Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÚVAHA
26. 08. 2008
4
16
3026
Autor
macecha
Trápím se tím, že nemohu odpustit i přesto, že uteklo mnoho let. Čas přece všechno hojí, proč to tedy stále bolí?
Jan,Josef,Štěpán,Anna,
jména svatých byla nám dána.
Kdo je vymyslel? Máma.
Proč se tedy o nás nestarala?
Když potřebovali jsme ji nejvíce,
dala přednost muzice
a táta - jakbysmet,
byl cizí ženy milenec.
Je to dávno,
ale bolí to stejně jako tenkrát,
Jan,Josef a Štěpán jsou mrtvi
a já musím o matku se starat,
hygienu její celou zvládat,
nemůže se totiž hýbat.
Nedělám to ráda,
ale ulice mě vychovala!
Řeším dilema-
-dát dítěti vše a myslet si,
že se postará,až to budu potřebovat,
nebo se o dítě nestarat,
vyhodit ho z domova,
ale na stará kolena
požadovat a očekávat,
že dítě pro mne všechno udělá?
Já doufala jsem, že své "rodiče" už neuvidím,
žila jsem, jak uměla,
po padesáti letech matka mě však zavolá
a já nedokážu říci
"dej mi pokoj- já nechci s Tebou žíti!"
Co tedy dělat? Co si myslet?
Co je správné a co nesprávné?
Nenapadá mě žádná odpověď.
Žádná totiž není!
Každý sám musí se srovnat
se svým svědomím
a podle toho se zachovat.
A odpuštění?
Ta křivda je tu stále,
odpustit nelze,
jen litovat tu starou ženu,
která kdysi porodila dceru,
jež vyrovnat se s tím,
dodnes nedokáže.
16 názorů
mampichnutekolo - tak jsem Tě poslechla, ale úplně jinak. I to je možno brát jako terapii, ne?
mampichnutekolo: i Ty pokušiteli!! Ale, možná to není tak špatný nápad. Jenže, koho na tu lopatu nahodit prvního, to mi poraď! :o))
mampichnutekolo - Ty jsi hodný!
Víš, kdyby to bylo tak snadné, tak už mám lopat plný sklep:o))
Ono utrpení,které prožijeme v tom srdci zůstává a zrovna, když to nečekáš, tak Tě to vše přepadne a to já pak píšu ty své litanie. Hodně se mi tím uleví. Děkuji Ti za to, že si myslíš, že jsem neudělala nic špatného. Ale, co já vím, možná jsem zrovna také někomu ublížila, i když vědomě si myslím, že ne. Tvá milá slova mi udělala velmi dobře. Najednou,jako bych nebyla na světě sama.
A to pro mne znamená mnoho. Ještě jednou velký dík.
Jarmila Moosová Kuřitková
26. 08. 2008
Je to fakt zapeklité, snažím se na to nemyslet, ale když s ní každý den hovořím a vidím, jak je teď bezmocná, a jak nám v mládí ubližovala, jsou to tak šíleně rozporuplné pocity, že si s nimi prostě nevím rady. Asi bych na to neměla myslet, ale to bych nesměla být já. Já jak si nemohu na něco stěžovat, už mi to chybí :o)). Děkuji všem za pochopení.
smutné, život nejde tak ako by sme chceli, niekomu to vyjde viac, niekomu menej, niekomu vôbec :-)
Jarmila Moosová Kuřitková
26. 08. 2008
Psychoterapeut - ten by si se mnou určitě nevěděl rady a vyhodil by mne, jako nemožný případ :o))
Jarmila Moosová Kuřitková
26. 08. 2008
Jarmilko, zase se v tom plácám a nepomůže nic.
Jak jsem sama, nenapadá mě sranda žádná. Čím jsem starší a přemýšlím o svém životě, objeví se vždy v paměti křivda spáchaná na mně - dítěti a já s tím nedokážu bojovat.O to horší, že s tím člověkem, musím se denně stýkat a on si to vůbec nepřipustí, prostě, absolutní absence citu a já nemohu přijít na to, čím to je. Trápím se tím. Každopádně díky, mám dojem, žes to pochopila.