Místo, kde se cítím sama sebou

Proplouvám vzduchem, nemyslím na to co bude. S každým ponořením pádla do vody rozčeřím hladinu a špička mé lodi vytváří malinkou vlnku, která volně pluje až ke břehu, který ji pohltí. Tady zapomínám na pozemské věci neexistují starosti o zítřek je jen přítomnost to, co podvědomě vnímám. To je můj svět, ze kterého jsem přišla a do kterého se taky vrátím.

Často se utíkám tam, kde mě jen tak každý nemůže následovat. Jen já, voda a její společníci. Voda, které umí být přátelská ale i rozzuřená a někdy i vražedná. Když zabořím pádlo do jejích otevřených bran, které vedou do podvodního světa a ona můj záběr klidně přijme vím, že je kamarádka. Dovoluje mi stále a stále procházet jejími branami tam a zase zpět a já letím po hladině jako šíp. protože ona mi neklade žádný odpor. Někdy je rozzlobená a když proti její vůli chci projít branami, posílá proti mě své vojsko, které mi vše stíží – vlny. Její armáda mi bere sílu neskutečnou rychlostí. Když jí na pomoc přijde i její bratr déšť, ji mi jasné, že dnešní bitvu vyhrála a já potupně odcházím z bojiště jako poražený. Umí i zabíjet a topit lodě tak, že je už nikdy nikdo nenajde. Ale naštěstí je jen málo bláznů, co si troufnou se k ní jen přiblížit, když je v této náladě.

Ale není tu jen voda, jsou zde i stromy, vodní ptáci, vítr... Ti všichni mne ovlivňují stejně jako v našem světě lidé. I stromy mají svou armádu – listy a větve, které často plavou po hladině a snaží se mi zkřížit cestu. Někdy na mě jen šumí korunami a já jim odpovídám pleskání pádla o vodu.

Vodní ptáci zejména divoké kachny a labutě mi často dělají společnost. Když se nám náhodu protne cesta uctivě se jim vyhýbám, protože vím že jsem tu jen host, oni stálí obyvatelé. Já přicházím a odcházím.

Vítr někdy lehounký vánek, který mi čechrá vlasy jindy vichr, který proti mě poštve vodu a společně proti mě vedou bitvu, kterou mají předem vyhranou. Moje tvrdohlavost mi nedovolí vzdát se teprve až jsem úplně vysílená, odcházím, však naplněna jakýmsi klidem, nikoliv smutkem z prohry, jak by se dalo očekávat.

Válku, kterou vedu sama se sebou a s přírodními živly doprovází bolest, nekonečně vtíravá a všudypřítomná. Ač to není nic příjemného jsem za ní vděčná a kdybych jí necítila nemohla bych s čistým svědomím říct, že jsem bojovala čestně. Někdy chodím na vodu, abych zahnala bolest bolestí. Takovou, která přichází z našeho světa a zraňuje úplně něco jiného než svaly, i když se nedá zahnat zcela vysílení a následná bolest ji alespoň na chvíli přehluší.

Nejsem jediná, kdo rád čeří hladinu a s každým záběrem je dál a dál od přítomnosti, tak zde často potkávám další hosty z našeho světa. Není to konkrétní místo, stačí jen pár věcí, abych se cítila šťastná a nekonečně volná.

---