Doteky1

Zase jsem měla sny. To by samo o sobě nebylo tak špatné. Totiž kdyby to byly normální sny a kdyby se neustále neopakovaly. A tak se počet dnů, kdy mě ráno našlo s červenýma opuchlýma očima rapidně zvýšil. Ale nebyla to moje vina.

Plavala jsem v bazénu, mezi prsty se mi modrala chlorovaná hladina, s němým pleskáním ustupovala pohybům mého těla. Lidi okolo jsem nevnímala, je už to dávno, co pro mě tváře ztratily jakoukoli zajímavost. Prožívám si takový svůj osobní autismus. Prostě nezájem. Jen naprosto zřetelně jsem cítila kapalinu okolo sebe. Se všemi detaily. Odlesky. Taktéž hluk přicházel jaksi ze ztracena. Asi mi zalehly obě uši, ale to by nevadilo.

Bazén byl rozdělen na tři plavecké dráhy a ve zbytku se plácalo několik vypasených těl seniorů. Dlouhý nějakých pětadvacet metrů, široký tak deset. Na okrajích se skokanskými můstky, vana vyložená sterilními bílými kachlíky. Na okraji u vchodu do sprch kukaň s plavčíky, z nichž jeden obvykle sedával na látkové rozkládací stoličce před ní. Na krku se mi houpaly plavecké brýle, což mi přišlo zvláštní. Normálně neplavu pod vodou, mám z toho panický strach a taky mi voda v uších a očích nedělá dobře. Tentokrát jsem stála u skokánku, brýle neprodyšně nasazené na očích, pásku utaženou tak, že jsem jasně vnímala její okraje kolem obvodu hlavy. Najednou mi přišlo k popukání vtipné skočit do vody po hlavě. Prostě jsem věděla, že to bude dobré.. Vrhla jsem se do modrého prostoru před sebou, oči za skly brýlí rozevřené do široka mezi zpolámanými stíny lidských nohou kopajících se na hladině.

Pak jsem to uviděla. Rudá poupata ve vodě rozvíjela své fantasktní plátky do prostoru kolem mrtvolné hlavy. Připomínala mi trochu prasklý květináč s petúniemi. Až na to, že patřila  chlapci okolo třinácti let. Hnědé vlasy mu vířily ve vodě ladnými pohyby chaluh, tvář měl bledou jako břicho leklé ryby, akorát, že mu z hlavy neustále tryskaly pramínky krve.A nikomu to zřejmě nevadilo.Nebo to neviděli?Nespatřili vykvétat tuhle modře rudou louku?

Nevím jak, ale najednou jsem stála na břehu, bazén byl až na pár lidí prázdný, nebe za prosklenými stěnami potemnělo. Pozorovala jsem chvíli plavčici, která měla zrovna dozor, jestli náhodou nevidí něco divného. Sama jsem se znova zahleděla dolů a snažila se najít nějakou stopu..jakoukoli.. Nic. Samozřejmě. Očima jsem pátrala dál. Až ve druhé plavecké dráze pod skokánky stál ten chlapec, díval se strnule před sebe a měl společnost tří dalších dětí. Zdálo se, že stružky krve na hlavě mu už na vzuchu uschly a začaly se z kůže odlupovat v šupinatých smítkách. Všichni byli stejně bledí, stejně třeštili černé oči kamsi před sebe. Jedna z nich byla dívka, černé vlasy stažené na temeni do jakéhosi střapatého drdolu. Kolem očí měli bez výhrady modřinaté  stíny. V tu chvíli se jedno z chlapeckých těl vymrštilo v prudkém pohybu před sebe do vody a ten pohyb, ten byl tak nepřirozený, plynulý a ohebně kluzký, že vylučoval přítomnost kostí v těle. Zmizel kdesi u dna. Došlo mi, že nikdo nic nevidí. Koukla jsem tam znova. Hlava dívky, která teď stála uprostřed sebou nenadále prudce trhla a v pravém úhlu se ocitla očima přimo na mě.Zírala na mě očima mrtvé ryby.Očima, jejichž barva byla beznaděj................