Lidská existence

Lidská existence

„Ty to prostě nechápeš ,žejo? Já na ty tvoje kecy o bohu prostě nevěřím. Proč mi to proboha pořád nutíš.“

Řekl Michal dost naštvaně. Na tvářích měl ruměnec  a jeho obočí bylo spojeno podobně jako Luciferovo z filmu S čerty nejsou žerty. Roman byl hodně trpělivý a ani nezvyšoval hlas. V klidu se mu pokoušel vysvětlit o co mu jde:

„Musíš na mě hnedka řvát? Nejsem takovej pánbíčkář, abys mě hnedka odsuzoval. Můžeš si aspoň sednout? Prostě se ti snažím vysvětlit jedinou věc, na kterej mi záleží. Myslím si, že děláš ukvapený závěry, tvoje teorie o životě po životě je zajímavá, ale máš v ní strašný mezery. Zkus si k tomu ještě něco přečíst, aby nebyla tak děravá. Můžem si v klidu sednout a probrat to znovu. Sepíšem to a třeba si to necháš patentovat.“

Michal během jeho domlouvání docela vychladl. Už se znali nějaký pátek a věděl, že to s ním Roman myslí dobře, ale stejně ho naštval. Jenže je to jeho kamarád a kamarádům se přeci odpouští, ne? Šel si nalít kofolu a posadil se naproti Romanovi. Ten nápad se sepsáním mu přišel docela dobrej, ale radši přehlídne jeho ironickou poznámku o patentování si svého „neprůstřelného“ nápadu, možná by bylo přesnější teorii. Podíval se na něj a zeptal se ho:

„No tak dobrá, co teda po mně chceš? Doufám, že to neprodáš tisku, nebo si ze mě pak nebudeš dělat srandu po celej můj dlouhej život, protože pak bych ti to v příštím životě vrátil i s úroky, jasný?“

To už se oba dva smáli a atmosféra byla opravdu o sto osmdesát stupňu lepší.

Roman se na něj zakřenil svým ojedinělým úšklebkem a pomalu začal:

„No tak mi to prostě pověz všechno od začátku, jak to vidíš a za čím si stojíš, jestli to má aspoň hlavu a patu, tak to můžem někam poslat, nebo si s tím můžeš vytřít zadek, je mi to jedno. Jen bych to chtěl pochopit, budu si to číst doma před spaním a dělat si poznámky, abys na mě zase nemusel vypotřebovat celý obsah svých už tak prokouřených plic. Bereš?“

Michal se na něj s nevěřícným pohledem podíval a nechápal, jak ho tenhle člověk dokáže absolutně ke všemu ukecat. Ale o nic přeci nejde, žejo.

„No tak dobře, ale budeš si psát bod po bodu, jasný? Nechci slyšet zase blbý připomínky.“

Už zase maličko zrudl, ale hnedka to zase vyprchalo, ještě že si nalil tu kofolu.

„Tak teda začnem, jo? Takže si vezmi například svůj život, jsi úspěšnej ve škole, rodiče jsou prakticky bohatý a ty máš vše, po čem toužíš, tvoje IQ je 162. Co víc si přát.“

Při zmíňce o Michalově IQ se spokojeně zavrtěl na sedačce a pozorně poslouchal svého kamaráda.

„Teď si vezmi, že některým lidem v tvém okolí můžeš lízt dost na nervy, nemluvě o šprtech a podobně. Ve třídě se ze závisti může stát docela dobrá schíza, to znamená, že ti může po zbytek života dělat pěkný peklo. Třeba ti zabije barák a podpálí rodinu (menší středoškolský žertík, který je zrovna na výsluní všech hlášek, které se v Romanově okolí objevují), protože je to psychopat, kterýmu už nejde pomoci. Zemřeš, protože se z tebe stane bezhaus a nemáš důvod žít.

Tady přichází tvá chvíle odplaty. Narodíš se znova, znova potkáváš jedny a ty samý lidi a bavíš se s nimi, aniž bys věděl, že si s nimi už někdy mluvil. Potkáš i osobu, která ti zvrtala život, a nečekaně je on na výsluní a ty jsi ten nejnižší outsider, který může existovat.

Co uděláš? Aniž bys to věděl, tak se začneš mstít tomu bezpáteřnímu šmejdovi, kterej může za všechno tvoje trápení a za tvoji předčasnou smrt. Co mu uděláš? To už záleží na tobě, vždycky si můžeš vybrat, buď se mu pomstíš a nebo ho necháš jít a budeš si budovat jinej, podle tebe krásnej život. Nesmíme opomenout lidi, který tvým životem procházejí, v dalším to totiž můžeš být ty, kdo se mihne cizím životem a buď ho zvrtá, nebo přispěje k výbornýmu běhu věcí. To znamená, že celej ten kruh se prostě opakuje. V každým životě budeš potkávat ty samý duše? Jo asi to tak můžu pojmenovat, který proplouvají tvým životem. Některý se z toho kolotoče prostě nevymotají a pořád o sebe budou zakopávat, ale jsou i tací, kteří si na sebe ani nevzpomenou a nebo nezapomenou po celou svoji existenci.

Ta existence je omezená, dala by se dělit asi do sedmi životů, za který ty musíš něco stihnout. Teprve potom se už znovu nenarodíš a jde na tuhle okružní cestu další duše, která si bude stavět další životy z karet, který se mohou a nemusí jen tak zbořit.

Ptáš se mě co je po sedmém životě? Já bych řekl, že přesně to, co jsi po těch sedmi životech zasluhujeme. Může to bejt všechno co si představíš: život na jinej planetě, jiná realita, rodinnej život ve dvou, samota, kamarádi, schopnosti, povznesení. Ale už to nikdy nebude další život, protože to, co si stihnul a zbabral, je jenom tvoje věc a je jenom na tobě co si potom vybereš.Myslím, že si vybereš určitě, nikdo ti to sám nepřidělí.“

Po vyčerpávajícím objasňování všeho, co předtím nebylo jasné, si Michal pořádně zavdal doušku kofoly.

Roman na něj nevěřícně koukal. Seděl na houpajícím křesle, nohu přes nohu a hlavu podepřenou pravou rukou, která měla vztyčený malíček. Pomalu se začal houpat, poposunul si brýle a jednoduše řekl:

„Ty prostě nejsi normální, patříš na psýchinu. Fakt mi hlava nebere, jak si mohl něco takovýho vymyslet, ale neboj se, budu si po nocích číst a uvidíš, že to bude průstřelný a budeš nad tím ještě hodnou chvíli přemýšlet a dolaďovat.“

Pak se na něj ďábelsky podíval a jenom popichujícím hlasem dodal:

„A pak na tobě vydělám balík a budu se mít jako prase v žitě“.

Oba dva se tomu smáli hodnou chvíli a ani jeden z nich netušil, že zrovna oni dva o sebe zakopávají už čtvrtý život.