Bezčasí

Venku je tma. Nemusím ani otvírat oči, slyším ji přes otevřené okno. Den zní jinak. Ležím na posteli a přemýšlím, jestli pořád nemůžu usnout nebo jestli už jsem vzhůru. Spánek. Nesnáším ho. Nemám ho rád. Asi proto nemůžu spát, i když občas musím. Otevřu oči a uvidím noční chlad. Venku svítí prořídlá mozaika panelákových oken. Ještě nesvítá, ale brzy bude. Než chytnu za kliku na chvíli se zastavím a ještě jednou zavřu oči abych se podíval jestli opravdu nespím.

Není ještě den, ale noc už byla. Nebude letní horko, ale ani mrazivá zimní neděle. Neprší, ale všude jsou cítit mokré a kluzké dlažební kostky. Staré cihlové domy jsou tu vysoké a ulice úzká, navíc se při zvedání stáčí mírně doprava takže i kdyby svítalo bude to někde jinde. Stačilo by několik odstínů šedé, aby nějaký malíř tuto chvíli vyobrazil. Stačilo by pár hlubších tónů, aby ji jiný hudebník zahrál. Ta zvláštní prázdnota tohoto místa se jí vždycky líbila. Měla pocit naprosté samoty. Samota jí připadala jako odměna na hranici nedostupného. Seděla v otevřeném okně starého, prázdného bytu ve druhém patře. Sedávala zde často, ale pořád si připadala cizí. To ji sem stále přitahovalo. Být sama a být cizí jí dávalo zvláštní pocit, který nedovedla pojmenovat, pocit, že ona sama je, existuje. Nechtěla to místo znát. Jen tu být. Přála si tu strávit svoji věčnost.

Musím projít známá místa, abych někde našel kousek sebe. Abych získal zpátky trošku pocitu živé bytostí, který hořká a hnusná sídlištní hmota vyplavuje z těla. Hlavu mám sklopenou a soustředím se na dlažební kostky ubíhající mi pod nohama. Jsou mokré a čas a lidské kroky jejich mozaiku změnily k nepoznání. Na chvíli se zastavím, rozhlédnu se a pak bezmyšlenkovitě vykročím do jedné z uliček. Směřuje nahoru a v blocích domů vykrajuje hladký oblouk. Zvednu oči a prohlížím si staré, oprýskané fasády. Otevřené okno v osmnáctce je v tomto světle jako díra. Černá, bezedná díra do útrob stavby. Vždy ve mně vzbuzuje touhu poznat co je uvnitř. Co bych asi našel tam v tom neurčitém prostoru za zčernalým rámem. Ale nikdy se nepokusím přiblížit se, vyšplhat ba dokonce ani zkusit za kliku u domovních dveří. Jen, jak to okno míjím, už se těším až se k němu zespodu budu příště zase přibližovat a znovu budu mít ten pocit zvědavosti. Nikdy se neohlédnu. Opět sklopím hlavu, abych po několika krocích stoupal po kamenných schodech.

Ten krásný neurčitý čas zase skončil. Ležela teď na kamenné zídce a dlouhý černý plášť jí po levé straně ve vlnách padal dolů. Čekala. Chtěla by zavřít oči a myslet na své místo v okně, starou ulici a na oprýskaný okenní rám. Ale nemohla. A když se přece jen na chvilku pokusila tak si tu ulici stejně nedovedla vybavit. Místo uklidňující prázdné uličky viděla jen lidské tváře. Pořád dokola jen lidské tváře. A tak se zase vrátila na tu zídku. Svět byl vzhůru a lidé pomalu začínali zkoušet nový den. Svítání bylo k nezastavení vše se vyjasňovalo. Nespěchala, nikdy nespěchala. Vždy se spíš snažila vše protahovat, oddalovat a prodlužovat. I tentokrát. Ležela nehybně, klidná, soustředěná, jistá. Ani si moc neuvědomovala jaká je, jiná být prostě nemohla a neuměla.

Po těch úzkých schodech, kde je šero i ve dne, je nahoře už jasné, že zvítězil den. V tu chvíli mě vždycky poprvé napadne vrátit se domů. Ale ještě tu nikdo není, nikdo nespěchá do práce, ale nejsou tu už ani noční lidé. Takže ještě chvíli budu moct vstřebávat energii a sílu pro život tam na tý odvrácený straně města. Dívám se dolů na zívající ulice. Auta jezdí ještě pomalu a lidé se malátně motají kolem trafik. Svět. Přes trávník mezi stromy zamířím k vysoké zdi na druhé straně a chvíli se opírám o studené kameny. Přes zídku nevidím dolů z terasy a tak počítám komíny na obzoru. Zespodu slyším tramvaje a přes nedaleký most přejel vlak. Hluk mi vezme moje komíny a tak pomalu podél zdi odcházím. Tiše se jakoby plížím, jedno rameno stále přitisknuté na kameny. Vypadám asi jako zloděj, ale já se prostě jen schovávám před tím hlukem a světem pode mnou. Zeď končí, široká ulice a na zastávce čekají lidé. S povzdechem se ohlédnu a tam na té zídce leží dívka a její dlouhý černý plášť olizuje kameny pod ní.

Musela tam sedět. Ty vysoké šedivé a do jednoho stejné budovy ji ovšem rušily v soustředění. Seděla na oprýskané a počmárané lavičce dětského hřiště. Kousek od ní dvě malé holčičky a jeden pes při své hře zvedaly obláčky prachu. Naproti dvě ženy kouřily a hlasitě si vyprávěly. Nic z toho jí nevadilo. Vždycky to byly ty domy. Něco z těch domů na ni působilo a musela se nutit k tomu, aby vydržela nehnutě sedět. Cítila, že na tomto místě není něco v pořádku. Nikdy neuměla ani udržet ani pojmenovat svůj pocit. Byl jen velmi slabý. Bloudila očima ve výšce mezi balkóny, okny, satelity a anténami. Sjížděla pohledem dolů po dlouhých kaskádách šedivé hmoty a dole končila u všebarevné a všudypřítomné změti zaparkovaných aut. Nikde jinde neměla sama se sebou takové problémy. Ale nakonec, jak jí bylo přirozené se uklidnila. Soustředila se a okolní svět pro ni přestal existovat. Naposledy na chvíli zavřela oči a podívala se na něho v okamžiku, kdy vycházel kolem plotu.

Vždycky chodím nejkratší cestou. Vezmu to přes koleje, zadem kolem benzinky, pak nahoru přes mez, po trávníku kolem dětského hřiště a jsem doma. Kdybych šel přes přechod, po chodníku a po schodech trvalo by mi to o dost déle. Možná bych to ani neušel. Vždycky se snažím moc nekoukat kolem sebe a být rychle doma. Odpoledne je horké a dusné a prach a ty panely jsou zase ve vzduchu přímo cítit. Mám pocit jako bych jejich suchou chuť měl na jazyku a bojím se polknout. Na benzince proběhnu směsí oleje a výfukových plynů. Pak keře na mezi a nahoře mě pohltí moře panelů a lidí. Dětskému hřišti většinou nevěnuji pozornost, ale dneska se tam podívám. Černý plášť zakrývá skoro celou lavičku na které sedí. Přestože jsem jí ráno neviděl do tváře vím, že je to ona. Ta holka, co byla na zídce. Nezastavuji a pomalu se k ní blížím. Dívá se na mě. Dlouhé černé vlasy jí lemují jemný až skoro dětský obličej. Dívá se na mě. Má černé oči a tenké rty. Je velmi klidná. Ten její klid mě nutí se zastavit. Chvíli to trvá než na mě zase dopadne hnus sídliště jako vždycky, když se tady někde na chvíli zastavím. Pořád se na mě dívá, chci domů. Jdu dál přes trávník a občas se otočím. Sedí nehnutě a dívá se na mě. Odemknu domovní dveře, projdu temnou chodbou a ve výtahu mě přepadne pocit, že se na mě ta holka pořád dívá.

Takhle večer už se nikdy nerozptylovala. To už je vždycky všechno klidnější a jasné. Slunce za chvíli zapadne za kopcem a z druhé strany přijde noc. Byla klidná a dívala se na mohutné, betonové nosníky širokého mostu opodál. Často sedávala o večerech právě na různých místech kolem toho mostu. Někdy seděla přímo na těch nosnících jindy měla svůj plášť rozprostřený přes betonový svah na jednom konci mostu tam, kde se zařezával do úpatí kopce. Dneska seděla na malém přístavním molu pro rybářské loďky pod velkou břízou. Proti proudu se blížila loď a po mostě tekl proud aut. Různobarevná světla tancovala proti zapadajícímu slunci, ale ona upírala oči do šera pod mostem. Brzy přijde po té cestě pro pěší. Zavřela na chvíli oči, necítila vůbec nic. V momentě, kdy je otevřela se vynořila pod mostem jeho silueta. Šel klidně. Sledovala jeho krok a jak se přiblížil tak rozpoznávala pravidelné nádechy. Ještě chvíli mu bude trvat než ji zpozoruje. Díval se na řeku a ona nahmátla svým pohledem jeho oči. Už byl skoro u ní, ale pořád ji neviděl. Zůstala už pouze s jeho obličejem. A pak se zastavil. Dívala se mu do očí.

Jak se začne stmívat bývá už u řeky klid. Někdy prostě musím utýct večernímu sídlišti. Lidé se vrací domů a zaplňují byty a já se někdy bojím, že zaplní i ten můj. Ze zastávky jdu rovnou k vodě a pak se šourám podél břehu proti proudu. Slunce už zapadá a řeka je nepřátelsky tmavá. Z mostu ke mě doléhá hukot aut, jak se blížím tak sílí. Zajímavé je, že tady mi ten hluk nevadí. Dokonce ani ten betonový kolos mi tady nevadí. Možná je to tím, že betonové nosníky jsou v řece a na krajích je most zapuštěný do svahů. Možná je to samotou. Možná je to prostě tím, že most má být z betonu a dům ne. Vejdu do šera a slyším jak nade mnou klapou přes nějakou spáru auta. Po řece mne míjí loď, sleduji jak proud zametá její stopu. Menší vlnky, ale přesto rozhoupaly molo, které tam mají rybáři pro svoje loďky. Najednou mi padne do hrudníku balvan. Ztěžknou mi nohy a zastavím se. Sedí tam na tom molu. Opírá se o jeden kůl zaražený hluboko do dna a nohy má natažené před sebe. Plášť má rozložený pod sebou. Stejně jako ve výtahu se na mě dívá. Udělám ještě pár kroků, jsme od sebe jen pár metrů. Nevím co mám dělat, ale opět čiší z ní klid a jistota, což mě taky po chvíli uklidňuje. Pořád se na sebe díváme. Vůbec nevím jestli se mi líbí nebo ne. Nepřemýšlím o tom. Ani nemám divný pocit z toho, že mě sleduje. Náhoda to samozřejmě není. Připadá mi, že mě zná. Neusmívá se, ale nenapadají mě slova jak popsat její výraz. Je dětský, naivní, ale ne překvapený. Je upřímný, možná vlídný. Vůbec nevím jak dlouho tam stojím. Most pořád šumí, vlnky po lodi jsou dávno pryč a její černý plášť už nerozeznávám od mola. Jen ty černé oči jsou jasně rozeznatelné v jejím bledém obličeji. S jasným vědomím, že ji ještě uvidím pomalu odcházím. A pořád vidím ty její oči. Všude.

Kdyby znala smutek, tak by asi byla smutná. Kdyby se uměla těšit, tak by se těšila. Takhle jenom věděla, že přijde zase to ranní bezčasí. Že bude zase sedět v tom okně a čekat. Znovu si zkusila vybavit jak ta ulice vypadá, ale nešlo to. Dívala se na velkou kamennou sochu nad sebou. Mladý chlapec, úplně nahý. Měl kudrnaté vlasy a v ruce ratolest. U jeho levé nohy hořela v lampě svíčka. A vedle byly na kameni obličeje lidí. Musela zase přestat svoje okolí vnímat, ležela na zádech a otočila hlavu mírně na stranu. Už se dostavil i ten známý pocit. Trošku se jí zrychlil čas, znala to velmi dobře. Dívala se na tu černou bránu ve zdi. Po jejích stranách byly dvě lampy a hořely tam svíčky. Zavřela oči. Věděla, že teď už se dívat nemusí.

Je černá noc. Jdu po paměti dlouhým parkem. Většinou, když nemůžu usnout vyrážím někam chytit svítání. Dneska ho chci vidět ze skal nad městem. To splývání dvou různých světelných světů tvoří na pár chvil zvláštní nový svět. Přestože mám čas, je ještě hluboká tma, tak zabočím doprava, abych si zkrátil cestu přes areál kostela. Navíc jsou tam lampy a mezi stromy je mi trochu chladno. Černé stavební kameny zadní části kostela mi připomínají dlažební kostky z města. Zvednu oči a proti černému nebi jen těžko rozeznávám věže. Obejdu ještě boční kryptu a rukou přejíždím po některých kamenech. Jsou velmi chladné. Jdu po písečné cestě směrem k černé bráně a jednou se ohlédnu, abych ve žlutém světle lamp hledal svoje nezřetelné stopy v písku. Beru za kliku, vždycky šla dolů trošku ztěžka. S rukou pořád na velké kovové klice najednou ztuhnu. Ona spí. Sotva ji vidím protože, světlo z lampy jako by končilo přímo u ní. Leží na zádech na jejím plášti a hlavu má otočenou směrem ke mně. Svíčka z lampy pod andělem na náhrobku jí trošku osvětluje obličej. Najednou si uvědomím, že jsem se vlastně nelekl, ztuhl jsem spíš proto, abych si ji prohlédl. Nemohla mě už asi překvapit. Navíc po dnešním večeru je její tvář příjemně známá. Jdu blíž. Nehýbe se a má stále zavřené oči. Sedám si na vedlejší náhrobek. A můj stín se přes ni plazí dál do tmy. Pořád nevím jestli se mi její tvář líbí nebo ne.
„Jsem tvoje smrt. Nic dalšího není. Jsem jenom já. Tvoje smrt.“
Ani se na mě nepodívala. Má pořád zavřené oči a nehýbe se.
Jelikož jsem si smrt nikdy nijak nepředstavoval, tak vlastně ani nejsem překvapený. Jen se na ni dívám a velmi pomalu mne napadají různé otázky, ale ani jednu nevyslovím. Padá na mě klid, podobný tomu jaký sem hledal v pozorování ranního svítání. Asi by mi ani neodpověděla. Pořád se na ni dívám a už vím, že se mi její obličej líbí. Nehýbe se. Otvírá oči. Černočerné.

Ležím na posteli. Venku je tma, ale brzy bude svítat. Spal jsem nebo nemůžu usnout ?

---