Špatnej rok

Špatnej rok

Měli jsme jednu akci v krásnej hospůdce s posezením venku. Všude kolem byla nádherná krajina. Nikdo na nás ani neřval, že děláme bugr. Bylo nás tam kolem dvaceti a pořád někdo chodil. Paráda, když jsou kolem vás lidi, který máte rádi.

Stála jsem v hloučku a sledovala Katku. Ležela na lavičce a koukala se na krásný modrý nebe, který nebylo přes obrovský starý lípy vidět. Vypadala dost zamyšleně, tak jsem za ní ani nechtěla chodit a rušit ji. Zdálo se mi, že byla docela spokojená, jak tam tak sama ležela. Konečně nebyla ubrečená kvůli svýmu bejvalýmu. Vybarvil se opravdu v krásnejch barvách. Vypadal docela dobře, ale nakonec se z něj vylíh strašnej šmejd.

Už jsem se chtěla otočit, když jsem zahlídla Zbyňďu – Katčin bejvalej přítel. Jenže Zbyňďa nebyl sám, ale se svou novou kopretinou, s kterou mířili k lavičce, kde ležela Káťa. Než jsem stačila zasáhnout, už si k ní oba vysmátí přisedli. Slyšela jsem to jenom útržkovitě. Káťa na něj vyjela:

„A srandu si ze mě neděláš, že ne? To ses snad úplně pomát ,ne?“

Zbyňďa byl hodně zaraženej. S otevřenou kapří hubou klapal na prázdno a pomaloučku couval. Blonďatá kopretina asi nic nechápala a jenom se blbě uculovala. Zbyňďa se konečně zmoh na pár slov:

„Ale no tak Káťo, neblbni. My o tobě nevěděli, já tě...“

To bohužel nedopověděl, protože blonďatej kopretině asi něco docvaklo. S rudnoucími tvářemi začala vřískat:

„Tak Káťo, jo? Káťo? Já myslela, že tady nebude, víš jak budu teď vypadat?? Zase si na mě budou všichni ukazovat a říkat jaká jsem kráva!! Ty seš tak hrozně ubohej!  Ještě mě přivedeš k holce, kterej sem tě zbavila?...“

Káťa to už nevydržela a utekla. Neměla jsem sílu tu brécu dál poslouchat a chtěla jít za Káťou, ale nešlo to. Musela jsem od sebe odtrhnout Zbyňďu a Lukáše. Lukáš měl Káťu prostě rád. Znali se od mala a chtěl jí pomoci. Než se to dalo všechno do kupy, tak se Káťa naprosto vypařila z povrchu zemskýho. Mobil nebrala. Asi za hodinku jsem ji našla na velkejch betonech kousek od naší oblíbenej hospůdky. Ležela zabalená v pěti bundách a zase koukala na nebe. Tiše jsem k ní přišla a koukala na ni. Začala pomalu:

„Nějak už mě nebaví brečet. Už mě to přestalo i bolet, je to strašnej vůl. Nechápu, jak jsme spolu mohli vydržet rok. Vlastně rok a tři měsíce. Bože, já jsem tak ubohá.“

Už jsem to nemohla poslouchat:

„Přestaň s tím! Už jsi toho zvládla až moc. Tvoji rodiče, ségra, no a co my? Pomohla jsi mi, když mi bylo nejhůř. Tak přestaň kecat!“

Odpověděla mi naprosto klidným bledým pohledem. Byla hrozně skleslá. Skoro ani neotvírala pusu, ale bylo jí rozumět:

„Vůbec to nechápeš. To Zbyňďa mě držel nad vodou. Odešel Zbyňďa a ségra se stěhuje, odešel Zbyňďa a naši se rozváděj. Nezachránila jsem vůbec nic! Teď si připadám zvláštně. Jako by ze mě utíkal život.“

Vůbec jsem nevěděla, co na to říct, zmohla jsem se na pitomý:

„Můžu pro tebe něco udělat?“

Pohla hlavou a konečně se jemně usmála a já v ní poznala starou Káťu.

„A víš, že i jo? Přines mi další bundu prosím. Pak si tu uděláme menší čajovej dýchánek, jak za starejch časů, jo?“

Byla jsem ráda, že mě poslala pro bundy, aspoň si to budu moct promyslet. Musím ji nějak rozveselit. Mohla bych se zase svlíknout do půl těla a začít pobíhat a ječet při tom „Do ouška ne, pane doktore“. To na ni vždycky zabralo, teda když jsme byly menší. No co, buď ji to rozveselí a nebo přivede do hrobu. Musím s ní něco udělat za každou cenu!

Když jsem se k ní vrátila, tak ležela stejně jako předtím, akorát měla zavřené oči. Přišlo mi, že se usmívá. Vzala jsem bundy a chtěla ji udělat pohodlí. Jenže když jsem odkryla první, tak se pod ní ukázala smrtelně bílá ruka s podřezanou žílou. Bundu jsem upustila a vybavila si její slova:

„Teď si připadám zvláštně. Jako by ze mě utíkal život“

Začala jsem křičet.