Podíl lásky na polidštění mobilu

sním jako bych spal i když jsem vzhůru v dlani mačkám mobil naši pupeční šňůru...

„Haló, haló… ! Slyším tě vzlykat. Kdo jsi? Kde jsi? Nikde tě nevidím…“ zaprosí Erik, probuzený slabounce sténajícím hláskem odněkud z daleka. Sobotní odpolední siesta je v tu ránu v tahu. „Ani nemůžeš,“ ozve se znovu teskné zakňourání. „Jsem tady, zavřená v šuplíku, sama. Úplně sama.“ „V šuplíku? Zavřená? Že tys holka zlobila?“ s ustaraným rádoby pohoršením chytí se Erik prvního vstřícného impulsu. „Zlobila? To nevím, co je. Zlobit mě můj pán nenaučil,“ zavrtí se téměř radostně mezi papíry, až to zašustí. „Copak tvůj pán se nikdy nezlobí? Nevěřím!“ razantně zaprotestuje Erik. „Jééé! Můj pán a zlobit? Kdepak! To bys ho musel znát. Jenom se usmívá… a někdy taky úplně nahlas směje. To když mě drží blízko svého ucha a povídá takové veselé historky. Mívá přitom šťastné oči. Vím to, protože jsem blízko, hodně blízko, víš?“ zašvitoří rázem jako modřinka. „Hmmm…,“ posmutní Erik, „moje paní se také hodně směje, ale spíš jen tak naoko, když mluví s tím ve mně. A potom pláče. Někdy je to od štěstí, jindy od bolesti. Poznám to. Od bolesti pláče víc. Bývám pak celý mokrý i s tou šňůrkou, co si mě na ní pověsila kolem krku. Ona mě miluje, víš? Chce mě mít co nejblíže svému srdci, říká. Málokdy mě sundá, když zrovna nemusí.“ Pravda, Erik to jen velmi nerad napráší, že jeho paní celé dny a večery pláče, někdy dokonce i pozdě do noci. Ale když ta malá teď taky brečí, chtěl by ji uklidnit. Aspoň trochu. Někdy pomáhá nebýt v tom sám. Z ratanové komody blízko dveří vidí teď dobře na svoji paní: leží na gauči, do notesu bez linek cosi píše, z očí jí tečou zas ty podělaný slzy. Erik na ně už má trochu vztek. Vždyť se mu z té vlhkosti co nevidět odlepí z bříška všechna gumová tlačítka a on umře. Dočista. Ne jako když umírá hlady, že ho jeho paní zapomene připojit ke zdroji potravy. Jen co se dokrmí, už zase celé dny radostně vyzvání, že na ni myslí ten, koho ona miluje. Moc. To se zkrátka pozná… „Můj pán mě mívá nejčastěji v šuplíku. Tady nebo jinde, na tom až tak nesejde,“ vytrhne Erika známý hlásek z krátké meditace. „Už jsem si zvykla. Dřevo hřeje a voní. Ani tma mi tolik nevadí.“ „Tak proč teda brečíš, když jsi v šuplíku taková spokojená?“ nechápe Erik. „No, víš, někdy jsou dny, co jsem tady sama, hóóódně dlouhé. A to mi bývá smutno,“ zachvěje se stejně, jako se ještě před chvílí chvěla celá, „řekla bych, že stejně smutno, jako té ženě, co s ní často můj pán mluvívá,“ dokončí lítostivě a na display se jí na malý okamžik posadí paprsek denního světla, protažený škvírou mezi stěnami bukového dřeva. „Tobě se stýská po pánovi? Nebul…“ účastně se snaží Erik pohladit svoji vzdálenou přítelkyni alespoň milým slovem. „Stýská. Mám ho ráda. Když mě svírá v ruce, je to, jako by mě kolébal. To se nedá popsat slovy, to bys musel zažít, víš?“ zasněně si připomíná chvíle, kdy se pod jeho stiskem celá orosí, ale ten pocit tepla, něhy a bezpečí by nevyměnila vůbec za nic, i kdyby ji ten tlak měl stát život. „Tvoje paní nemá stejné ruce?“ vyzvídá opatrně, aby nezkazila příjemnou atmosféru. „Ale ano, coby, má…“ s nevolí procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně. „Jenom kdyby tolik nebrečela. Jednou jí zrezivím. V noci to bývá lepší, když mě schová pod polštář. Odskáče to on. No co, uschne!“ zavtipkuje Erik, aby odlehčil svému trápení. Žádný sluha, který miluje svoji paní, nemá radost, když ji něco bolí, to dá rozum. „Žena, kterou miluje můj pán, taky často pláče. Ne když si on s ní povídá, potom. Ale můj pán to ví. Cítí to. Proto jí volá čím dál méně, aby ji tolik netrápil. A já jsem pak víc zavřená v šuplíku,“ zadumaně vyzradí malá. „Poslouchej, moje paní pláče víc od té doby, co si s ní muž, kterého miluje, už tolik nepovídá. Nic tě nenapadá? Jak se vůbec jmenuješ?“ povyskočí Erik na ratanu, tak tak že nespadne na zem. „Jsem Noki. A ty?“ „Já jsem Erik, Noki!“ „Erik? A co má být?“ „Nechápeš? Vždyť je to tak jasné! Moje paní miluje tvého pána! Jak jinak jsem tě mohl zaslechnout plakat v takové veliké dálce?“ pochvaluje si Erik svůj neomylný odhad. „No jo, to máš asi pravdu…“ má Noki už zase slzy na krajíčku. „A co teď s tím?“ Dvěma spřáteleným telefonům, každému na opačném konci světa, se přehřívají mikročipy ze samého přemýšlení. „Už to mám!“ zaburácí vítězoslavně Erik. „Umřeme!“ „Umřeme? Ale proč?“ poleká se Noki. „Neboj se, Noki, ničeho se neboj. Umřeme jenom jako!“ „Jako?“ nechápe a dál se diví. „Ano. Umřeme jenom jako. Poslouchej mě dobře: až na nás zase zazvoní, budeme dělat, že jsme mrtví. Budou si chvíli myslet, že na sebe právě nemají čas. Pak jim to přijde divné, ale ještě je napadne, že jsme se asi porouchali, a budou čekat, až nás někdo opraví. Jenomže to už je bude hodně bolet srdce, že se tak dlouho neslyšeli. Nesmíme podlehnout, Noki. Bude to bolet, hodně bolet, mě i tebe. Vydržíme, chceš?“ naléhá Erik s naprosto přesnou vidinou věcí příštích. „Ale…… to už se ani my dva neuslyšíme, Eriku,“ ztichne Noki a bojí se smířit s představou. „Ty hloupá! Oni se přece milují, nevydrží bez sebe dlouho. Vydají se za sebou, uvidíš. A nás vezmou do kapsy. O co, že se nemýlím?“ raduje se Erik a málem by se na ratanu pustil do tance. „Ty myslíš… ?“ „Nemyslím. Vím to!“ V obývacím pokoji v jednom starém pražském bytě sedí v koženém sofa muž s dýmkou u pusy, kolečka voňavého kouře se mu vznášejí kolem bílých vousů vysoko nad hlavu. Naproti němu bělovlasá žena, vyfintěná tenkými barevnými pramínky, staženými do pradávného skřipce, předčítá oběma ze starých známých knih. Často na sebe s úsměvem pohlédnou. Z očí do očí. Oběma se v jejich středu zatřpytí střípky broušených kamenů. Jsou hodně drahé. Nejdražší. Brousil je život se vší svojí bolestí – a taky radost. Veliká radost. V příborníku za jejich zády se mezi porcelánovými kousky k sobě dlouhá léta tulí stařičký Ericson s Nokií. Večer co večer, když odejdou staříci spát, prozrazují si šeptem zbytky jejich příběhu. Jsou krásné…

---