Hrdina

Trošku jsem si podle sveho předělala pověst o Trutnovském drakovi..BYlo to zadání do jedné literární soutěže, ale nestihla jsem termímn, takže mohu povídku s klidným srdcem uveřejnit. Upřesním to..Jen málo tam nejdete z původní pověsti...:) Sand jen jméno Albrech z Trautenbergu

    
    

                             

     Je konec…! Konec války, která  si vyžádala tisíce obětí a do které se zapojila celá Evropa... Knížata a šlechtici se neúnavně hnali za vidinou moci a nových území, že neváhali povolat bájná stvoření, v jejichž existenci už málokdo věřil… Draky a jejich jezdce… Dlouhých a krvavých pět let trvala válka, ve které draci po boků králů ničili a vraždili nepřátele. Ne nadarmo se nazývá  „ Válka meče a ohně “ . Draci a panovníci byli nakonec do jednoho pobiti, válka tak nepoznala vítěze… Říše je v hrozném stavu. Plameny nemilosrdně pohlcují města a vesnice. Zem je pokryta mrtvými a zohavenými těly. Lidé přepadá beznaděj, naděje na zlepšení v jejích srdcích už dávno vyhasla… Obávají se nejhoršího, nejvíce toho, že začne další válka…Jednomu drakovi se s jezdcem podařilo utéci neznámo kam…O jejich osudu se můžeme jen dohadovat…

 

                                                                                        Bartoloměj, kronikář Svaté říše římské

                      

 

    Zoufalství a beznaděj mu dodaly odvahy. Potichu našlapoval a v duchu se modlil, aby ho vojáci nezahlédli. Ti zrovna propukli v bouřlivý jásot a křik, takže se mohl nenápadně proplížit až na konec tábora. Ani nemusel odlákávat pozornost, všichni se seběhli za křikem. Vojáci si zrovna „ hráli “ se zajatci. Drásající křik se zoufalou žádostí o pomoc se mu mnohonásobně ozýval v hlavě… Ne, nesnese to, už to nemůže dál zůstávat… Neuměl ani nechtěl zabíjet a mučit jako oni…  Musí pryč, pryč odtud…Zastavil se. Před ním byl řetězy ke stromu uvázán drak. Nyní nastala chvíle které se obával… Pozná ho drak, když byl nucen sloužit císaři? Pokloní se svému jezdci? Drak otevřel oči. Trhnul hlavou, řetězy zachrastily. Postavil se na zadní a začal chrlit oheň. Žár sežehl stromy v nejbližším okolí. Vojáci se rozeběhli za ohněm. Drak zařval, svou mohutnou postavou přerval řetězy, které mu bránily v pohybu. Zamával křídly a dunivým  hlasem promluvil k chlapci „Vítej můj pane,  kam poletíme?“ Sotva dozněla drakova slova, vojáci už  u nich byli. Chlapec neváhal a obratně se vyšvihl na draka.Chtěli vzlétnout, ale vojáci je zasypali salvou šípů. Drak znovu chrlil oheň, aby sežehl a zastrašil vojáky. Nakonec s obtížemi vzlétli. Utrpěli mnoho ran, chlapcovo oblečení se zbarvilo dočervena. Chlapci  se naskytl tragicky pohled… Zemí se táhla obrovská černá skvrna, která značila spáleniště. Občas zahlédl malinkaté tečky, to byli lidé a bojovali…

Ulétli několik kilometrů, ale oba už byli na smrt vysíleni. „Ostrodrápe, my klesáme“ zašeptal chlapec. Drak neodpovídal, šílenou rychlostí padali k zemi. „ Ostrodrápe, ty musíš žít, poleť, ty…“ . Přerušil ho sípavý hlas draka „ Můj…pane…“  „ Ostrodrápe….“ Chlapec nestihl doříct větu. Ozvala se velká dunivá rána. Spadli na zem…

 

                                                                                              ***

     Město Trut, les

 

Albert se každodenně procházel po lese. Dnešní den nebyl výjimkou. Albert byl obyčejný, 16 ti letý vesnický kluk. Neměl žádné kamarády, protože byl hrubý a namyšlený. Myslel si, že je lepší než ostatní. Když se sním zkusil někdo dát do řeči, odsekl a neodpovídal. Tím dosáhl toho, že se mu lidé začali vyhýbat. Žil osamělý život, převážně pobýval v lese. Do města chodil, jen když nebylo zbytí. Proto jako první dorazil na místo, kde zaslechl dunivou ránu. Nevěřil svým očím. Před ním ležel drak, vedle něj chlapec s mečem v ruce. Oba měli po pádu zmrzačené a zkrvavené tělo. Váhavě se k nim přiblížil. Ujistil se o tom, co si myslel. Byli mrtví. Nejspíš spadli veliké výšky, takový pád nemohli přežít.  Albert sebou vyděšeně trhl. Zaslechl bojový ryk,  a dupot, který se přibližoval. Zvedl ze země tělo chlapce a hodil jej do křoví. Nechtěl aby ho viděli, ještě by ho obvinili z vraždy. Nikdo by mu nevěřil. Sebral chlapci meč a pevně jej uchopil. Ne, nebude utíkat, všem ukáže, že je ten, za koho se on sám už  dlouho považuje, hrdina. Lidé s křikem přiběhli, v jedné ruce měli louč s ohněm, v druhé meč. Naskytl se jim neuvěřitelný pohled. Albert svíral v ruce meč a vedle něj ležel mrtvý drak. Lidé si začali mezi sebou vzrušeně povídat. Ten Albert, který se tak chvástal, že je hrdina a vyvolený zabil draka. On ho zabil. Albert zabil draka. Dav propukl v jásot.  Všichni s úžasem hleděli na Alberta, poté mu začali provolávat slávu. Z Alberta se stal hrdina  celého města. Všude mu blahopřáli, připíjeli na jeho počest. Zpráva se rychle šířila, ten den nebylo ve městě člověka, který by nevěděl o Albertovi a drakovi. Albert si slávu užíval. Rozdával úsměvy na všechny strany a byl rád, že mu udělili  řád za hrdinský čin, Co na tom, že toho draka nezabil. Stejně nikdo nezná pravdu. Zpráva se šířila po celém českém území. Za měsíc přijel kníže Oldřich a povýšil Alberta do šlechtického stavu. Nyní se jmenoval Albrecht   z Trautenbergu. Lidé si ho zvolili starostou města. Rázem z něj byl šlechtic, starosta města, lidé ho milovali a uctívali. Albrecht ale začínal být každým dnem nejistějším. Co když někdo najde v lese tělo chlapce? Musí ho někde zakopat, aby ze světa zmizel jediný důkaz zpochybňující jeho hrdinství. V noci se nenápadně vyplížil z domu. V Albrechtovi byla malá dušička.  Pořád se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje. Zrychlil. V lese pak lehce našel chlapcovo tělo. Lidé totiž na to místo dali ceduli, kde popisovali Albrechtův hrdinský čin. Chlapcovo tělo bylo v hrozném stavu a silně zapáchalo. Albrecht překonal odpor a chlapcovo tělo si přehodil přes rameno. Šel hlouběji do lesa. Konečně našel místo, kam mohl chlapcovo tělo zakopat. Lopatou, kterou si přinesl z domu vykopal jámu, do které pak chlapcovo tělo shodil. Tušení, že je pozorován bylo oprávněné. Ve křoví  se krčil kluk. Uslyšel zvuk kopání. Nedaleko tábořil a protože mu to přišlo podezřelé, vydal se za zvukem. To co spatřil mu vyrazilo dech. Jeho hrdina právě shodil do  jámy něčí tělo. Ten vrah, kterého si myslel, že odhalí byl Albrecht! Ve svitu měsíce poznal šat, který směli nosit jen starostové města. Hrdina Albrecht někoho zabil a teď se snaží zbavit jeho těla! Co když toho draka zabil někdo jiný? Nevěděl co si má o tom myslet. Ale ta myšlenka mu nedala pokoj. Albrecht je podvodník a vrah. Albrecht je podvodník a vrah. Chtěl ji zapudit, ale nešlo to. Otočil se, aby na Albrechta neviděl. V tom zakopl o pařez, vyjekl. To se mu stalo osudným. Albrecht si uvědomil, že je pozorován a s napřaženou lopatou  se rozeběhl za zvukem. Chlapec začal utíkat co nejrychleji uměl. Albrecht  ho začal pronásledovat. Chlapec kličkoval, měnil směr, ale tomu nebylo nic platné, Albrecht znal celý les.Chlapcovi už docházeli síly, ale když si uvědomil, že Albrecht zabil člověka, určitě chce zabít i jeho…Otočil se, aby zjistil jaký má náskok. Zapotácel se. Opravdu to byl Albrecht.  Tohle zaváhání se mu stalo osudným. Albrecht ho dohonil. Lopatou mu mířil na krk. ,, Co chcete, nic jsem vám neudělal! Já vám věřil a vy jste přitom jen podvodník a vrah“ vykřikl v zoufalství chlapec a dal se znovu do běhu. Albrechta  chlapcova slova ochromila, ale hned se z toho probral a chlapce trefil dobře mířenou ranou do hlavy. „Já přece nejsem vrah, musel jsem to udělat“ mumlal si Albrecht, když házel chlapcovo tělo  vedle jezdcova.

 

                                                                                      ***

 

O 50 let později …

„ Proč jsou  všude ty černé závěsy?“ zeptalo se dítě svého otce. Náš pan starosta Albrecht zemřel, Boženko. O tom sem ti přece vyprávěl. To je ten jak zabil toho draka“odpověděl otec. „ Ale teď už mě neotravuj, běž si hrát s dětmi“ nařídil jí přísně. Dítě odběhlo a jeho otec odešel na trh. TA nešťastná novina se všude šířila. O Albrechtově smrti kolovali různé dohady. Prý se sám probodl, ale na trhu kolovalo tolik různých verzí, že nevěděl čemu má věřit. Nejdivnější mu připadala ta, že Albrecht  před smrtí spatřil ducha nějakého chlapce. Všichni věděli, že starému pánovi strašilo ve věži, v den své smrti chodil jako duch, zavřel se v pokoji a s někým si povídal, prý služebné slyšeli dětský hlas. Albrecht se  pak  vůbec neozýval,  a tak večer vyrazili dveře. V posteli nalezli mrtvého pána, který se probodl mečem. Po dítěti žádné stopy, stejně by nemělo kam utéci. „ Co si ti lidé nevymyslí“ pomyslel si otec dítěte. „ Albrecht byl přece hrdina ! “   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---