Kajda

Venku je chladné a temné počasí. A tak nemohl Kajetán vyrazit nikam jinam než do místní hospody. Ani se nerozhlíží a už zapadá to temného kouta. Vždy chodí na to samé místo, protože je nerad vyrušován. Má rád své jistoty, což znamená i pravidelný přísun piva. Nemusí ani dávat nějak najevo, že přišel, protože starší obtloustlý pán již přináší první ledově chlazenou jedenáctku, Vratislava. První do sebe kopne rychle, na zchlazení a tak rovnou objednává druhý. Ze svého starého kostkovaného saka vytáhne knížku a krabičku s tabákem. Ubalí si jednu cigaretu a začne číst. Kniha vypráví o člověku, který je za války postřelen a ví, že pokud zůstane se svou skupinou, budou všichni chyceni a popraveni. Rozhodne se opustit svou skupinu a hrdinně zemřít v boji proti nepříteli, při pokusu o zastavení útoku. Dobalí cigaretu a vytáhne starou užmoulanou krabičku od sirek, kterou nedávno našel u babičky. Jsou to staré sirky, které jsou ještě z kvalitního dřeva, ale hlavně bez ošklivých potisků a reklam. Říká si, že vlastně nechápe, proč všichni cpou všude ty reklamy. Proč jsou všude billboardy, letáky, plakáty atd. Vždyť si pamatuje, že jako malý vždy chodil na chatě v okolí Štěpanického hradu, kde byla vždy krásná příroda, velké lesy, louky, kde se proháněl s kluky při fotbale a kde se proháněl s holkami při takovém tom dětském flirtování. Chudák jeho maminka, vždy se snažila, aby se víc zajímal o filmy, knížky nebo třeba divadlo, ale on byl vždy spíše na ty holky. No a teď je vše zničeno. Okolí hradu je zničeno šesti-proudou dálnicí a navíc žije sám a o ženské pohlaví se už skoro ani nezajímá. Nejradši by se vrátil do minulosti, kde byly vždy velké přírodní krajiny, kde člověk mohl sedět sám, v klidu, se zpěvem ptáků a bez otravného hluku hospody, který doléhá dokonce až do toho nejzapadlejšího koutu hospody. Najednou zamrká a uvědomí si, půllitr je prázdný a tak se rozhodne dát si další pivo. Nechce už litovat sebe ani přírody, a tak se začte do knížky. Zrovna má pasáž, kde se hrdina, jménem David nebo tak nějak, pokouší schovat a zpomalit nepřátelské vojáky. Hledá nějaký keř, až zapadne do jámy po výbuchu granátu. Jelikož je to kniha, odehrávající se ve Vietnamu, tak Kajda usoudí, že to bude asi Tříštivý granát. To je ale pěkně tvrdá zbraň. Jelikož se něco naučil od matky a to je láska k filmům, pamatuje si jeden dokument, který je o válce ve Vietnamu. Tam je právě znázorněn Tříštivý granát, který se po výbuchu rozdělí na malé střepiny, které dokážou člověk proniknout až do mozku. Přemýšlí si tak, jaká strašná zrůda mohla něco takového vymyslet. Věc, která poničí něco tak dokonalého, jako je lidský mozek. Tak úžasnou věc. Věc, která si dokáže spojit krásné pohledy na velkoměsta z vysokého prázdného kopce, spolu s jemným ruchem a houkající sirénou a krásnou vůni jemně posekaného sena. Věc, která dokáže tyto věci spojit, přece nemůže být jen tak zničena. Musí přece existovat něco, co dokáže ochránit tuto vzácnou věc. Tuto svatyni. K čemu by pak byla všechna studia, všechny ty dny, strávené na různých dokumentárních filmech. Všechno to vědění by bylo k ničemu, když to pak dokáže zničit jedna jediná kulka, která tě náhodou trefí do hlavy. Kajetán byl z toho všeho mrzutý, což způsobilo to, že zaplatil své čtyři piva, jelikož stihnul ještě jedno, a vypadnul z tohohle strašnýho pajzlu.

Naštěstí ho tyto myšlenky už opustily a chvilku ještě poseděl před hospodou, aby si mohl ubalit cigárko. Vytáhne z kapsy starý Walkman, který má už po tátovi, kdy to byla velká novinka. Pustí si nyní již skoro neznámé Crosby, Stills, Nash & Young a oddá se jejich krásné hudbě. Lehce si pobrukuje a přemýšlí co dál. Jelikož je už trochu v náladě, tak se rozhodne, že zajde do starý nádražky, kde se vždycky schází s kamarády. Má to dvě výhody, jednak si tam může popovídat s Pepou, a druhak tam cesta trvá dlouho, autobusem sice jenom pět minut, ale pěšky je to něco kolem tři-čtvrtě hodiny. Kajda se často rád prochází, zvlášť když už se venku vyjasnilo a jsou už vidět hvězdy. Zadívá se nahoru a užívá si ten klid. Obloha, která představuje něco, kam blázni utíkají a co se snaží vážení vědci prozkoumat, ale nikdo neví, kdo dál dojde. Najednou se cítí takový klidný, kolem ticho, které Kajdu potěšilo. Sice si po chvilce uvědomil, že ten klid je tady kvůli tomu, že mu přestal hrát Walkman, ale to ho moc netrápí. Cesta je skvělá, protože vede kolem starého hradu, který je mnoho let opuštěn a žijí v něm jen přechodní obyvatelé, kteří budou dříve nebo později zabiti za účelem ochrany našeho majetku. Toto nařízení platí nějakých pět let, asi od té doby co vládne Občanská strana. Sám Kajda ovšem popírá toto nařízení, ale sám se občas bojí chodit někde v ultra částech města. Sám je oblečen jako z minulého století. Nosí kostkované sako, vybledlé béžové manšestráky, různé kloboučky. Občas když jde tak se mu mladí kluci smějou, co to má na sobě, ovšem on vždy si vždy uvědomí, že mládež je nevzdělaná a nemá styl. Ty jejich upnuté kalhoty, kde je jim vidět skoro vše, až na to skoro nic nemají. Pouze dokonalé hladká a krásná těla, které jsou vyholena až do posledního chloupku. Kajda se často přemisťuje do svého vlastního světa, kde se často zapomene a je jako smyslů zbavený, proto se pak často objeví někde, kde to vůbec nečeká.

Objevuje se totiž už na zahradě nádražky a čile hovoří s jedním chlapcem, který je tak poloviční jak on, ale hlas má tak trojnásobný. Snaží se rychle vymanit z rozhovoru, což je poznat tím, že hned mizí na záchod, kde se snaží trochu vzpamatovat. Vrací se zpět a už zde nachází Pepu. „Čau Pepo,“ řve na něj už z dálky. „Jak se máš, ty starej brachu?“ Pepa je mladík, tak kolem dvaceti, i když kdo ví, jestli je to pravda. „Hele super, ale už na tebe čekám, mám tady něco, co tě potěší“ a vytáhne z kapsy malou krabičku, kde má pro Kajdu starou kazetu s nahrávkou Johna Lennona. To je vlastně jeho vzor a symbol, i když se toho o něm moc neví, protože byly zničeny všechny zmínky o Hippies, Greenpeace a dalších skupinách, které si uvědomovaly to samé co Kajetán. Možná také proto nosil typické Lennonky, sice už se nevyráběly, ale měl jedny od dědy, který byl takový ten domácí kutil, který pouze sehnal sklíčka s příslušnou dioptrií a vyrobil z nich krásné kulaté brýle. „Ty vole, zakouká se na to a rychle zkontroluje okolí, kde si to sehnal?“ „Ale znáš mě, jsem jeden kšeft za druhym, tohle je spíš taková bokovka,“ dodal Pepa. „Hele a nehledáš nějakou slečnu, znám jednu, která tě tady viděla a docela si ji zaujal,“ zeptal se Pepa. „No tak to teda nevim, a jak vypadá, aby to nebylo něco jako minule“. Pepa se zamyslel a řekl: „No hele je to takhle, ( „Jedno pivo, nebo radši dvě,“ zařve Kajda) je mladá, kolem dvaceti, má krásný dlouhý nohy, pěkný prsa, tenký boky a krásný dlouhý vlasy“. Ukáže ji Kajdovi a ten dodá: „To máš sice pravdu, ale držku má jak mi dva dohromady, což je teda pěkná prasárna ty starý čuně.“ „No co, jsem ti chtěl jenom pomoct,“ obhajuje se s úsměvem Pepa. S Pepou se Kajda vždy cítí dobře, jelikož Pepa má pořád dobrou náladu, je to poznal hlavně z jeho projevu a oblečení. Sám vždy volí krásné barvy, má delší blonďaté vlasy, kde vzadu má pár dredů a po stranách sestříhnuto na krátko, tak vypadá jako takový neopunkáč. On sám se však věnuje spíše hudbě vážné. Opery, symfonie a nějaký ty jeho orchestry. Ale to je teď jedno. Vlastně je to asi stejně jedno, jako to co Pepa dělá. Nikdo to sice neví, ale taky to nikomu nevadí, protože Pepa všechno sežene, možná právě proto sebou nosí kufr, který je plný nějakých krámů. „Dvě pivka a dvojtej rum,“ zařve Kajda na pingla. „No a ještě jeden dvojtej pro mě, musíme se trochu rozpovídat ne,“ řekne Pepa a lehce se pousměje.

Avšak Pepa se zarazí, jak se vlastně může smát. Jen ať se na sebe podívá, vždyť vypadá jak vůl, má na sobě nějaký pitomý korále a užmoulaný sandále, jako nějakej krab. Jak se může smát, když se určitě pro nikoho neobětoval, nepoložil a asi ani nepoloží život za nikoho, pouze se snaží užívat života, jenže ani to neumí, když k tomu, aby byl veselý, potřebuje alkohol. Je to strašný člověk, proč se s někým takovým vlastně bavím. Nemůžu přece spadnout tak nízko jako on. Já se alespoň pokouším někomu pomoct, chodím na různý dobročinný akce, ale je to dost. Každý člověk chce něco na světě zanechat, chce, aby po něm něco zůstalo. Já se o to pokouším podobně jako hrdinka jednoho filmu, která si stěžuje, že se jí syn nepovedl, a tak začne sbírat smetí a odpadky od popelnic. Má toho plný byt, ale něco po ní zbylo. Plný byt krámů. Co zbude po Pepovi? Jeho kufr? Ten mu někdo ukradne po tom, co ho zabije, jelikož ho začne štvát ta jeho hnusná havajská košile, co jí tak rád nosí. Ale já se taky musím obětovat, já nechci skončit zapomenut. Život je krátký, tak proč si ho nechat utéct bez jediné zapamatovatelné vzpomínky. Co tady vlastně všichni děláme, kdo rozhoduje o tom, kdo bude zapomenut a kdo zůstane věčný.

Kajda se vzpamatuje až, když je po zavíračce. Má před sebou deset půllitrů a spícího Pepu. Řekne takovým lehce mrtvým hlasem na číšníka, že bude platit. Ubalí si cigaretu a vydá se s Pepou zpět do centra města, kde oba bydlí. Jdou kolem velkého kaňonu, nyní však už Vaškova kaňonu. To není podstatné, jak se jmenuje, ale co tam všechno je. Máte zde zvířata všeho druhu, veverky, ještěrky, kočky, psy, medvědy. Pozoruhodně je, že zde žijí v jakési harmonii, až na to, že kočky už jsou skoro všechny mrtvé. Někdo říká, že za to můžou psi, ale kdo kdy viděl psa žrát kočku. To je přece blbost. Některý vtipálci to svádí na vládu, jenomže ty na ně svedou i svoji ranní zácpu. To je život. Prásk!

Najednou se Kajda ocitá na zemi. Byl sražen opilým Pepou, který si v záchvatu opilosti všiml dvou mladíků, jak bijí nějakého bezdomovce. Řežou ho hlava nehlava. Pepa na něj „Dělej, jdem tam je zbušit, pamatuješ, jako za mladejch let. Tam sme taky mlátili jednoho kreténa za druhym.“ Kajda se chvíli rozmýšlí co dál a pak si rozepne sako a řekne „Tak jdem vole.“ Oba vyběhnou směrem k mladíkům a už to začíná. Přesně jako za mlada, kdy se ještě účastnil různých pranic a bitek na straně antifašistů, kde vždy bušili nacisty hlava nehlava. Teď je však jiná doba. Žádná Antifa, žádný náckové. Všichni byli násilím potlačeni a většina zabita. Občanská strana se sice snaží vymítit všechno násilí, ale násilí ničit násilím je asi jako hasit oheň ohněm. Taky to jde, ale je to hloupost. Po krátké bitce, kdy Pepa dostal pěstí do tváře, ale Kajda oba dva kluky složil. Rychle se vzdalují společně se zmláceným člověkem. Ten se rychle vzdálí od Pepy s Kajdou, že si toho ani jeden z nich skoro nevšimne.

Ráno se Kajda probouzí vedle mladé slečny, kterou viděl v nádražce. Skoro ji ani nepoznává, jelikož ho hlava bolí takovým způsobem, že je mu z toho až zle. Snaží se vzpomenout, jak se sem dostal, ale hlavně jak se sem dostala ona. Její pusa už není tak velká, naopak je velmi pěkná, stejně jako celá její postava. Vstává a jde do obýváku dát si pivo. Vytáhne jedno lahvový a vypije ho s takovou rychlostí, že si otevře rovnou dalšího. Kouká se přes pohovku a tam leží Pepa. Asi on ho tam dovedl. Porozhlídne se po svém bytě a najednou si uvědomí, že není u sebe doma, ale nejspíš u Pepy nebo u té dívky. Je to starý byt, kde vedou trubky s kapající vodou, která je dost špinavá a celý byt smrdí zatuchlinou. Vyjde ven a přemýšlí, jestli mu včerejší čin zaručil to, že nebude zapomenut. Zamyslí se, a najednou se strašně rozesměje. Uvědomí si totiž, že je úplně jedno jestli si ho někdo bude někdy pamatovat, hlavní je, že tomu č, hlavní je, že tomu člověku naprosto změnil a zachránil život a to lidi, kteří jsou v knihách, nikdy nedokázali. Vytáhne si tabák a ubalí si jednu cigaretu. Usměje se a zapálí si. Avšak je to bohužel jeho poslední cigareta, jelikož je zabit při přechodu přes silnici.

On sám má na náhrobku: „Žít věčně, znamená nikdy nebýt zapomenut.“ Avšak my víme své.