Dračí slouhové 2

Obchodníkův krámek, jak jej pojmenoval profesor, ze všeho nejvíc připomínal halu hypermarketu. Mezi vysokými regály se míhali skladníci a přenášeli zboží. Obrazový obchodník v tom mumraji vypadal zcela nepatřičně,  připomínal spíš gorilu ztracenou v kovoplastové džungli. S tou svojí býčí šíjí, ruce mu visely před tělem jako ploutve, břicho obludných rozměrů uvězněné v saku na zip vypadalo jako gigerovské vajíčko Vetřelce. „Mimo jiné samozřejmě máme v nabídce širokou škálu amuletů,“ pokračoval Obchodník ve výčtu zboží směrem k mladíkovi ve fialovém oblek, co kráčel krámkem vedle něj. „Další náš přirozený sortiment jsou zbraně. Mezi nové specialitky patří náboje, z kterých se v těle vyklube čertík páchající na oběti škodu dle předešlého naprogramování. Báječné na rafinovanou pomstu úhlavnímu nepříteli. Můžete mu způsobit úplavici, nebo touhu uvařit a pozřít milovanou dcerušku.“

„Inspirující,“ poznamenal mladík. „A v těchto regálech?“

„Plagiátorské zboží z Číny. Žádný magický potenciál ale zatraceně výnosné.“ Zastavili se až u velkého plátna znázorňujícího temné oko, které svými sevřenými víčky drtí červená těla nahých mužů a žen. „Líbí se vám? Tento umělecký směr je nazýván rudočerno. Jeho průkopníkem je jeden velmi talentovaný upíří umělec, který zvláštními metodami maluje pouze za použití různých odstínů lidské krve.“

„Kvůli tomu se vám říká Obrazový?“

„Ano i ne,“ pohladil se tlouštík po břiše. „Obrazy, které mi daly mou přezdívku jsou daleko speciálnější. Myslím, že právě to je důvod, proč jste za mnou přišel.“ Mladík neurčitě pokrčil rameny. Vstoupili do další místnosti neméně rozlehlé než ta první. Dalo se to těžko odhadovat, světlo do haly vrhaly jen matně zářící zrcadla rozestavěná v dvacítce dlouhých řad. Mladík kolem jedné procházel, každé zrcadlo mělo svůj specifický rám. Splétající se růže, nebo kravské ocasy… do mahagonu vyřezané tváře ječících jeptišek. Mladíkův odraz vrhala zrcadla jen částečně, jako by koukal v noci ven oknem do tajuplné zahrady. Viděl sám sebe ale také podivný ztemnělý kraj za oknem. „Největší umění vzniklé v našem světě.“ Mladík se ohlédl za změněným hlasem. I když ten stále zněl, tlouštíkovy rty se nehýbaly. Nyní obchodník jedním trhnutím rozepnul zip a z jeho vydutého břicha zírala obličejík miminka. Nebo snad spíše podobný buldokovi se svěšeným spodním pyskem a naditými tvářičkami. „Rád bych vás seznámil se svým partnerem,“ promluvil opět tlouštík. Partner se nejdříve chápavou ručkou povytáhl z břicha držíce se za tlouštíkovu bradavku. Pak napřáhl svou tenkou pravačku průsvitnou jak dlaň plodu vysátého při potratu. Druhou měl zcela ochrnutou a bez prstů. I mladík mu podal ruku. Partner jen zamručel a pouze mu sevřel palec. Zakmital s ním jako by mladíkův prst onanoval. „On je trochu stydlivý, proto se ukazuje skutečně jen vážným zákazníkům.“

„Jsme arcimágem,“ chopil se slova opět partner. Tlouštík se přiblížil k zrcadlu a malá ručka se ho dotkla. Obraz se rozjasnil. Byl na něm nahý a vyholený muž stojící k nim zády jako přibitý ke kříži. Do otvorů těla mu vedly hadičky.

„Co to znamená? Co je vlastně tohle všechno?“ ukázal mladík na řady zrcadel.

„Snící,“ odpověděl partner tenkým hláskem. „Na vlastní přání uvěznění ve svých představách až do skonání věků. Arcimág je jednoduše ten, kdo si stvoří svůj vlastní svět snů. I drak, co si stvoří svět se stává vlastně arcimágem.“

„Ale kdybyste nějakého potkal,“ ušklíbl se tlouštík, „nenazývejte ho tak. Mohl by se nasrat.“

„My ale nejsme arcimág jako ti ostatní přiblblí bůžci. My své světy prodáváme těm, kteří si je sami stvořit neumí. I vám jeden takový můžeme prodat,“ podívala se očka pod oteklými víčky na mladíka.

„Pokud jsem správně pochopil, vaším přáním je snít o tom, že jste drakem.“ Mladík nic neříkal. „Je ještě další způsob, jak vaši žádost splnit. Můžeme vám nabídnout naše nejluxusnější zboží. Za svůj veškerý majetek se můžete skutečně drakem stát!“

„Vlastně jsem vám trochu lhal,“ řekl konečně mladík. „Chtěl bych snít o tom, že drakem nejsem.“ Mladíkova ruka vystřelila a sevřela prsty kolem tlouštíkova obličeje. Ten rdousící se opuchlým jazykem olizoval mladíkovu dlaň. Obličejové kůstky praskly a drakova ruka se zabořila do mozku. Mezitím vřískající partner hledal v tlouštíkově náprsní kapse malý revolver. Jak ho nalezl střelil dvakrát draka do hrudi. Ten překvapeně odstoupil. Obchodníkovo tělo zůstávalo stát. „Moje sako… to si odsereš prcku!“

„Hovno!“ zaječel partner, jeho chromá levačka se jak chapadlo vysunula, až se přísavkou přilepila k stropu. Zrůdné mimino se dralo z břicha, s kterým ale zůstávalo spojeno dalšími podivnými pupečními šňůrami. Jednou s páteří druhou s mužovými vnitřnostmi. Proto když se vysunul, táhl tohle všechno za sebou. Ze stropu kapala krev a vysela vytrhnutá páteř.

„Hej skřete… mně neutečeš! Za chvíli tě usmažím!“

„Draku…“ zadunělo stonásobně celou halou. „Nech Obchodníka být!“ Na všech zrcadlech se zjevil obrys ženské tváře. „Jo ať mě nechá,“ pištělo mimino od stropu.

„Kdo jsi?“ tázal se drak a jeho tělo se pomalu měnilo.

„Říkají mi Trojnohá, nebo taky Stará kurva… ale mou profesí je čarodějnice, pokud myslíš tohle. Obrazový obchodník je jeden z mých mazlíčků, vyvržené děcko, o které jak hodná tetička pečuji. Když mu neublížíš, odměním se ti.“

„Myslím, že už jsem ho zabil… nebo alespoň kus,“ ukázal drak na rozervané torzo tlouštíka.

„Ahh, to nic není. Byli kamarádi, ale najde si jiného šerpu. Chci abys věděl, jak je dohoda se mnou výhodná. Proto ti řeknu jednu informaci. Jak tu tak klábosíme, tví trapní pistolníci už vlezli do smrtelné léčky. Draci o tobě vědí a u každého z jejich služebníků číhá skrytě jeden.“     

V hale zhasla všechna světla. Profesor seděl v dodávce a pozoroval na obrazovkách před sebou záběry z kamer s viděním ve tmě, které měl každý z komanda ve své helmě. „Pročesejte celý prostor, eliminujte veškeré svědky a umístěte bomby,“ přikázal jim do vysílaček.

„Rozumím,“ odpověděl mu velitel. Do cesty mu vstoupil skladník tápající ve tmě. Tlumič zbraně zašuměl. Halou se rozléhaly zdušené výkřiky. Profesor přepínal mezi kamerami. K čemu je ti být drakem, ty rozmazlené, arogantní děcko? zeptal se ho jednou.  Přece abych vás, dračí patolízaly, vyhladil. Chápeš? Dělám to kvůli lidem, ne z vlastní touhy. Draci jsou přeci oddaní a věrní služebníci lidí, to si nečetl třeba alespoň Eragon?

„Jen se mi vysmívej, jen do toho,“ zašeptal profesor. Od doby cos mi tak hezky rozkopl záda nevydržím číst dýl než deset minut v kuse. Mlží se mi oči. Udělal si ze mě mrzáka  jako protihodnotu za můj  dar. A já ti ještě k tomu sloužím a dělám za tebe svinstvo. Tolik tě nenávidím, ty zasranej namyšlenče. A zároveň obdivuju, co jsi. Zkurvenej život. Na senzorech obrazovek se něco změnilo. „Že by konečně přeměna… ne, to je něco jiného.“ Jedna kamera zhasla. „Doprdele! Hned najděte Letce a vypadněte odsud, to je rozkaz!“

Velitel se zastavil a rozhlížel se. „Zopakujte… co se děje?“ Regál, u kterého stál, se převrátil, velitel se štěstím uskočil. Horká sprška mu stříkla do tváře. Otíral si hledí a pátral na zemi po svém samopalu. Nahmatal ale jen kloub nohy vytržené z těla. Velitel tasil pistoli a skryl se za regálem. Najít příčinu potíži nebylo těžké. Netvor dosahoval až ke stropu. Jedna z jeho dvaceti hlav žvýkala druhou nohu žoldáka. „Kurva…“ zašeptal do mikrofonu. „Je tu další… úplně jiný než náš Pán.“ Drak se odlišoval nejen počtem hadovitý hlav, ale také pouze dvěma končetinami a neměl žádná křídla. Ani ocas, páteř se mu prodlužoval v něco připomínající tlustý ostnatý drát. Právě jím drak švihnul a obmotal tělo dalšího žoldáka. Do ticha haly střelil bolestný výkřiky, vysílačka se zahltila výzvami k rozkazům. Drak zvedl ocasem muže do výšky a sevřel ho. Tělo se roztrhlo na kusy. Auto se otřáslo a všechny obrazovky praskly. Stejně tak kamery v hale. Tma nedělala drakovi problémy. Neměl oči, řídil se jen čichem. Zaznamenal muže plazícího se po čtyřech pryč. Jeden krk se napřímil a vydávil do tlamy ozubený projektil. Drak jej plivl po žoldákovi, síla nárazu muže odhodil na záda. Chrčel a snažil se vyrvat si zaražený předmět z břicha. Ten vzápětí explodoval. Výbuch halu prozářil, oslněný velitel se překulil pod regálem. Z několika míst se ozývaly výstřely. „Vyserte se na to idioti! Všichni odsud vypadněte,“ vydal poslední rozkazy a stahoval se ke dveřím druhé haly. Tři drakovy hlavy vyplivly další granáty. Ve vzduchu létaly hořící tenisky, sochy i pašovaná plátna. O stěnu nad velitelem udeřila rozžhavená železná pana. Její mučící hroty mu málem uvěznily nohy.

Drakův drát se oddělil a svíjel se po podlaze jako utržený ocásek ještěrky. Cíleně se doplazil k prchajícímu komandu. Prvnímu oderval ostnatý drát nohy v kolenou, druhého rozpáral od rozkroku k hrudi. Další žoldák se snažil ocas rozstřílet. Drát se mu obmotal kolem paží a utrhl mu je. Špičkou mu na rozloučenou podřízl krk. Ocas vyletěl a probodl naskrz břicho dalšího muže, žoldákovi za ním se obmotal kolem hlavy. Ta praskla a ocas se vrátil zpátky i s vnitřnostmi probodnutého.

Plechová stěna oddělující obě haly se protrhla. Ve škvírách se objevily drápy a plech rozervaly. „Díky bohu,“ velitel uskočil do rohu a čekal, než se druhé dračí tělo vysouká. Pak prolezl otvorem do druhé haly. Drak dlouho neváhal. Z tlamy mu jako rozmotávající se rudá stuha vylétl plamen. Ohnivá stěna dvacetihlavého draka obestřela a jeho soupeř jej škvařil dál jako autogenem. Pak přestal a postavil se na zadní. Nyní i on dosahoval až ke stropu. Předními končetinami si odházel spadané regály a chystal se k dorážecímu útoku. Oheň se kolem dvacetihlavého rozestoupil a on na sobě neměl ani škrábnutí. Dalších šest hlav se nakrčilo a vyplivlo granáty. Ty se nabodaly do šupin řvoucího draka a vybuchly naráz.

Rána velitele odhodila a povalila několik zrcadel. Po jednom, vedle kterého ležel, se rozběhly praskliny. Velitel si třel naraženou hlavu a snažil se vzpamatovat, aby rychle utekl. Pak pohlédl na zrcadlo. To se právě rozsypalo a vylil se z něj fosforeskující roztok. Ač bylo tenké sotva deset centimetrů, vypadlo z plochy zrcadla nahé tělo. Leželo u velitelových nohou bez pohybu, jen rozevřená ústa se snažila křičet, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Pod víčky se skrývaly oči bez zorniček potažené slizkou blánou. Trubice ze zrcadla švihaly jako chapadla rozzuřené chobotnice. Než se velitel dokázal pohnout, zmocnily se ho. Dvě mu svázaly ruce, třetí trubice se mu vsunula do ječících úst. Další mu pak vyhledala rozkrok, smrštila se a vsunula do penisu. Trubice se zmocnily všech otvorů na velitelově těle a vtáhly jej dovnitř zrcadla.

Mladík ležel na podlaze. Opět v lidské formě, modlil se, aby jej takhle jeho protivník nenalezl. Drak pročesával halu, čenichal, hlavy skloněné k zemi. Kouř mu hledání znesnadňoval. Mladík se nedokázal pohnout, ochromen víc strachem než výbuchem. Neměl proti té stvůře šanci. Co to bylo za absurdního netvora? Kde jsou vznešení draci, o kterých snil? Cloumal jím vztek. Nenáviděl tu zrůdu, ne za to co mu udělala, ale čím je. Začal se modlit znovu, ale tentokrát za moc, která by mu umožnila všechny ty kreatury vyhladit. Chtěl zůstat jediným dokonalý bohem. Chtěl stvořit nové pokolení draků podle svých představ. Ale ležel tu nahý a pomlácený, čekající na smrt.

„Zdravím.“ V místě, kde ještě před chvílí nebyl nikdo, nyní stál vysoký muž v těžkém kabátě. Širák na hlavě mu stínil obličej. „Čarodějnice s tebou chce dokončit řeč,“ řekl příchozí. „Mám tě k ní dovést. Vstaneš?“ Mladík jen chabě zavrtěl hlavou. „Jasný.“ Muž jej vzal do náručí a společně zmizeli.