Idolova Smrt

Idolova smrt

Móňa vcelku pospíchala. To není žádná novinka, ona totiž pospíchá pořád. Pospíchá, když snídá, když obědvá, když večeří, pospíchá při sexu, praní, žehlení, pletení - no řekněte, svetr za půl hodiny, šála na počkání. Není to báječně? Tedy, v případě, že pominete, že šála tloušťkou připomíná čerstvě vykaděnou tasemnici a svetr oblékne maximálně bárbína vašeho dítěte?

Móňa prostě spěchá. Už je taková.

V práci ji nikdo neřekne jinak než „Tryskomyš“, protože pořád poletuje, hrabe se v papírech, a když se zasměje, kvíká. Myslím, že pro představu toho, co je ta Móňa zač, tenhle stručný popis stačí.

Už nikoho doufám neudiví, že právě teď Móňa spěchá při řízení a zdržení, které ji čeká, nepřijde zrovna vhod.

Venku je tma a zima a mlha – hustá tak, že by se dala krájet. Mlhovky pročesávají mléčné nic, Móňa má oči jako šnek, tak moc je poulí do bílé tmy. Ráda by už byla doma, rychle si připravila něco k jídlu, rychle na něco koukla, superrychle pomasturbovala a hurá spát.

Jenže, všechno má být jinak.

Když míjí místo, kde matně tuší dálniční nájezd, zahlédne v mlze něco, co ji donutí zastavit. Mlhovky ozáří maličkou postavičku ve žlutém tričku a modrých lacláčích. Na hlavě to má nakřivo nasazenou papírovou čepičku. Když se to otočí za světlem, Móňa vypískne – jako myš.

„Kurva, zhasni to,“ gestikuluje ta malá postavička. „Zhasni to, povidám!“

Móňa poslušně zhasne. Rychle, jak jinak.

Postavička se otočí do bílé tmy a vztekle kopne do něčeho, co skoro není vidět. „Kurvadrát, proč já? Proč teď?“

„Méj áj help jů?“ zeptá se Móňa, kdovíproč anglicky. Prostě to z ní vylétne. Aby ne, je trochu v šoku. Tu postavičku totiž dobře zná.

„Cože,“ otočí se to na ní. „Můžeš mluvit po našem, sakra?“

„Co se tu stalo?“ vypraví ze sebe Móňa konečně.

„Co asi, prostě jsem v tý zasraný mlze na něco najel a píchnul jsem!“

Móňa vyleze z auta, srdce až v krku. „Náhradní asi nemáte, co?“

„kdybych měl náhradní, neválím se tady jako děvka po noční šichtě a frčim,“ prskne vztekle. Mimoděk se podívá na hodinky. „Doprdele, to už je půl sedmý?“ Podívá se zoufale na Móňu: „No tak, ženská, dělejte přece něco, víte dobře, v kolik ta mám bejt!“

„Ale, ale co mám…“ Móňa začne zoufale vytahovat z kufru rezervu. „Můžeme zkusit…“

„Hovno,“ zarazí ji to. „Podívejte se na tu velikost, jak to tam asi dám, co myslíte?“ Podívá se to směrem ke svému titěrnému autíčku a pak si to sedne a zafňuká: „Jsem v hajzlu, totálně v hajzlu. Jedno blbý sklo, blbá mlha a můžu se jít maximálně klouzat!“

„Tam se přece také kloužete, ne?“ Vyhrkne Móňa a skřet ji za to sjede hrozným pohledem.

„Houpete se, kloužete na schůdkách, máte takové to roztomilé kolečko…“

„Já vim, co dělám!“ zařve.

Móňa uskočí a praští se o blatník. „Jau,“ hekne a v tom ji něco napadne. „A co kdybych vás jako popovezla?“

Skřet se přestane konečně vztekat, podívá se na Móňu a pohled se mu rozjasní. „Super nápad, holka!“ Rychle jukne na hodiny, zděšeně a zaječí: „Ale v tom případě nahoď krám, protože to budeme mít jen tak tak.“ A už se souká na sedadlo spolujezdce. Ještě se rychle vykloní a sebere pár rozházených kartiček.“

„Moment!“ kvíkne ještě Móňa. „A co to vaše, ehm, autíčko?“

„Jebe pes,“ zaječí skřet a divoce se zachechtá. „Jedem, holka. A hopem. Ty budou čumět, to teda jo,“ dodá ještě.

Má štěstí, že narazil právě na Móňu „Tryskomyš“. Ta nakopne auto, vyvalí oči a už se řítí tmou a mlhou – jako o život. Tvoreček vedle ní divoce ječí a chechtavě piští. „Šlápni na to, holka. Frč, co to dá!“ Jakoby mimoděk si položí ručičku na Móňino stehno. Ta sešlápne pedál až k podlaze.

Na dnešní večer děti jen tak nezapomenou. Nalepené na obrazovku čekají, až se přiřítí jejich idol a televizi zaplní jeho tvář, jeho autíčko, jeho kolečko.

Když se s úvodní melodií konečně objeví, polovina dětí zaječí a polovina v mžiku oněmí. Formativní zážitek, řekli by psychiatři.

Večerníček se na obrazovce veze v úplně jiném autě, které k tomu řídí nějaká flundra. Oba se divoce chechtají, stáhnou okýnka a začnou vyhazovat lístečky.

Náraz do zdi oba vymrští z vozu – proletí předním sklem. V letu se houpou a ječí, už ne radostí, spíš bolestí. Kloužou, zůstává za nimi červená šmouha. Děti už ječí společně s nimi. I ty, které předtím na moment ztratily řeč. Móňa dodýchala už na skluzu, Večerníček sebou ještě párkrát škubne a konečně naposledy vydechne i on.

Hrůzu konečně překryje milosrdné logo.

Bob a Bobek právě vstávají a cvičí. Je přeci ráno…ale Večerníček, ten má už jednou provždy noc…