7.7.2005

        Křik. Sténání raněných. Okolo mrtvá těla. Ti co přežili, volali o pomoc. Tři bomby. Tři výbuchy ve vagónech londýnského metra. Stovky raněných, desítky mrtvých. Svět byl šokován. Evropa se ocitla v ohrožení. Na Londýn zaútočili teroristé. Kate se jen zázrakem nic nestalo. Byla otřesena. Na nosítkách záchranáři odnášeli mrtvá a raněná těla. Panika se hromadně šířila metrem. Nezranění cestující odcházeli pryč. Jen krev na jejich oblečení představovala hrůzu, kterou prožili. Chtěli pryč, pryč odtud, do bezpečí, domů… Kate pozorovala ostatní lidi. Někteří zmateně pobíhali, jiní obvolávali známé, záchranáři odnášeli raněné… Náhle spatřila svítivě fialovou vibrující kouli, která se neustále zvětšovala, až dosáhla výšky dvou metrů. Lidé kolem ní procházeli bez povšimnutí. Kate se zdráhala uvěřit tomu, co se právě před ní odehrálo. Promnula si oči. Koule zůstala na svém místě. Když si ji blíže prohlídla, zjistila, že to není  „ koule“, ale jakýsi otvor v kruhovitém ohraničením. Kate vytřeštila oči. Právě si uvědomila, co má otvor představovat.Vchod.Vchod do jiného světa …

V duchu si vynadala. Žádné jiné  světy přece neexistují. Pouze v knihách nebo v našich představách. Je v šoku. Vše se jí zdá. Štípla se do ruky. Zabolelo to. Co kdyby…? Odhodlala se.  Přiblížila se k otvoru. Fialová záře ji málem oslepila. Stačilo udělat dva kroky a dotkla by se jí. Pokušení ale bylo silnější než strach. Natáhla ruku. Když se její prsty dotkly záře, vchod zprůhledněl a Kate spatřila pevninu. Nezaváhala a prošla skrz. Ocitla se na pobřeží. Mořský vzduch jí čechral vlasy a slunce jí ostře svítilo do očí. Napadlo ji, že se ocitla na nějakém neobydleném ostrově. Sedla si na pláž a chladila si nohy v moři. Náhle se otočila. Měla pocit, že ji někdo pozoruje. Nikoho, ale nezahlédla. Přestala se tím zabývat a vydala se na průzkum ostrova. O jídlo neměla nouzi, všude rostly banánovníky. Chtěla si zrovna jeden utrhnout, když v tom zaslechla kroky. Spatřila snědého muže, který byl vyzbrojen kopím a mířil na ni šípem. Dala ruce nad hlavu, jako znamení, že se vzdává. Muž se na ní vytřeštěně díval. Sklonil šíp a promluvil řečí, které Kate vůbec nerozuměla. Zatvářila se nechápavě a promluvila na něj anglicky. Muž jí kupodivu rozuměl. Ostražitě se jí zeptal, jak se sem dostala a co tu pohledává.  Kate mu vylíčila své malé dobrodružství a čekala na mužovu reakci. Ten se zatvářil přátelsky . Představil se a nabídl jí svoji chýši na přespání. Kate to s díky přijala. Dzyan, tak se černoch jmenoval, pověděl Kate o historii ostrova. „Vaše rasa, ostrov pojmenovala různými jmény. Atlantida, Lemurie, kontinent Mu… Myslí si, že náš ostrov zničila katastrofa. A dnes na nás nikdo nevěří. Lidé se předhánějí v teoriích kam jsem se poděli. Jedna šílenější než  druhá. O naší existenci věděl jen řecký filosof  Platón. Ale zradil nás a napsal o nás. Museli jsme ho umlčet…“ Dzyanovi se zlostně zablýsklo v očích a pevně sevřel kopí. Kate se ho začínala bát. „ Ale my nejsme jako tvoje rasa,ikdyž se vám podobáme. Jsme něco víc“ dodal Dzyan. Kate se Dzyan přestal líbit. Jenže byla neozbrojená a Dzayn svíral v ruce kopí.Kdyby mu utekla, nevyznala se tu a určitě by ji hned objevil.Pozorně si prohlížela cestu, po které šli a snažila se vše zapamatovat.  Mlčky došli k Dzyanovi chýši. Když do ní vešli, Kate zalapala po dechu. Chýše byla jakýmsi vchodem do velkolepého města. Jestliže Platón psal, že byli na tu dobu technicky vyspělí, nevěděla jak popsat to, co právě uviděla. Byly tu přístroje, které ještě v Katině světě nebyly vynalezeny. Kdyby jí Dzyan neřekl, kdo je robot a kdo člověk, nepoznala by to. Byli tak dokonale sestrojeni… Připadala si strašně zranitelná, na každém rohu byly kamery, které monitorovaly každý její pohyb. Nevěděla, na co si to Dzyan hraje. Určitě o ní věděli od prvního okamžiku, co se tu objevila. Pocit, že ji někdo sleduje, byl oprávněný. Než Kate mohla nějak zareagovat, Dzyan jí zakryl násilím ústa a odtáhl  ji za město. Tam spatřila další tři podivíny, kteří byli stejně oblečeni jako Dzyan. Byla bezbranná. Za svoji zvědavost musela zaplatit. Co asi udělali Platonóvi? Přivázali jí ruce a nohy ke stromu. Trochu se pohnula a provazy se jí bolestivě zaryly do rukou a nohou. „ Co ode mě chcete? Co jsem vám udělala?“ zoufala zakřičela. Uslyšela Dzyanův proslov. Platón byl starý, k nepoužití. Potřebujeme mladou krev.  Krev tvojí rasy, která nám poskytne neomezenou moc. Máme už dost „podlejzání“ u vašich prezidentů. Copak sis neuvědomila, že žijeme i ve vaše světě pod jinou identitou? Vždy jsme byli něco víc a vždy budeme! Nechceme vás porazit technikou, to by bylo moc snadné. Chceme vás ovládnout.Budete jako zombie a budete poslouchat naše příkazy bez odmluvy. Dzyan se bláznivě rozchechtal a ostatní muži  s ním. Rozdělali oheň. Naházeli do něj byliny a různé prášky. Přitom poskakovali okolo ohně a vydávali zvuky. Hu, hu, hu. Poté se pustili do zaříkání. „ Ať maso tvé nám dodá sílu, kterou oplývá. Nechť tvá duše splyne v naši kdykoli a kdekoli. Tvou krví ovládneme tvou rasu. Budeš loutkou  v našich rukou.“  Kate nemohla nic dělat, jen přihlížet. Dzyan k ní přistoupil a nožem jí dlouze  řízl do levé ruky. Nahnul nůž, aby krev skapala do ohně.

                                                                               ***

Kate Smithová  se probudila zpocená v londýnské nemocnici. Že by to byl jen sen?  Odhrnula levý rukáv pyžama. Na ruce se táhla dlouhá jizva …