Arandil Harfeník 8

po dlouhé době zase na písmáku - a opět s dílem vaší oblíbené telenovely z Faerie. :-D

8.

 

Poslední dny připadaly Arandilovi poněkud hektické. Většinu času mu zabíralo přecházení z místa na místo, vysvětlování beltainových událostí, a snaha ukázat se alespoň v očích nezúčastněných jako ten, kdo neselhal. Vlastním pocitům tím však utéct nedokázal; nutno dodat, že se o to ani pořádně nesnažil. V duchu se stále vracel ke své písni. Ne, nenacházel alternativy. Jenže pokaždé stačil jediný pohled na stínové štěně skotačící mu v trávě pod nohama, aby v něm píchla ostrá bolest. Tohle - je kousek jeho srdce. Nepatrný, ale důležitý, jeden z těch, co drží duši pohromadě, upoutanou k zemi i k hvězdám, k stromům i větru hrajícímu si ve větvích...

Cenný klenot darovaný bez rozmyslu.

O to horší, že přinesl takřka kýžené ovoce. Cítil, jaká by byla odpověď, kdyby požádal Gwyonnovu dceru o ruku. Určitě by jej neodmítla. Vždyť - kdo si víc zaslouží lásku druhých než muž schopný obětovat se pro ostatní? Obdivovala ho. Znala příběh o třech písních srdce... a zarputile se rozhodla věřit, že dokázal sáhnout tak hluboko do svého nitra pouze pro záchranu cizího života. Sám před sebou své myšlenky skrývat nedokázal a rozdíl mezi skutečností a snem jeho milované jej pálil téměř jako cejch z chladného železa.

"Erian... proč jsi ve vší moudrosti tak pošetilá? Proč odmítáš vidět, co jsem udělal ve skutečnosti? To nebyla oběť - jen pokus o obchod mezi mnou a tebou. Ty bys dala pro druhé mnohem víc a bez jakéhokoli nároku na odměnu. Já jej zachránil pro tebe.

Corvetheen pro lásku zabíjel.

Kde mám vzít jistotu, že nedělám to stejné?"

Vždy, když ji potkal, připadal si jako vrah vracející se na místo činu.

Ale jak mohl jednat jinak? Co by bylo správné? Díval se zpátky na příběh a ten šeptal, že Evnissien musí žít. A také...

...slib mi, že vždy budeš ctít život, smrt a lásku. V té podobě, v níž za tebou přijdou sami. Ne v té, kterou bys jim chtěl dát...

Třeba to tak opravdu mělo být. A i když se vše nestalo úplně nejlépe, stále nic nebylo ztraceno.

Letmé zakmitnutí vánku. Květnové slunce se zatřpytilo mezi korunami stromů a na nepatrný zlomek vteřiny se mezi nimi mihl stín.

"Mistře?" Hloupá reakce; vždyť co by dělal Zelený harfník v Gwyonnově zemi? Arandil se nemohl zbavit pocitu, že mezi jeho učitelem a většinou dětí Danu leží zvláštní propast. Něco znepokojivého, smíšeného z nesouhlasu, údivu a nepochopení. Byla místa, kde jej mohli zastihnout - pokud tomu sám chtěl. Jenže nikdy nepřicházel do jejich sídel.

A nebo třeba ano. Nepozván, bez ohlášení, jako sotva postřehnutelný dotyk písně. Nečekán, jako sen krátce před svítáním.

Do mysli se mu vpletla nová slova, tentokrát až příliš znatelná. Víš, jaký je hlavní rozdíl mezi tebou a tím smrtelníkem? Ty děláš dobré věci ze špatných důvodů. A on zase ty špatné, ale jen s nejušlechtilejším úmyslem. Možná je na místě otázka, kdo z vás je na tom líp a kdo hůř... Ale jestli tě to uklidní: Corvetheen dělal špatné věci a ze špatných důvodů.

"Se stejnými výsledky," odpověděl mimoděk nahlas.

"Co - se stejnými výsledky?" ozvalo se kousek od něj. Ne, to nebyl Zelený Harfeník... proti Arandilovi stála Erian, tmavé vlasy sepnuté stříbrnou čelenkou, světlezelené šaty splývající s okolním podrostem. Usmívala se; příliš krásná na pohled, než by mu zrovna v tu chvíli bylo příjemné.

"Jen nemám pocit, že bych se příliš lišil od jednoho Harfeníkova žáka... a to srovnání se mi nezamlouvá." Připouštělo se mu to víc než snadno. Nu, dar Gwyonnovy dcery, snadno si dokáže získat důvěru srdce a najít cestu k jeho zraněním.

Přikývla. "Nechci zpochybňovat tvoje znalosti, přeci jenom, já nejsem bard, ale... Corvetheenovy písně byly podstatně jiného druhu než tvoje. Tou první očaroval Eilil a přinutil ji odejít za ním ze světa lidí do naší země, aby se stala jeho ženou. Tou druhou zabil dítě, které čekala s Cormacem MacArtem. A tou třetí zapálil své panství, kde se zrovna milenci věnovali - no, tomu, co milenci obvykle dělají a v případě, že nejsou svobodní, by to dělat neměli.

Ještě než jsi odešel, povídal´s, že život každého skutečně dobrého harfeníka tvoří tři písně - smích, pláč a kolébání. A že jeho srdce tvoří tři struny - Život, Smrt a Láska. A každá z nich má v sobě možnost melodie, která pohne sudbou.

Ano, nevím, na kterou z nich jsi hrál... ale co byl Corvetheen proti tobě? Vždyť zabíjel - zatímco ty jsi nechal žít někoho, koho vlastně vůbec nemáš rád!" Trochu při svých slovech zbledla, možná jí to přišlo snad příliš opovážlivé - nicméně si za nimi rozhodně stála. A myslela to smrtelně vážně.

Světlovlasý bard ztěžka polkl. Měl by konečně sebrat odvahu. Měl by jí to říct... "Erian. Myslím, že třeba můj mistr by to viděl jinak. Nerad ti kazím iluze, opravdu se mi to neříká zrovna lehce, ale - kdybys nestála o jeho život, nechal bych Evnissiena umřít. Vlastně by úplně stačilo, kdybys tam nestála vedle mě. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, co je správné a co ne. Ta píseň, to byl v ten okamžik jenom způsob, jak zkusit naznačit věci, které jsem ti chtěl říct už dávno. Já... miluji tě. A kdyby se o Beltaine nestalo to, co se stalo, kdyby se tam neobjevil Lyrův syn, požádal bych tě o ruku."

Pozoroval, jak se jí úžasem rozšiřují zorničky. Bezděčně udělala pár kroků zpět, než se opět dokázala ovládnout. Strach? Překvapení? Zděšení? Ne, nedokázal najít žádné slovo, které by dokázalo popsat její pocity, a že se o to v duchu doopravdy snažil.

Erian rychle potřásla hlavou, stejným způsobem, jako vždy, když ji něco vyvádělo z míry, případně když něčemu naprosto zoufale nerozuměla. "Promiň... ale překvapil jsi mě. Nikdy bych to - neřekla? Nečekala? Já opravdu nevím, jen..."

"Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl. A - kdybych tě neměl víc než rád, asi bych ti to takhle ani neřekl." Kousl se do rtu. "Chápu, že tě Evnissien zaujal, že jsem naprostý hlupák, a..."

"...to tedy jsi!" vyprskla, dokonce i trochu smíchy. "Jestli si myslíš, že si na Evnissiena myslím!" Zlobila se. Svým úžasným způsobem, který mu poprvé přinášel víc než úlevu.

"Budeš mi věřit, že jsem za to rád? Ten člověk mi přijde trochu... nebezpečný. Nerad bych, aby ti ublížil..."

Zpříma se mu podívala do očí. "Zvláštní, hodně se mu podobáš. Jste oba stejně paranoidní. Dokonce i tím samým způsobem! Jako by se měl kolem vás točit svět. A sebemenší chyba, co uděláte, znamenala jeho konec." Nazlobenost přecházela v čirý hněv. "Proč - se - nemohu - libit - někomu, - kdo - by - mne - dokázal - respektovat?!?" Otočila se na patě a les se za ní znova uzavřel.

"Erian! Co mám dělat, aby...?!" vykřikl spíše beznadějně do okolního porostu. Přes všechna očekávání však ve vánku zaslechl slabé zasyknutí: "Tak třeba - dospět!"

Musel bojovat s nutkáním rozběhnout se naprázdno za ní a doufat, že se mu podaří navázat další rozhovor. Pohled mu sklouzl na bílé štěně zvědavě chňapající po stínu pampelišky.V duchu počítal do deseti a vážně uvažoval, jestli by nebylo přeci jen lepší dělat Corvetheenovy chyby - a připravovat svatbu. A zároveň někde uvnitř na to cítil až příliš jasnou odpověď.

---