Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVíš
12. 09. 2008
1
1
868
Autor
smudlinka
Nic nezačíná, nic nekončí. Jen samota zůstává. I prokletým se naděje vyhýbá, ve světě bolesti, pro každého nezbývá. Tak zpívej, raduj se, jen smrti neboj se..
„Nevim, ale ty mi to určitě povíš.“ Odseknul naštvaně.
Zcela ignorovala jeho pohled a vážně spustila další vodopád slov na téma, co se kde pokazilo. Pokolikáte dneska? Čert ví.
„Nejsmutnější je, že ať děláš, co chceš nikdy nemůžeš říct, že právě takhle sis to přál, víš?“
„Běž si radši lehnout.“ poradil jí a odklidil z jejího dosahu láhev vína, po které se natahovala. „Utíkej, zítra bude líp. Vždycky je líp.“
„Jednou nebude a ty si jen snažíš namlouvat, že se můžeme vrátit, že jde vzít zpět, co jsme udělali, jenomže nejde, protože ...“
„Sklapni už!“ zařval vztekle.
Podívala se na něj a snad poprvé si uvědomila.. nejsem jediná, kdo trpí. Ne, nejsem. Kdybych si všimla dřív, jak se věci mají, možná by ... ale ne, samé kdyby. Už od malička se vyžívala v utrpení a utápění v sebelítosti. Proč to měnit? Proč se vůbec namáhat. Umřít, byla by štastná.
Naklonila se k němu, objala ho a rychle se otočila, aby neviděl slzy. Prokleté slzy prokletého člověka pro bolest, kterou nemohlo utišit nic.
„Dobrou noc.“ Zašeptala prakticky už na prahu do ložnice. Ohlédla se a naposledy se podívala na člověka, který pro ní jednu dobu znamenal víc než celý svět. Usmála se, věděla, že jeho trápení brzy skončí. Věděla, že žádné zítra pro ni není. Doufala, že to jednou pochopí.
„Dobrou, Sio.“ Odpověděl aniž se na ni podíval. Nejspíš podvědomě použil přezdívku, díky které se poznali. Jaká ironie, poslední slovo bylo kdysi i prvním... první i poslední myšlenka provázející osamělou duši na věčnost.