Utrpení mladého Archiméda

Dobrý den, jmenuji se Petr Bohuš. Někdy přemýšlím o tom jméně. Znamená něco, nebo je to jenom označení dalšího jedince. Změnilo by se něco kdybych se jmenoval třeba Johann Wolfgang? Patrně ne. Dříve si lidé dávali jména tak, aby něco prozrazovali o svém charakteru , dnes už je to jiné. Ale prozatím budu počítat s tím, že se jmenuji Petr, ať už to na mne prozrazuje, co chce. Povoláním jsem student, to je poměrně pohodová profese, chybou je však, že neberu ani tu minimální mzdu. Kromě toho, že studuji, musím na sebe prozradit, že píšu. Píšu fejetony, píšu eseje, píšu úvahy, píšu to, co chci. Většina z toho skončí v šuplíku. Je jedna hodina po poledni, už by měl být oběd, ale jsem líný vstávat, zrovna něco píšu, je to o mladíkovi, který se snaží nalézt smysl čehokoliv. Přiznávám, že to je otřepané téma, ale přiznejte se kolikrát jste viděli svůj oblíbený film. Zvoní telefon, nemám rád ten jeho zvuk, když už někoho ruší, tak by se mohl už naučit nějaký jemnější způsob, nevychovaná technika, na tu jednou všichni dojedou. Pořád zvoní, … , zvoní. „Dyť už du .“ , vylézám z postele a zvedám sluchátko. „Ucho přiloženo“ „To seš ty Petře ?“, měkký dívčí hlas, zbystřím. „No jasně“ „Tady je Lucka, ta z plesu, pamatuješ si na mě ?“, trochu prosebně, má hrozně pěkný hlas, škoda je, že si jí nepamatuji. Na ten ples si ještě trošku vzpomínám, ale to je asi tak všechno, kapánek jsem se tam se spolužáky „upravil“, no a potom si člověk má něco pamatovat. „No jasně, že si tě pamatuju“, co sem mohl dělat, hlas měla docela příjemný, „co se děje ?“, pořád si zkouším vzpomenout , …, nic, okno. „Já jenom jestli nemáš náhodou zejtra čas“, aha, tak o to jí jde, no dobře, přemýšlím, jestli mám zítra čas. „No jasně, co máš na mysli ?“, a právě jsme se dostali do bodu, od kterého se drtivá většina dialogů vyvíjí podle generacemi odzkoušeného scénáře, teď se mě zeptá, jestli nechci někam zajít, já řeknu, že klidně, ona se mě zeptá, kde se sejdeme, já řeknu, že je mi to putna, ona navrhne ve čtyři pod „vocasem“, já to odsouhlasím, řeknu jí aby se měla a ona taky. Teď mám sto chutí položit telefon a zítra ve čtyři jít pod „vocas“, ale absolvuji to ještě jednou. Vše se odehrálo podle vytyčeného scénáře a zítra ve čtyři budu pod „vocasem“, ale ten hlas mě docela naladil. Když už sem byl na nohou, ohřál jsem si nějaký jídlo. Večer jsem ještě zavolal Martinovi (spolužák, který byl se mnou na plese), řekl jsem mu co a jak, a ten mi Lucku schválil. Asi toho vypil méně a pamatuje si ji, anebo si ji nepamatuje a právě proto mi ji schválil, grázl. Abych se vrátil k tomu, co teď píšu. Jeden profesor z fakulty mi navrhl, abych napsal povídku o tom, co má smysl, na co se může člověk spolehnout a co pro něj má skutečný nepředstíraný význam. Hmm, tak jsem tedy přemýšlel. A přemýšlím i teď, …, co má smysl, no nevím, ale dostal jsem čas do léta, takže mám dost času. Jsou čtyři, už se skoro stmívá, Lucka nikde. Respektive, možná je tady, ale já nevím, jak vypadá. „Čau,“, příjemný měkký hlas, to je ona, otočím se a vida ji, příjemný hlas patří příjemné tvářičce. „Čau, jak se vede ?“ „Fajn, kam zajdem ?“, hmm, jde na to zostra, uvidíme co se z ní vyklube. „Radši pivo, víno nebo limo ?“ „Hmm, jedno řezaný ,prosim,“, tak to je fajn, protože víno mi moc nechutná a chození na limču už mám za sebou. „Tak jo, a dáváš přednost výšce ceny anebo výšce cenový skupiny ?“ „Mně je to fuk,“ to je taky fajn, protože to není ani pokrytecký snob ani držgrešle, anebo je, ale hraje to … Zašli jsme do putyky, kousek od „Staromáku“, kde mají nejlevnější pivo v okolí a navíc Staropramen. Zabředli jsme do společensky nezávadné konverzace. Z Lucky se vyklubala docela inteligentní dívka, což je poměrně vzácné. Končí gymnázium a chce jít na práva. Svěřil jsem se jí se svým úkolem a ona se nabídla, že mi pomůže. „Tak co je podle tebe skutečný pro všechny ?“, ptám se jí a v duchu počítám na kolik ještě mám. „No, třeba krása,…, no anebo umění, což je vlastně krása stvořená člověkem.“, hmm, holka jde na to od lesa, ale jak může být podstatné a společné všem něco, co někdo vytvořil ? Kdo rozezná skutečné umění ? Záleží-li to pouze na subjektivním pohledu, už to není společné všem . No uvidíme, … „Nechceš zajít zejtra do divadla, třeba ti pak dám zapravdu ?“, spojuji příjemné s užitečným … Tak jo, zítra jdu do divadla na toho „šaška anglickýho“, co psal divadelní hry aby měl čím zaplatit dluhy. No a podívejte se, jak jsou z něho dnes všichni mimo. No, počítám, že měl hodně veliké dluhy, a tak se přiměřeně snažil a věru odvedl pořádný kus práce, ale byla to jenom práce. Nemám rád tohle cestování noční Prahou, nejde ani tak o to cestování, ale když je patnáct pod nulou, tak se dvacetiminutovka čekání na spoj promění v nepříjemnou chvilku s mrazem. Čekám na točně v Hostivaři, je mi zima, ale snažím se to nevnímat. Nejde to. Člověk skoro nemůže myslet na nic jiného než na to, že je mu zima. Jakoby se mrazivo nacpalo do každého údu, do každé části těla a mozku, je pro něj teď alfou a omegou všeho vnímání. Až budu za půlhodiny ležet v posteli, už si ani nevzpomenu jaký to bylo, když sem mrznul. Bude mi teplo. Budu v pohodě a třeba se mi něco bude zdát. Teď je mi, ale hrozná „kosa“. Je ráno, ale tomu sluníčku je to naprosto ukradené. To, co je k vidění na obloze vypadá spíše jako „úlet zfetovanýho impresionisty“, než jako ranní obloha. Zuby, sprcha, kafe, ranní zprávy, každodenní rutina, pořád to samý. A kde je smysl ? Asi je zbytečné v tom hledat smysl. Není pak, ale zbytečné dělat to co nemá smysl ? Jak se tak poslouchám tak se mi zdá, že začínám trpět profesionální deformací. Budu si muset dát na chvíli pokoj s hledáním smyslu. Co pak ale s hrdinou mé povídky, vždyť ještě na nic nepřišel, zatím se jen tak potácí a vrávorá, když na něco „kápne“ , zjistí, že ani to není absolutní. Mám to vzdát ? Mám říct : „Je mi líto pane profesore, ale nic nemá smysl .“ To nejde. To bychom to mohli rovnou zabalit a jít se koukat na televizi. Ne, něco má smysl. Volám Martinovi. Není doma. Přemýšlím co bych dnes mohl dělat. Počasí je pořád jakoby nedodělané, čekám jestli dnes slunce vůbec vyleze a ty mraky s barvou ropné skvrny mi taky lezou na nervy. Když už nemají tu správnou barvu, tak by tam neměli být. Vítr mlátí s tím, co bylo stromy, než jim tohle počasí všechno vzalo. Všude se válí odpadky, poletují po ulici, převažující barva šedá. Po ulici se šourá starý somrák, loudí v kontejnerech, našel botu, hmm. Zajímalo by mě, jestli je rád. Jak by mohl. Nevím, …, půjdu se ho zeptat. Jak bych se ho měl zeptat, abych ho neurazil? „Pane, …, pane, jste rád, že jste našel tu botu ?“, otáčí se na mně pomalu, a sakra, není to pán, ale paní, „Táhni do hajzlu, spratku !“, no jo, vždyť už jdu, tolik jsem snad neřekl, asi má špatnou náladu. Kdo by neměl v tomhle počasí. Do toho divadla se mi vůbec nechce, možná bych si měl propříště zakázat jakékoli sliby. Člověk něco slíbí a když pominou důvody, proč to slíbil, tak mu mají všichni za zlé, že nechce slib splnit. Sliby člověka pouze omezují. Čert vem divadlo. Půjdu psát povídku, pár věcí už vím, ale ani jedna z nich není pozitivní. Začal padat sníh, připomíná mi to Ladovy vánoce, snažím se chytnout tu největší vločku, …, mám ji. Je krásná, jako dítě jsem takové malovával, držím ji na dlani. Jakto že je každá vločka úplně jiná. Vločka na mé horké dlani roztála, už není, už držím jen kapičku vody, takových je na miliony, krása roztála. Čert vem krásu, nic nevydrží. Mám toho dost a nikomu to nemůžu říct, nikdo tady není. Stojím sám v prázdné ulici, syrový vítr mi fouká do uší. Všude je jen chladný beton, všechno je šedé, šedá cesta, šedé paneláky, šedý chodník, šedá obloha, šedí lidé. Nejsem schopen nenávidět šedou, je tak odlidštěná, nic se v ní neskrývá, není nic, není vůbec. Proč se šedí lidé dívají na barevnou televizi, nosí barevné oblečení, fotí na barevný film, vždyť jim barvy nic neřeknou, nosí brýle, které smývají všechnu barvu světa. A co je horší, tito lidé vám pak budou tvrdit, že barvy neexistují a že když je vidíte, tak jste magor a někdo by se o vás měl postarat. Ptám se, jak mohou žít ? Jak to dělají, že je to ještě baví ? Zalíbilo se jim omalovávat omalovánky odstíny šedé ? Nebo už jen tak živočišně přežívají ? Snad. Je mi jich líto. Moment, vždyť lituji sám sebe, já jsem ten kdo se životem jen tak poflakuje, nejsem schopen nenávidět šedou, protože nevidím nic jiného. Jdu spát, ze všech bezesmyslných věcí je tahle asi nejrozumnější. Probudil mě až telefon. Volala mi Lucka, proč jsem prý nepřišel do divadla, hrozně jsem se omlouval, protože kdybych jí řekl pravdu , že mi nestojí ani zato abych jí zavolal, asi by mi řekla, že už mě nechce vidět a to jsem nechtěl. Místo toho jsem jí nabídnul, aby přijela ke mně. Tak se i stalo. Přijela asi za hodinu a odjela až ráno. Byl to příjemný večer a ještě příjemnější noc. Postěžoval jsem si jí se svým trápením, řekla mi ať to nepřeháním, že to co je důležité zjistím sám, až mi například dojdou peníze. Byl to příjemný večer. Nesnáším vstávání, přemýšlím o včerejšku. Lucka je příjemná holka, možná jí budu mít rád. Zaráží mě, ale proč si to uvědomuji až dneska. Máte pravdu, nezaráží, je to jasný jako facka. Zuby, sprcha, kafe, ranní zprávy. Hlásili, že dnes bude pořád zataženo, hmm. Už to mám, zajdu na fakultu a řeknu profesorovi Patočkovi, že nic nemá smysl, protože je venku hnusně a já mám blbou náladu. Hmm, asi ne. Koukám z okna, pořád to samý, ale sníh už roztál, respektive zčernal a proměnil se v plovoucí cosi, prostě břečka, ale sníh už to není. Na lampě sedí černý pták, buď je to havran nebo vrána, spíš vrána. Dívá se na mě. Pořád. Já na něj. Co se mu asi honí v hlavě, co si takový blbý pták může myslet ? Proč na mě čumí ? Aha, už vím, říká si, proč ten „blbec“ čumí na mě. Odlétl. Asi jsem ho už přestal bavit, asi má lepší práci, letí za kamarády, … Už je zase tady, jenom obletěl barák. Kašlu na něj. Chci odejít, ale nějak nemůžu, ten pták mě přitahuje, fascinuje. Nemůžu pochopit, že jen tak sedí na lampě, sem tam si obletí blok a zase sedí. Co z toho má ? Je mu snad souzeno, že musí žít tak nudný život ? Nežijí lidé náhodou stejně ? Nesedí tady ten pták jenom proto, aby mi připomínal, že můj život a jeho jsou vlastně o tom samém ? Má recht . Ale nemusel mi to naznačovat, až tak okatě, grázl. Už je tu skoro jaro. Čas se vleče tak, jak je jeho zvykem, pořád stejně, nezastavitelně, prostě nihil nove sub sole. A já jsem pořád na nic nepřišel, můj hrdina z povídky se pořád plácá v nesmyslných úvahách, které by se hodily spíše jako procvička pro psychoanalytika začátečníka. Začínám propadat beznaději, aspoň že mě z ní Lucka občas dostane. Mám ji rád, poslední dobou nám to docela klapalo. Možná, že něco má smysl, ale ještě nevím. Dnes jsem byl s Luckou na přednášce a v hospodě, byl to příjemný večer s příjemnou holkou. Profesor Patočka se mě dneska ptal, jestli jsem už napsal tu povídku, řekl jsem mu pravdu, že na co jsem zatím šáhnul to se mi rozbilo pod rukama, že nejsem s to vymyslet zápletku, že nejsem talent a že to vzdávám. Profesor se jenom usmál a ujistil mě, že musím vytrvat a že na něco určitě přijdu. Uvidíme, ale kdyby někoho zajímal můj názor, tak teda pochybuji. Už se nad tím zamýšlím přes měsíc, ale kde nic tu nic. Prostě Waterloo. Prší, to je tak nepříjemný stav, pověstného psa by nevyhnali. Jsem „durch“ mokrý, myslím, že už neprší, teď padá nebe ve vrstvách vody, tohle není normální. Celý svět brečí. Proč ? Něco se stalo ? Kašlu na to, už nemám co ztratit. Chodím loužemi, jako malé dítě, když už mám být mokrý, tak ať to stojí za to. Nevím, co se stalo, ale už je to přes týden, co mi naposled volala Lucka. Jdu jí zavolat, …, 254 554, …, tů tů , „Prosim,“, fuj, takový nepříjemný drsný hlas, málem jsem se lekl. „Je tam Lucka ?“, Lucka bydlí o víkendech sama, …, je brzo, je sotva devět, kamarád to nebude, nebo aspoň ne takový, který by mi nevadil. A proč jí zvedá telefony ? „Prosim,“, už zase ten starý známý hlas, je ale trochu nervózní. „Čau Luci, co se děje ?“ „Jak to myslíš ?“ „Myslím, proč si mi tak dlouho nevolala a co je to za junáka ?“ „Nelíbí se mi tvůj tón, Petře, …, hele, poslouchej, přiď ve dvě k Havranovi, jo, tak se měj, pa.“, tu tu tu . No, tak musím přiznat, že se mnou celkem vyběhla, jo to jo. Ale, mě se pro změnu nelíbil její tón, nemám rád žárlivost a nerad někoho podezřívám, ale myslím, že tady není co řešit. Přesto tam ve dvě budu, alespoň si poslechnu „mám tě ráda jako kamaráda“ na jiný způsob, nebude to poprvé, co to uslyším. Měl jsem jí rád, …, co teď ?, … Asi začnu s tou povídku, celou ji škrtnu. Nemá to smysl. Proč se s tím trápit ? Stejně všechno jednou skončí a co zůstane ? Nic, ze vzpomínky se žít nedá. Už to mám, nechám hrdinu skočit z okna. Ne, to je moc velké klišé. Tak co s ním, vždyť každému je jasné, že žije zbytečně. Nebo to nechám plavat a profesorovi řeknu, že dávám výpověď. Stačilo by mi jen kousek, malý kousek, bod. Pevný bod v nestálém univerzu, něco na co se můžu spolehnout, že když se toho dotknu, že mi to neuhne. Mít tak ten ostrůvek pravdy, tu modrou chryzantému, nekonečně krásnou a tajemnou, vše by bylo jiné, svět by byl barevnější, lepší. Z přemítání nad marností světa mě vytrhl ten věčně rušivý telefon. „Zavolejte pozdějc, mám blbou náladu .“ „Čekej, mám bezva nápad jak ti ji zlepšit.“, ha, Martin, co mi může chtít, vždycky když mi volá, tak z toho vyleze nějaká volovina. „Čau,

---