Ta čtvrtá

TA ČTVRTÁ

Obraz:

Porodnice - okresní nemocnice. Záběr na sál, kde se rodí jak o život. Jsou 70. léta, silné ročníky se klubou na svět, zpocené matky ječí, dýchají, tlačí, plodová H2O tryská, děti se rodí po desítkách. Doktoři se otáčejí, utahané sestry ve spěchu píší jména a čísla + porodní váhu. Placenty se štosují v zakrvavené pyramidě u okna….

Děti jsou po porodu omyty, poplácány a na moment ukázány matkám, pak jsou ale okamžitě odebrány a přeneseny do společné místnosti, kde v řadě leží v železných postýlkách….

Obraz:

Setmělý pokoj plný postýlek. Mimina společně oddechují po příšerném zážitku, vytrženy z bezpečného lůna…

Mezi postýlkami se zničehonic objevují tři podivné osoby…

První: „Jau! Dávej přece pozor!“

Druhá: „Co já, ale ty si mě málem zašlápla…“

Třetí: „Jak já tohle nesnáším! Tak co, kterej uřvanej parchant je to tentokrát?“

První se přestane hádat s Druhou, vytáhne z kapsy notně pomačkaný papír, nasadí si cvikr a ve světle svíčky se snaží najít jméno. „Moment, hned to najdu…“

Svíčku nechtěně nakloní a horký vosk začne kapat na nějaké bezbranné mimino. To se bolestí probudí a rozeřve. Sudičky s sebou trhnou.

Druhá: „Kriste pane, koukej cos provedla!“

První: „No to je toho, to je řevu pro trochu vosku,“ nakloní se ke řvoucímu miminu. „Copak je to? Holka? No jo, je to holka. Neřvi. Ty toho pro pár kapek naděláš! No tak, ticho! Za pár let ho na sebe budeš lejt dobrovolně, jen abys nebyla chlupatá.“

Vrací se k papíru a hledá jméno. Dítě bez přestání ječí.

První se otočí na Třetí: „Nemůžeš s tím něco udělat? Tady se vážně nedá soustředit.“

Třetí: „Jak myslíte.“ Zle se zašklebí. Podívá se na řvoucí dítě, vytáhne nůžky a šmik – přestřihne jemné stříbrné vlákno, co se vznáší nad jeho hlavou. „A je to!“ Zní to spokojeně.

Druhá do Třetí káravě žďuchne. „Stačilo lehký bezvědomí, můro. Nemusela si to hned zabít!“

Třetí pohrdavě odfrkne a naprázdno cvakne nůžkami: „Bóže, narodí se znova, ne? A při troše štěstí i v našem rajónu!“

První mezitím objeví postýlku s miminem ze seznamu. „Holky, našla jsem ho!“

Ty dvě nechají šarvátek a hrnou se k dítěti.

„Ukaž, kde je?“ šeptají obě a už stojí nad ubožátkem.

Druhá: „Tenhle jo?“

„Hnusný mimino,“ zabručí třetí. „Neměla bych…“

„Ať tě ani nenapadne!“ zakřičí obě najednou. Nůžky znovu cvaknou - naprázdno a Třetí se uraženě stáhne.

Babky se vyčerpaně posadí. Třetí se tváří ublíženě. Do ticha sykne: „Jak já tu práci nemám ráda!“

Ty dvě mlčí, jen neznatelně přikývnou.

Náhle se Druhá usměje. „Vzpomínáte holky, na naše první?“

Obě zbylé úporně přemýšlí.

„No tak, ženský, takovej malej sladkej smrad to byl! Jeho fotr se jmenoval Adam, nebo tak nějak!“

První se zahihňá. „Jo, tenhle! Ta jeho máma, holky, to byla kost!“

„Byla z kosti,“ řekne suše třetí a konečně zdvihne hlavu i ona. „Ze žebra, ne?“

„Jasně!“

Všechny tři se zasmějí. Konflikt je zažehnán.

„Jak byl hezkej, když tam ležel, pupík jeden!“

„A jak na nás koukal, že jo?“

Třetí hluboce vzdychne. „To už je tak dávno! Tehdy to bylo fajn. Za ty roky – je to rutina. Pořád to samý, už jsem bez fantazie a důchod tak daleko. A ty hrozný mladý brigádnice…“

Druhá zlostně odfrkne. „Jo, jo – ambiciózní pipiny s velkolepejma věštbama a americkou školou. To je samý pozitivum, pak má ten svět nějak vypadat.“

Švenk na dveře.

Přes sklo je vidět, že se na chodbě rozsvítilo.

„Někdo jde holky!“ vyplašeně vyskočí První.

Nejspíš noční sestra, jde si pro ty, kteří potřebují nakojit.

„Tak šup, do práce, ať je to za námi. Máme ještě chvilku…“

Ta nejstarší ze stejně starých se postaví nad postýlku. „Já ti dávám do vínku - TVRDOHLAVOST! Díky ní dokážeš všechno, co si vezmeš do hlavy.“

Druhá se dotkne vykuleného mimina. „A já ti dávám - LÁSKU! Hodně lásky. Tolik, že se kvůli ní nikdy nerozhodneš správně.“ Pak se přece jen trošičku slituje. „A ještě….“

„Dělej,“ strčí do ní Třetí. „Ať to taky stihnu!“

Druhá se naštvaně otočí. „Teď jsem to kvůli tobě zapomněla, vidíš, co děláš ty…“

Třetí už neposlouchá. Nakloní se k dítěti tak, že se ho skoro dotýká špičatým nosem. Zblízka na něj zasyčí: „A já, já ti dávám BOLEST. Ať tě tvoje tvrdohlavost vede k průšvihům, ať máš z lásky šrámy jako by tě podrápal kanadskej grizzly, ať nemáš ten život jednoduchej, protože jenom tak si budeš vážit hezkejch chvilek co se trochu povedou…“

Dveře z chodby se otevřou. Sudičky vyjeknou a v mžiku zmizí. Ve vzduchu je naposledy slyšet cvaknutí ostrých nůžek.

Jsou pryč. Mezi postýlkami projde stín. Není to sestra. Bez povšimnutí projde kolem holčičí mrtvolky pokapané voskem - jde rovnou k postýlce, kde leží vykulené mimino, které právě dostalo dar od Sudiček. Vezme vyplašené dítě do náruče.

„Ahoj,“ řekne na přivítanou a dá mu krásnou pusu. „Neboj se mě!“

Chová ho, dokud se dítě neuklidní. Pak ho položí zpátky. „Tak ukaž, co ti ty baby daly do vínku.“ Položí mu na hlavu prst a zavře oči. Zachmuří se. „Hm, ano. Aha, potvory!“

Mimino na ní kouká tázavě.

„Chtěl bys vědět, kdo jsem?“ usměje se zase ta, která přišla chodbou. „Mě se bát nemusíš. Já jsem ta Čtvrtá!“ Posadí se u postýlky. „Někdy přijdu, někdy ne. Ty tři – ty přijdou vždycky. Já – spíš výjimečně, víš?“ Protáhne se a v zádech jí zalupe. „Neboj, nějak to jejich řádění napravíme, ano?“

Na chodbě se znovu rozsvítí. Teď je to podle kroků sestra doopravdy. Čtvrtá rychle zmizí. „Ještě přijdu,“ ozve se těsně předtím, než se prosklené dveře otevřou…

Je mi třicet. Jsem tvrdohlavej, plnej lásky, kterou neumím ovládat, stále lítám v průseru. Co udělám, je špatně. A když je to náhodou dobře, mám neskutečnou radost. A pořád, pořád ještě čekám. Jednou ta Čtvrtá přece přijít musí. Slib je přece slib, ne?