Hvězdička

Hvězdička

Když jsem byla malá, tak jsem holčičkám ve školce a v první třídě záviděla, že se jim povede nakreslit krásna hvězda. Moc dobře si pamatuju, jak mě to spolusedící zkoušela naučit, ale ta její byla vždycky mnohem hezčí. Moje byla hrbatá a nikdy se mi nepovedlo udělat hvězdičku krásnou a souměrnou. Nechápala jsem proč? Jestli něco kazím, nebo je chyba jinde.

Asi mám nějakej pokroucenej pohled na svět. Všechno co vidím, je podle mě špatně, vždycky to jde udělat líp a nebo to nechat bejt. Lidi jsou divní. Pořád všechno moc řešej. Mě to celkem nechává klidnou. Kámoška skonala po tom, co si dala zlatou. Je mi to líto, ale je to její blbost. Přeci nebudu truchlit nad ztracenou existencí. Nemůžu se pořád zaobírat jinejma lidma! Jsem z toho všeho už unavená. Copak ty lidi neviděj, že mě nezajímaj?! Žiju si svůj vysněnej sen. Jsem bez práce, živěj mě naši a sem tam někdo pocestnej. Koho pustím mezi „svátkama“ dovnitř a další den pápá. Hlavně, když dostanu zaplaceno. Jo, jsem celkem pěkná. Nejsem egoistická, jenom říkám to, co vidím v zrcadle. Krásný černý vlasy, tmavě hnědý oči zvýrazněný černou tužkou, sexy postavička a krásný dlouhý nohy. Sem tam je zvýrazním černou minisukní, aby se neřeklo. Jsem zkažená? Ne! Jenom se bráním tomuhle světu!

O rok později

Narodila se mi krásná holčička, kvůli které bych klidně i zemřela. Neptejte se mě na otce, není důležitej! Nechce ji, tak nechce ani mě. Půjdu za rodiči a ty mi s ní pomohou. Od teď se dočista změním a vybuduju jí veselej svět, aby neviděla to, co vidím já. Nechci, aby jí bylo ubližováno. Radši jí dám na nos růžové brýle, aby se netrápila. Aspoň bude její tvářička pořád usměvavá. Hlavně bez chmuru.

Jsem šťastná, roste jako z vody, jsou jí tři a je tak krásná! Vlasy zdědila po mně a oči po tátovi, který se uráčil přijít a neodešel. Nemohl jí odolat. Byl z ní na měkko, pořád si s ní hrál a zdálo se mi, že je jeho střed vesmíru. Asi jsem se do něj zamilovala. Zůstal s námi a moc mi pomáhá. Má slušnou práci a stará se o nás neskutečným způsobem. Myslím, že jsme mu obě přirostly k srdci. Malá je už ve svých třech letech strašně chytrá. Jsem na ni pyšná. Je zvědavá (asi po mně) a tak nevinná! Jak může z jednej nevinej noci vzejít tak krásný dítě?

Prosila jsem ho, abychom se přestěhovali, že nám naši půjčí aspoň pro začátek. Chtěla jsem, abychom byli v pořádku a hlavně, aby malá měla nějaké kamarády. Bydlíme v nebezpečné čtvrti a mám strach, aby se jí něco nestalo. Když jsem mu to řekla, tak mi s úsměvem odpověděl, že se o nás postará a že nechce moje rodiče zatěžovat. Sami toho mají až nad hlavu. Chtěl, abych si našla nové přítelkyně a tak mě přihlásil do kroužku vaření. S údivem jsem zjistila, že mě to baví. Byla jsem moc spokojená.

Do té doby, než jsem přišla domů a zjistila, že je všechno pryč! Chtěla jsem se odstěhovat, ale on nechtěl, že to bude „príma“. Nic není príma! Všechno se zhroutilo. Jak mám tohle zvládnout, jak? To už je moc, tohle naprosto nezvládám! Byli jsme tak šťastní a skoro bezstarostní. Po tom, co jsem prošla vylomenýma dveřma, jsem se vůbec neorientovala. Všechno zničeno, rozlámaný židle, rozbitý okno! Proboha! Dvě vyhaslé hvězdy mého života leží uprostřed pokoje. On má v hlavě kulku a ona ......... ne tohle není pravda!

Sesula se po zdi a lápaje po dechu se začala kývat dopředu a dozadu. Po půl hodině přijela sanitka a zavezla ji do sanatoria. Prý se k nim někdo vloupal a chtěl je okrást. Asi nepočítal s tím, že budou doma. Manžela zastřelili a malou holčičku zneužili. Nevzpamatovala se z toho. Na kus papíru pořád do kola psala:

Nikdy se mi nepovedlo nakreslit krásnou hvězdičku. Zkoušela jsem to, ale ani jednou nebyla tak krásná, jako hvězdičky ostatních.