Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVýlet na Měsíc
05. 10. 2008
0
2
541
Autor
Neduh
Výlet na Měsíc
Za celou cestu nepromluvili ani slovo. Pro oba to byl významný den, ale svým způsobem i loučení. Marie si to moc dobře uvědomovala. Tou změnou, kterou její syn v příštím týdnu projde, se už navždy ztratí ten známý malý kluk, kterému se všechno muselo vysvětlovat. Bude jí to chybět. Samozřejmě, že je v ceně Školy i psychiatr pro rodiče, kteří by se těžko vyrovnávali s takovou přeměnou, ale ty jejich chladné a vyrovnané oči by ji přinášeli ještě větší tíseň. Časem si zvykne. Nakonec, je to pro jeho dobro.
Když konečně přicházeli k budově ústavu, majestátně se tyčícímu mrakodrapu s velkým řeckým písmenem pí na vrcholku, jako obecně uznávaným znakem pro vzdělání a zároveň logem společnosti, Petr se najednou zastavil. „Já nechci do školy, mami.“ „Neboj se,“ klekla si k němu a chlácholivě se na něj pousmála. „Táta byl taky ve Škole, i já bych do ní šla, kdybychom na to tehdy měli.“ „A proč nejdou do Školy i mí kamarádi?“ zeptal se rozhořčeně Petr. Tolikrát se mu to už pokoušeli vysvětlit, ale zkuste si vysvětlit desetiletému dítěti, že je jeho mozek zrovna teď v ideálním věku, kdy dokáže zpracovat ty kvanta informací, ale u každého jedince je tento věk individuální, dokonce u některých nikdy ani nebude. Za týden se ale ptát už nebude, bude mu vše jasné. Přemýšlela, jestli bude vůbec něco, co by ho pak ještě mohla naučit. Přepadl ji pocit marnosti a sevřel se ji žaludek, ale uklidnila se myšlenkou, že Škola nenahrazuje výchovu a neučí morální hodnoty. To vše ještě bude na ní a Martinovi. „Za týden si pro tebe s tatínkem přijdeme. Hlavně poslouchej doktory a nezlob. Tví kamarádi půjdou do školy taky, neboj. Ty si ale ze všech nejlepší, proto jdeš jako první. Jsi můj malý hrdina.“ pohladila ho po vlasech. „Mám tě rád, mami.“ zašeptal. Objala ho, „Já tebe taky, broučku.“, dala mu pusu na tvář a pomalu kráčeli k hlavnímu vchodu. Snažila se vyhýbat jeho pohledu, nechtěla, aby viděl její skleněné oči.
„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal se Martin, když přišel večer domů. Marie ho políbila na přivítanou. „Nechtělo se mu, ale musí, vždyť to víš.“ „Mě se taky nechtělo. Dokonce jsem poprvé zdrhl, když mě tam rodiče dovedli. Tehdy se mezi námi o Škole vyprávěli strašidelné historky. Bylo to ještě něco nového a málokdo se tam dostal.“ pousmál se a letmo pohlédl na prázdné tablo položené na stole před Marií. „Jak jde psaní tvé nové knihy?“ zeptal se opatrně. Jsme spolu už tolik let a je pořád tak všímavý a ohleduplný, pomyslela si. „Nemůžu se vůbec soustředit. Pořád musím myslet na Petra.“ Martin se na ni starostlivě podíval a sedl si za ní na pohovku. „Ty bys měla sama nejvíc vědět, že se mu nemůže nic stát, psala jsi o tom dokonce článek do novin. Je to zázrak lidstva, ušetří si tím půlku života.“ „Já vím, že se mu nic nestane.“ sklopila hlavu. „Jen mám pocit, že tím, že do sebe během týdne umělého spánku narveme za týden základní, středoškolské a vysokoškolské vzdělání a pak se v životě soustředíme jen na praxi a sebezdokonalování, něco důležitého v životě ztrácíme.“ „To máš pravdu Marie, ztrácíme spoustu let učení nazpaměť a každodenní ubíjející docházku do školy.“ zasmál se Martin. „Vývoj a věda se vyvíjí mnohem rychleji. Člověk si výrazně prodloužil délku svého aktivního života tím, že vymazal zbytečné návštěvy školy a může se více věnovat například své druhé polovičce.“ Při posledních slovech položil před Marii obálku. „Co to je?.“ pokrčila tázavě obočí. „Věděl jsem, že nebudeš mít dobrou náladu, tak jsem si říkal, že by ti ji mohl spravit týdenní pobyt na Měsíci s plnou penzí, sociálním zařízením a výhledem na Zemi.“ prohodil, jako by nic. „Ale jestli nemáš zájem, vezmu s sebou nějakou kolegyni z práce.“ zamyslel se, jako kdyby už vybíral, kterou. Po chvíli užaslého ticha se Marie pokusila o odměřenou odpověď. „Tentokrát máš smůlu Casanovo, poletí s tebou tvá zaprděná manželka.“ Pak už to ale nevydržela, rozesmála se a objala Martina. „Ale no tak, vždyť mě udusíš.“ stěžoval si. „Byl to vždycky můj velký sen.“ „Já vím.“ přitakal Martin. „A splnit ti ho, je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“ Najednou se Marie zatvářila zamyšleně. „Myslíš, že někdy vědci přijdou na způsob, jak v mozku vzbudit uměle emoce a lidi si budou vybírat podle přání, do koho se zamilují a kdo do nich? Dřív si taky nikdo nedovedl představit, že by se člověk osvojil všechny znalosti za týden.“ Martin se na ni pobaveně podíval. „Ale to je úplně něco jiného Marie. Láska se nedá jen tak nahrát. Ta nemůže být umělá.“ „Mají všichni spisovatelé tak bujnou a zvrácenou fantazii jako ty?“ popíchl ji. Usmála se na něho. „Snad máš pravdu.“
2 názory
Njn, ta pointa tam sakra chybí.. měl jsem na to téma vymyšlenou jinou povídku se sqelou pointou (ach to moje ego;), ale byla dost složitá, takže by to bylo moc dlouhý (do MF DNES). Njn, co už. Btw šťastné a veselé;P