Touha

     “Elektronegativita je schopnost atomů poutat další elektrony. V zásadotvorných oxidech je x rovno nebo menší jedné, v amfoterních oxidech je jedna menší než x a to je rovnou dvou, v kyselinotvorných je x větší než dva.”

     Zase jedna pitomá hodina, pomyslel si Petr, devatenáctiletý student vysoké školy technické. Ten profesor chemie snad nikdy nepřemýšlí o ničem jiném. Celou hodinu ze sebe chrlí nesmysly tohoto typu. Co asi dělá, když zrovna neučí? Sedne si doma do křesla, nasadí své brýle s šesti dioptriemi a začne listovat v hromadě knih o chemii, biofyzice a jen tak ze zájmu si počítá zlomky? To, co si přečte, nám tu pak hustí do hlav. Z úst mu vypadávají slova, která se násilně snaží vniknout do našich mozků a utkvět v něm. To samé nejspíš dělají i ostatní profesoři.

     Máma říkávala, že to musím vydržet, pomyslel si dále. Ve dvacátém století byly prý vysoké školy dobrovolné. Chodili do ní jen ti, kteří chtěli dále studovat. Od té doby, co byly zřízeny zóny QIQ, se ale všechno změnilo. V těchto zónách záhadnými způsoby určují budoucí schopnosti novorozenců a jejich budoucí, pro ně nejvhodnější povolání, které by je mělo živit.

     Ovšem vysokou školu musí od té doby absolvovat každý.

     I obyčejná uklízečka.

     Já mám být podle jejich rozhodnutí skladníkem.

     Rozhlédl se po třídě.

     Nikomu zřejmě nedochází, jak jsme všichni zónou a vysokou školou manipulováni a formováni podle představ bůhví koho. Vždyť každý má právo sám rozhodovat o svém životě.

     Miluje hudbu ze dvacátého století a velice by si přál, aby měla pokračování. Nemůže si vzpomenout, jak se jí tenkrát říkalo. V této době elektronické antihudby už člověk neví, co je dobrá, kvalitní hudba.

     Začal pociťovat obrovskou touhu to všechno změnit. Touhu uchopit život do vlastních rukou. Stejnou touhu, jakou v něm vyvolávala hudba, kterou měl rád. Touhu vymanit se ze sevření, které na něj doléhalo a ničilo jeho duši. Zatoužil změnit svět nějakým nenásilným způsobem.

     Během těchto úvah se mimoděk zadíval z okna na začínající západ slunce a úžasně modré nebe, které jeho touhu ještě posílily. Pocítil, jak jej volají dálky.

     Profesor chemie, osoba menší postavy se silnými brýlemi a začínající pleší, si toho všiml a výhrůžně vykřikl: “Žáku Petře Holý! Jak zní zákon stálých poměrů slučovacích!!” a praštil dlaní do tabule.

     “Nevím,” nezúčastněně řekl Petr.

     To profesor nestrpěl. Byl zvyklý na absolutní kázeň a na své otázky vyžadoval okamžitou a naprosto přesnou odpověď. Když někdo odpověď neznal, což se stávalo velmi zřídka, dokázalo ho to neuvěřitelně rozčílit. Tak tomu bylo i teď. Celý zlostí zčervenal a zdálo se, že jeho zbytky vlasů se vztekem nadzvedly.

     “Neexistuje!!” křičel. “Uvědom si, že jsi ve škole!! Žák Robert! Řekni mu, jak zní zákon stálých poměrů slučovacích!”

     Žák sedící před Petrem skoro vyskočil ze židle a v pozoru, který vypadal jako z nejtvrdší vojenské školy, ze sebe vychrlil: “Zákon stálých poměrů slučovacích: Prvky se slučují v poměru malých, zpravidla celých čísel. Poměr hmotnosti jednotlivých prvků v určité sloučenině je stálý!”

     “Správně, žáku Roberte!”

     Obrátil se zpět k Petrovi. “Slyšel jsi? Z něho si vem příklad, hlupáku!!”

     Petrova touha po změně dostoupila vrcholu. Profesorova urážka ho navíc podráždila. To, co v příští vteřině udělal, ho samotného překvapilo. Nemohl ani uvěřit tomu, co dělá. Podvědomě však věděl, že to udělat musí.

     Prudce se zvedl z místa, až se stolička, na které seděl, převrhla. “Hlupák jste tady nanejvýš vy!” vykřikl. “Tady já končím! Nenechám si ochuzovat a krátit život!” a začal cpát učení z lavice do tašky.

     Učitel zůstal v šoku nehnutě stát, jako by zkameněl. Všech pětadvacet žáků upřelo zraky na Petra.

     Když se na okamžik Petr rozhlédl po třídě, připadalo mu, že jsou všichni jako naprogramovaní k poslušnosti. Nikdo nic nechápal. Jen ho pozorovali svými prázdnými pohledy. Také sice ještě zcela nechápal, co činí, ale věděl, že brzy pochopí. Velmi brzy.

     Nahodil tašku na záda a zamířil ke dveřím.

     Učitel se trochu vzpamatoval a vyzval dva žáky, aby ho zadrželi. 

     Dva žáci poblíž dveří vyskočili ze svých míst a hrnuli se ke dveřím. Než k nim ale dorazili, Petr už byl venku a prudce je zabouchl. Učitelovy vyslance přivítaly dveře s “otevřenou náručí”.

     Utíkal po chodbě směrem ke schodišti. Za sebou slyšel vybíhat ze třídy učitele, který běžel za ním.

     Petr se zastavil mezi pátým a čtvrtým patrem a pohlédl oknem ven, na úžasně zbarvené nebe, které ho tak okouzlilo. Touha ještě zintenzívněla a on konečně pochopil. Hlavou mu zazněla jedna z jeho oblíbených písní ze dvacátého století. Na okamžik zapomněl na to, že jej dohání učitel a opět se na nebe zadíval. Ten ho dostihl a zasypal sprškou urážek.

     Petr ho však překřičel. “Venku čeká svoboda! Život! Co tu vlastně dělám?! Sbohem!”

     Seběhl po schodišti a vyběhl ze školy ven, pod západ slunce. Pocítil nespoutanou svobodu. Jako by právě opustil vězení, ve kterém strávil několik let.

     Doběhl k potoku, který protékal kolem školy a bez váhání do něj hodil tašku i s obsahem.

     “Co si myslíš, že děláš!?!” ozvalo se z okna v pátém patře.

     Petr vzhlédl a spatřil učitele, jak se naklání z okna.

     “Už vím, co dělat! Už jsem pochopil! Vzpomněl jsem si! Rokenrol!”

     Učitel civěl z okna úplně šokován a nic nechápající.

     Petr se rozběhl ke svému motocyklu, kterým jezdil každý den do školy, a naskočil na něj. Byl to klasický Indian ze šedesátých let dvacátého století. Spustil motor a naposledy zavolal na páté patro: “Ještě o mně uslyšíte!” a rozjel se.

     Zamířil na hlavní silnici a odjížděl pryč z městečka k západu slunce, pevně rozhodnut o svém poslání, snech a touze, které se rozhodl uskutečnit.

(2000)