Devět let nepodmíněně

Už to tak asi bude. Po necelém desetiletí dělání problémů sobě a učitelům na desáté základní škole se mám s tímto neoblíbeným, avšak zároveň milovaným, prostředím rozloučit. Mám najednou opustit podstatnou část svého života, nechat jí někde daleko, a někam daleko zase jít. Na tyto neveselé myšlenky mě přivádí situace, ve které se právě nacházím. Mám totiž pár dní před přijímacími zkouškami na vysněnou střední školu, na chomutovskou průmku. To je teď ale nepodstatné, pojďte se mnou na procházku těmi devíti roky. Zvu Vás.

Začneme pěkně od začátku, a  to první třídou. Již tady jsem se projevil jako čilé dítko, když jsem spolužačce způsobil lehký otřes mozku. To se seběhlo takto: většina z Vás si to už asi ani nepamatuje, ale v 1. a 2.D, budiž jí země lehká, jsme měli ještě ty staré lavice (to jest lavice spojená se stolem, v desce stolu prostor na plnicí pero a kalamář). No a opěradla těch lavic byla podepřena ocelovou tyčí, nastraženou v zemi. Tato tyč se (bohužel) dala vysadit a mí spolužáci na to jednoho dne přišli a docela je bavilo tu tyč vysazovat a zase nasazovat. No a já jsem si řekl, že předvedu, jakej jsem frajer, a tu tyč vysadím taky. I povedlo se. Co se však už nepovedlo, bylo tu tyč nasadit zpátky. Zazvonilo a já se vzorně posadil do své lavice, kam jsem se pro svůj tehdejší objem břicha skoro nevešel (odtud také přezdívky, které za chvíli vyjmenuji a za které vděčím S. Koubovi). I spolužačka, jíž ta lavice s vysazenou tyčí patřila, se vzorně posadila. Nevšimla si však, že tyč je vysazená, a opřela se. V té chvíli, co pod ní to opěradlo podjelo a ona začala padat pozadu na hlavu, vstoupila do třídy učitelka. Tak tohle je historie mojí první poznámky a mého prvního ublížení na zdraví.

Pozn: Onen S. Kouba, se kterým se ještě v průběhu povídky seznámíte, mi toho roku nemohl nijak ublížit, neboť si ihned po nástupu do první třídy zlomil nohu, což mi později v devítce oplatil.

Druhá třída bylo veselé období, spojené s mým fyzickým vzrůstem, takže jsem už nebyl tak moc tlustý, ale přezdívkami jako Buřtík, Vepřík, Satelit nebo Terénní dinosaurus mě Kouba oblažoval pořád. Toto období však také bylo (bohužel) spojeno s nárůstem tělocvikářčiných požadavků na mou osobu. Ne nadarmo se mi v první třídě smáli, když jsem řekl, že neumím kotrmelec (pozn. autora – dodnes nevyšplhám výše jak dva metry). No a s kotrmelci souvisí i můj zážitek – bylo to o hodině tělocviku, to jest mnou nejvíce nenáviděné hodině týdne, kdy se mě můj kamarád (?!) Kouba snažil ještě s Pářou naučit kotoul vzad. Dodnes si pamatuji jeho větu: „To musíš takhle udělat nohama a hodit s nima za hlavu!“ Pak už se ozvalo jen hlasité křup, které jasně pocházelo ze mně. Začal jsem křičet, že se dusím. To mi ovšem uvěřili až ve chvíli, kdy jsem začal modrat. Pak už to šlo ráz na ráz – rána do prsou, rána do zad, rána zepředu do hlavy (tu ránu do zad jsem totiž nečekal, a tak jsem upadl), první nádech, týden necvičení, celoživotní strach z kotrmelců.

Třetí třída mě poznamenala ještě před tím, než jsem do ní vstoupil. Prvního září jsem se dozvěděl, že paní učitelka odešla na jinou školu a déčko se rozpadlo. Rozbrečel jsem se a nevěděl, co mám dělat. Byl jsem přidělen do céčka, kam se mnou šel z déčka snad jenom Pája Richterů. Tady se nic tak zajímavého neudálo, až na ten problém s umyvadlem. Jedna moje spolužačka ještě s jedním spolužákem nějakým podivuhodným způsobem shodila na zem umyvadlo a rozbila ho. A já jsem byl (bohužel) samozřejmě zase u toho. V této třídě, tedy vlastně mimo ni, ve volném čase, kdy jsem s ním vlastně vůbec nemusel být, se Kouba ohnal hrací pistolí na baterky a vyrazil mi dva přední zuby.

O čtvrté třídě se není třeba nijak zvlášť zmiňovat. Nestalo se nic zajímavého, snad až na to, že jsem na jejím konci na vysvědčení (bohužel) dostal první dvojku – z tělocviku... A že jsem v tomto roce udělal zkoušky do matematické třídy jako šestnáctý ze šedesáti. A taky jsem dostal první počítač a zapsal se do kroužku informatiky. Toho roku jsem vyhrál zdejší počítačovou soutěž a zahájil tak čtyři roky dlouhou řadu vítězství. Na jeden zážitek však nikdy nezapomenu – jeden člověk (kdopak to asi tak mohl být?) totiž toho času vymyslel ukrutnou nemoc, která se přenáší pouhým dotekem mé osoby a způsobuje chorobné tloustnutí. Tuto nemoc pojmenoval tlusťovina a hrál si poté s kamarády na lidového léčitele, když jim v jídelně radil: „Tak, a teďka musíte vypít šest skleniček čaje, nebo se vás tlusťovina zmocní!“ A oni nepili jen šest skleniček, praví mistři jich v posvátné hrůze před touto nemocí zvládli i dvanáct...

Pátá třída znamenala přechod na druhý stupeň, do matematické třídy, návrat do „déčka“ a setkání se starými „kamarády“. Ano, Kouba a Pářa mezi nimi byli také. Nová třídní učitelka, noví učitelé, nový systém. Denně i šestkrát zdolávat schody, na to jsem nebyl zvyklý. Napsal jsem (bohužel) svou první povídku, plnou optimismu a naivity. Zase jsem vyhrál počítačovou soutěž, tentokrát celoškolně. Jinak nic zajímavého. Seděl jsem také (pozn. autora – také je v tomto případě důležité slovo, neboť já již tenkrát v počtu přesazení dělal rekordy) s Koubou v lavici - odtud mé dnešní časté deprese a komplexy.

V šesté třídě jsem zjistil, že holky (bohužel) nejsou bytosti z jiné planety a že se s nima dá „taky“ mluvit. Hned jsem se s několika z mých spolužaček skamarádil a ve třídě si o mně konečně někdo nemyslel, že jsem úplnej debil. Smazal jsem svou první povídku a napsal jsem druhou první povídku, plnou optimismu. Tuto povídku četly některé z mých nových kamarádek, a řekly, že bych v tom měl pokračovat, že to je dobrý. Taky jsem byl se třídou v Londýně. Odtud si pamatuji mnoho věcí, které jsem shrnul v druhé první povídce, ale nejlepší se mi zdá toto – idilický den, vítr lehce vane, skupinka Čechů se prochází po londýnském Tower Bridge. Právě se naklánějí přes okraj, když se zvedne od Temže vítr, který jednomu z nich, Pářovi, sfoukne z hlavy kšiltovku Adidas, dárek od otce, určený speciálně na výlet do Anglie. Celá skupinka poté plačícího Pářu do večera uklidňuje. Tenkrát znovu celoškolně vyhrávám počítačovou soutěž. Jo, a Kouba mi toho roku v zimě zlomil zub, do kterého jsem poté v průběhu dvou měsíců dostal čtyřikrát infekci.

V průběhu sedmé třídy se nic zvláštního nedělo. Jenom snad že jsme si natočili fyzikáře na magnetofon a pak to sestříhali. Toho času mi taky hrozila čtyřka z chemie, která by mi těžce zkazila průměr. A abych nezapomněl – na konci roku jsem obdržel trojku z tělocviku. Poprvé jsem byl navržen na třídní důtku za nevhodné komentáře k probíranému učivu. Také jsme se třídou vyrazili na ozdravný pobyt do Krkonoš. Tam jsem byl obviněn z toho, že jsem nezavřel venkovní dveře a tak tamější fena zdrhla a nějaký pejsek jí tam obskočil. Bylo mi vyhrožováno, že až budou štěňata, že mi je nechají, ať si s nimi dělám, co chci. Já si ale z vyhrožování nic nedělám a po mé temné větě, cituji: „V Bílině je vody dost...“, byla raději všechna obvinění stažena. Bohužel. Čtyřka z chemie stažena na dvojku. Poslední zprávou tohoto roku je, že jsem smazal druhou první povídku a napsal třetí první povídku. Naposledy jsem celoškolně zvítězil v počítačové soutěži. A počet přesazení se toho roku vyšplhal na neuvěřitelných třicet! S Koubou nebyly toho roku žádné problémy, snad až na to, že mě toho roku poprvé (a naposledy) vyzval na souboj.

Na osmý rok školní docházky se pamatuji naprosto přesně. Byl to totiž ten rok, kdy jsem udělal asi ten největší problém své kariéry. To takhle jednou odpoledne jsme s Pářou neměli co dělat a tak jsme šli do školy. Zrovna jsme šli okolo fyzikářovy učebny, když nás to osvítilo. Šlohneme mu z dveří rozvrh. A jak bylo řečeno, tak bylo uděláno. Fyzikář si do týdne udělal nový a my mu ho štípli zase. Jenže to už nás jeden z „kamarádů“ (a nebyl to Kouba) prásknul. Bohužel. Byl jsem podruhé navržen na třídní důtku. Z dalších událostí jmenujme dvě – smazání třetí první povídky a napsání Povídky první aneb Příliš realistické pohádky o tom, jak se chudák vydal do Braňan a výlet třídy do Jizerských hor na ozdravný pobyt, kde jsem si udělal tolik problémů, že si je můžu dovolit popsat až poté, co nadobro zmizím z desátý. Známka z tělocviku se ustálila na dvojce (už vím, že fotbal se nehraje rukama a volejbal s flaškou od oleje). V počítačové soutěži jsem byl třetí – vyhrál Pářa. 30. června jsem spálil žákovskou knížku. Podařilo se mi také dostat poznámku za to, že si o hodině zeměpisu hraju na letadýlko. Ale to jsem nebyl já, to byl Kouba!

Můj nejoblíbenější a nejlepší rok školní docházky, rok devátý, už nemohl nikoho ničím překvapit. Jsem jeden z nejstarších na škole a tak přebírám úlohu průser-makera. Poprvé dostávám třídní důtku. Dostává se mi do ruky první číslo časopisu KOMPOST. Od druhého čísla se stávám jeho šéfredaktorem. Napsal jsem jubilejní desátou, dvacátou, třicátou povídku. Povídky sklízí úspěch u kohokoliv, kdo je čte. V pololetí jsem (bohužel) dostal o dvě dvojky více, než bylo v plánu (z češtiny a pěstitelek), což mě předurčilo k tomu, že pozítří dělám přijímačky. Pak už to opět šlo ráz na ráz. Píšeme test z chemie. Za čtyři. Písemku jsem rituálně snědl a málem se ze mě stal první člověk, který se udusil písemnou prací. Učitelé se diví, proč se v době čtrnácti dní před přijímačkami žáci přestávají učit na jejich předměty. Zkoušení z příroďáku. Za bůra. „Paní učitelko, prosím Vás, omluvte mě, já nemám žákovskou knížku!“ A tak bych mohl pokračovat. Chcete? Ne? Vaše plus.

 A co mě čeká dál? Ony přijímačky, jubilejní padesátá povídka, patnácté narozeniny (chce-li někdo gratulovat, pak přijďte 19. května), otrava alkoholem nebo olovem (podle výsledků přijímaček), školní počítačová soutěž, další čísla KOMPOSTU... A v poslední řadě se splněním přijímacích zkoušek odsoudím k dalším čtyřem letům odnětí svobody. Nepodmíněně.

P.S.: V době psaní této povídky (15.4.2000) jsem ovšem netušil, že 16.4.2000 mi S. Kouba (bohužel) zlomí nohu. Takže pokud jste na naší škole viděli poskakovat někoho s jednou nohou po koleno v gipsu, byl jsem to já a moje anonymita tak byla ztracena. Ale proč se o tom vlastně zmiňuji? Z důvodu prostého – toto dementní zranění patrně zapříčiní mou neúčast na přijímacích zkouškách a týden absence ve vyučování. Pohoda, ne? (Poprvé za celých devět let, co ho znám, chci Stanislavu Koubovi poděkovat)

P.P.S.: V době psaní předchozího odstavce (16.4.2000) jsem ovšem netušil, že v pondělí, 17.4.2000, vyskáču do druhého patra chomutovské průmyslovky, odejdu na konec chodby, budu tři hodiny psát přijímačky, další půlhodinu skákat se schodů a doma se klepat, jak že to vlastně dopadlo.

P.P.P.S.: V době psaní předchozího odstavce (17.4.2000) jsem ovšem netušil, že se ve středu dozvím výsledky přijímacích zkoušek. Byl jsem (a stále jsem) pátý ze třiceti přijatých – z celkového počtu sto dvaceti bodů jsem ztratil pouhých dvacet!!!

P.P.P.P.S.: V době psaní předchozího odstavce (19.4.2000 ráno) jsem ještě netušil, že kamarád, který se do Chomutova dostal společně se mnou, přinese ke mně domů pivo a rozhodne se mi tak vynahradit pondělní celotřídní návštěvu „restaurace“, kterou jsem díky své noze byl nucen propásnout.

P.P.P.P.P.S.: V době psaní všech předchozích odstavců (někdy mezi 14.-19. 4.2000) jsem ovšem netušil, co mě bude v Chomutově čekat a abych byl (alespoň pro jednou) pravdomluvný, nevím to dodnes. Ale co naštve naprosto kolosálně, je zjištění, že, díky své noze, se letos nezúčastním jediného dne v roce, kdy je povoleno řezat ženy, Velikonočního pondělí.