Arandil Harfeník 9

Evnissien a lord Gwyonn na cestě do Annuinu...

9.

 

Večer třetího dne cesty je zastihl na samotném pokraji Faerie, na hranicích s Annuinem. Utábořili se pod skalním převisem a v záblesku posledních slunečních paprsků mohli zahlédnout černé mlhy zcela zakrývající údolí na druhé straně. Mlčeli. Gwyonn nehybně pozoroval jiskry vylétající z plamene - tvorové zrození z noci se ohně obávali snad ještě více než chladného železa. Evnisien jen netrpělivě přecházel z místa na místo, nervozní z toho, který se měl teprve objevit. Stačilo pouhé pomyšlení na Arawna, aby se mu vlasy zježily v zátylku hrůzou.

"Opravdu se ho nemusíš bát," prohodil k němu tiše jeho společník. "A nechce nikomu ublížit. Narozdíl od Havgana. Navíc i on někomu něco dluží a je pro něj věcí cti svůj závazek dodržet."

Tomu se nedalo věřit. Ne, když znal všechny příběhy o loupeživých rytířích z jiných světů, vedených černovlasým mužem v šarlatovém plášti, kterého doprovázela vždy smečka bílých chrtů s krvavě rudýma ušima... Okamžik nejistoty. Ruka se bezděčně dotkla meče. A pochmurné mlčení místa proťalo dusání koňských kopyt.

"Klid," zasykl vládce Okřídleného dvora a přihodil na oheň několik větví. Chrastí ihned oslnivě vzplálo. "Ne všechno, co se vypráví, je zcela pravda. Kdo myslíš, že pomohl Lassarovi přejít hranice smrtné říše?"

Kroky a zaskřípění břidličných kamenů.

Z okolní tmy se vyloupla silueta válečníka v kožené zbroji, plášti halícím tělo, a stříbřitě lesklou helmicí přecházející nad obličejem v bezvýraznou masku. U pasu příchozího visely dva bronzové meče, mistrovské práce trpasličích kovářů... ale ruce, s prsty skrytými v rukavicích z kůže černého jednorožce, měl překřížené na prsou. Jeho postoj prozrazoval naprostý klid, vyčkávání. První rytíř Annuinu... Mohl bojovat - ale přišel jednat. O své vůli a bez vědomí vládce země.

Vteřiny se nekonečně vlekly. A potom se temná postava suše zasmála a elegantním gestem si odepnula přilbici. Místo prázdnoty se objevila pohledná tvář jednoho ze sidhe lemovaná vlnitými černými vlasy - a uhrančivé černé oči připomínající řežavé uhlíky.

"Už jsem tě dlouho neviděl, Nuaddův synu," obrátil se ke Gwyonnovi. Jeho hlas byl příjemný, sytý baryton, nejvíce ze všeho připomínající med lesních včel.

"Já tebe také, Rinne," odpověděl Erianin otec s ledovou rozvahou. "Jsem rád, že máš zpátky svou tvář i jméno."

Arawn jenom lhostejně pokrčil rameny. "Stalo se a ty to dávno víš. Určitě jsi nepřišel poslouchat příběhy o mém uzdravení, na to se známe až příliš dobře."

Pak se jeho pohled stočil k Evnisienovi. "Asi bych ti měl poděkovat. Tvá hloupost mě připravila o jednoho z nejvěrnějších služebníků. Havgan mi poslal zprávu o jeho smrti. Až tohle všechno skončí, budu od tebe žádat náhradu. A možná s tím ani nepočkám."

Dříve, než stačil princ jakkoli zareagovat, si Gwyonn významně odkašlal. "Stále ještě jsme na mé půdě a Lyrův syn je pod mou ochranou. Nepochybuji, že tušíš, proč se vydal do Annuinu..."

"Jistě. Ale jedno nevylučuje druhé. Nechci nic víc než aby se vydal k jezeru Mlhy a vynesl Stínový kotel z Annuinu. Branwen vězní ve věži na jednom z ostrovů, bude to mít po cestě, sice netuším, čím ji přesvědčí k návratu domů, jenže to je jeho starost, ne moje." Na chviličku se zarazil. "Aha. Já zapomněl. Pro kotel sis chtěl zajít osobně, s mým doprovodem, že?" V Arawnových očích to zlomyslně zajiskřilo.

"To je náš dluh. Ne jeho."

"Tak co tu tedy dělá?"

Vládce Okřídleného domu gestem přerušil Evnissiena, který se chystal skočit do rozhovoru. "Dříve, než se cokoli stane, by bylo dobré si ujasnit, že máme vlastně stejné cíle. Ty nechceš, aby Havgan s Matholdem tvořili nové nemrtvé. Já chci Stínový kotel zničit jednou provždy. Evnisien chce zastavit Matholda a s mocí Annuinu je jeho potenciální švagr téměř neporazitelný... Jedno bez druhého prostě nepůjde."

"Nechci riskovat život pro někoho, kdo si neváží, když mu stejnou službu prokáže někdo jiný. A tebe, drahý příteli, nemyslím."

"A možná bychom měli přestat mluvit o něm bez něj," pousmál se Gwyonn. "Rád bych slyšel tvůj názor na tohle všechno, Lyrův synu. Nicméně nezapomínej, kdo je Arawn dohromady. Prosím."

"Dobrá tedy." Přímo pohlédl do tváře muže, jejž předtím Erianin otec oslovil jako Rinna. "Lassarovy smrti želím, pane, a ne pouze proto, že jsem vám povinován zaplatit odškodné. Máte právo je vyžadovat - a byl bych vděčný, kdybyste mi mohl říci, co budete žádat."

"Výborně! Takhle se mi líbíš, mladý bojovníku, alespoň víš, co se sluší a patří," pousmál se Arawn a přisedl k ohni. "Zpočátku jsem si chtěl zahrát na jednoho z Gwyonnových příbuzných a uložit ti sedm téměř nesplnitelných úkolů a jeden jednoduchý, který lze splnit, ale ne přežít. Kdybys tu teď nebyl, asi bych to i udělal, ale takhle mi došlo, že by to postrádalo patřičný efekt. Ne. Já budu chtít jediné."

Temný rytíř před sebe zdánlivě bezděčně natáhl dlaň a v té teď tančily houstnoucí stíny. Plameny vyšlehly výš než by bylo moudré, v prosté reakci na vyhasínající temnotu noci.

"Nejde o Lassara. Teď už ne. Dlužíš mi bolest, princi. Bolest - před níž chrání odpovědi na otázky, na něž se už ze zásady neodpovídá..."

"Rinne!" vykřikl Gwyonn a Evnissien okamžitě sáhl po zbrani. Vzápětí jak by se jim kolem nohou omotaly přízračné ostružinové výhonky s jedovatými trny rozdírajícími kůži.

Vládce Okřídleného domu zareagoval okamžitě; stačilo pomyšlení, a z ohně se oddělily karmínové světlušky. Vzlétly a zapletly se do úponků, které jej obklopily. Stačilo udělat krok stranou a byl znovu volný. Kdyby měl víc času... takhle stačil sotva nahmátnout svůj stříbrný tesák ležící stranou od plamenů.

Přece to dokáže i sám; má za něj přeci odpovědnost!

Arawn jej pozoroval bez pohnutí, bez jediného záblesku emoce. "Ale no tak. Co sis myslel? Že je král Annuinu hlupák? Že mě nezná?" Tma míhající se mezi prsty stále houstla a zdálo se, že všude okolo svítá matnou bledou září zimních rán. "Přece jsem vám řekl, že mi Havgan poslal zprávu o jeho smrti. Po dračích poslech, okřídlených hadech, jimž dokáže vstoupit do očí i do mysli. Opravdu věříš, že se mě neptal, co s tím mám společného? A že se nepostaral, abych mu to řekl?"

Ne, tohle NENÍ možné, zákony vyhnanství jsou stejné jak pro děti Danu, tak pro vazaly stínové říše. Pokud tedy...

Gwyonn zbledl.

Gaes nelze porušit.

Gaes lze jen obejít.

"Jenže ty jsi mu nic neřekl. Protože ti nevěřil, viď? Nechtěl, abys odpovídal... stačila mu tvá touha umřít, ztratit se v nicotě." Zaměstnat. Nic víc nedokáže, pouze zaměstnat a odvrátit pozornost. A zkusit jediné, co bude mít ještě nějakou cenu. "On sám nemůže překročit hranici s Faerií. Ta tu je pro ty, co nemají jméno a tvář. Proti přízrakům, které dávno zapomněly, co znamená mít vlastní život."

"A co z toho plyne, Nuaddův synu?" zadíval se na něj s téměř nevinným výrazem. A temná skvrna nad jeho dlaní získávala tvar. Brány rozepjaté z jednoho konce údolí na druhé.

"Vpodstatě jen jedna věc. Nic mu nebrání nechat překročit hranici svého vazala - a pak vstoupit do jeho očí i mysli."

Už na nic nečekal. Oheň se vzepjal jako divoký hřebec a plameny se přelily přes kameny. Z každé jiskry, která se dotkla země, povstala drobná pichlavá hvězdička rozžírající střípky annuinských kouzel. Evnissien, až dosud pohlcený temnou mocí coby nehybná socha, mohl náhle dokončit svůj pohyb. Chlad železa se zakousl do Arawnovy paže - příliš pozdě.

Příliš pozdě na cokoli, co by ještě mělo smysl.

Magie Annuinu už byla všude, chránila svého pána a on jí to oplácel svou silou; prapodivné spojení v ještě prapodivnější parodii na smrt a bolest. Tady nezůstal smysl pro prostor, pro čas, pro skutečnost. Hroutily se do sebe jak špatně postavená hranice pod náporem plamene, a vládce Okřídleného domu pochopil teprve když mu nervy prolétla spalující agonie. Oheň s ledem se zakously do krve, prolétly míchou a srazily jej k zemi.

Tohle není pravda! pomyslely si zbytky jeho vědomí. Vždyť...

"...vždyť to není Annuin?" doplnil ho chladný hlas příliš připomínající krále Havgana. "Pochopitelně, že je. Protože celý jiný svět už patří stínům. Tak, jak touhy Tuatha De Danaan umíraly na strach a nenávist. Tak, jak odumíraly jejich sny nahrazeny pouhým přežíváním..."

A za tím vším zůstávala jen lepkavá temnota rozžírající poslední jiskřičky zdravého rozumu.

---