty, zbytečnosti... Ale ten tu býval i předtím, než Danielu poznal. Jak jednoduché občas je vrátit se po zlomových událostech do minulosti. Stesk se sice brzy vrátí, ale možná v tu dobu budu mrtvý i já. Vlastně si snad ani nic jiného nepřeju...

Když utichl hluk motorů vzdalující se Jamesovi stíhačky, ocitl se Leonard úplně sám. Jen v dlani svíral ruku mrtvé dívky a zvenčí k němu doléhala dávno zapomenutá jazzová melodie...