17 VIII.

            Byl únor. Pravá nefalšovaná zima se spoustou sněhu. Adriana se právě vrátila z venku. Byla svědkem toho, jak Vašek zesměšnil Bena. A věděla, že ho zesměšňuje jen kvůli ní. Stála u okna a plakala. Táňa s Vendy byly hrát pingpong. Byla sama. V tom se otočila a uviděla svou poličku nad postelí, která byla celá obložená různými léčivy. A v tom jí to projelo hlavou. Nepřemýšlela dlouho, začla vyloupávat tabletky jednu po druhé a jednu po druhé je zapíjet čajem.

         22.únor 2005. Ví, že to byl den její smrti. Možná ho jednou nechá vytesat na náhrobek vedle úmrtí svého těla. V tento den totiž zemřela teprve 17-ti letá duše Adriany Xaverové…

         Leží vedle své postele na zemi, tiše pláče a čeká. Čeká na okamžik, kdy umře. Těší se na něj a zároveň se děsí, jak bude probíhat. „Adriano! Co blbneš! Vendy, rychle někoho sežeň!“ Najednou věci dostanou nový ráz. Táňa ji nutí, aby vyzvracela ty léky, které má v sobě. „Ádinko… Co blbneš, zlato. Pojď sem.“ Objímá ji její Ben. Adriana vůbec neví, kde se tu vzal. Pláče na jeho rameni a moc dobře cítí, že tenhle velký chlap, pláče také. „Vendy, sanitku. Zavolej sanitku!“ Křičí za její kamarádkou Ben.

         Adriana ví, že tenhle okamžik doopravdy neměla přežít. To, co ji čekalo poté bylo možná ještě daleko horší, než to, co měla za sebou v posledních pár měsících. Ale ví, že to byl také výkřik. Zoufalý výkřik o pomoc.

         Sanitka rychle brázdí silnice. V nemocnici připojí Adrianu na různé hadičky. Připadne si jak malá bezvýznamná holka. Pláče. A nepřestává plakat.

         Ráno jí dovolí jít se umýt. Pohlédne do zrcadla. Vidí oči, ve kterých není ani trocha touhy po životě. Vidí svoji oteklou vybledlou tvář, ve které nelze pomalu ani rozeznat rty. Sbohem, Adriano… Loučí se sama se sebou. Ví, že z tohohle těla vyprchal život.

         Na tenhle den nikdy v životě nezapomene. Při každém pohledu do zrcadla vidí sama sebe jako sedmnáctiletou holku, která včera večer umřela. Ví, že to tak je a ví, že tenhle den už se nikdy z jejího života nedá vymazat.

         Návrat z nemocnice byl krutý. Chtěla, opravdu strašně moc chtěla, jít za celou svojí třídou a bavit se s nimi. Věděla, že oni čekají na to, že přijde a že bude v pohodě, jako byla dřív. Ale najednou to nejde. Nic není jako dřív. Ona není jako dřív. Pláče. Nedokáže jít za svými přáteli a bavit se s nimi.

         Vrací se tedy ze školy o něco dříve. Zaleze do postele a zkouší usnout. Za několik minut ji ovšem probere zaťukání na dveře. „Jak je?“ vždyť jemu se Adriana nemůže ani podívat do očí! Co tu dělá? Proč jí tohle dělá? „Tak to víš…“ odpoví Benovi a sklopí zrak. „To bude dobrý…“ hladí ji po tváři. „Nesmíš to vzdát. Spolu to zvládnem, uvidíš.“ Usmívá se na ni její láska. „Ale…“ snaží se Adriana namítat. „Nic neříkej. Zvládnem to, slibuju.“ Obejme ji a ona usíná. Ví, že je v bezpečí.