Malá esej o lidství

Baví mě to. Baví mě schazovat lidskou rasu do prachu cesty. Líbí se mi jejich nadutost, jejich pýcha. Baví mě a směju se jí.

Ty namyšlené a životem uražené, prázdné obličeje chodící ulicemi. Po jednom, po dvou. Vždy svorně mlčící nebo mluvící. Každý mluví, každý o něčem jiném, ale není kdo by poslouchal.

Vždt proč poslouchat cizí stesky, proč poslouchat cizí názory, proč vůbec uznávat, že i ostatní jsou lidé, vždyť to není pravda.

"Jen já jsem člověk. Jen já nesu znaky lidství. Ostatní jsou zkažené hyeny. Nic víc. A proč bych tedy měla poslouchat jejich naprosto nedůležité názory?"

No není to k smíchu? Když si tohle myslí většina lidí? Tou představou se opravdu bavím.

Lidská uraženost a nadutost nezná mezí. Buďme uraženi za to, že i ostatní jsou lidé. Že nejen já nesu znaky lidství, ale i moji rádoy přátelé jsou lidé.

Ach, přátelé. Opět se musím usmát. Označení přítel dnes náleží tvorům s kterými nejčastěji mlčíme a v ojedinělých přadech jsme ochotni uznat, že náš přítel by mohl mít snad jeden či dva znaky lidství.

Och, jak jsem hodní a dobří. jak pláčeme dojetím nad dobrotou naší duše.

Du... Co?!

Snad mě nechcete rozesmát vírou, že máte duši?! Vy, stroje plné pýchy. Vy, kteří jste neskutečně hrdi na to vaše lidství, ale už nejste schopni uznat lidství druhých. Vy mi chcete tvrdit, že máte duši?!

Tak tohle už je opravdu moc..

Jestli tohle znamená být člověkem... Potom..

Potom se vzdávám své nadutosti.

Vzdávám se pýchy a hrdosti.

Vzdávám se své duše.

Vzdávám se přátel.

Vzdávám se tohoto světa.

Nechci už být nadále spojována s tím čemu říkáte člověk...