samota

Začalo to někdy v ráji, vznikl člověk zván Adam,

ale to co není v báji, nepatřilo dřív k radám.

Ač měl všechno – žádnou nouzi, jedno mu přec chybělo,

neptali se totiž bozi, co v hlavě se mu dělo..

Viděl zvěř, však vždycky v párech,

slýchal “věř! , sen dojde v darech”.

Ale dary nechodili, pořád zůstal jenom sen,

aby spolu se vodili a ve dvou šli někam ven.

Adam už se nestydí, Evě hlavu nemotá,

od těch časů nás lidi, doprovází samota.

Člověk často miluje, a chce být i milován,

mříže samoty piluje, když cit mu nebyl vyklován.

Každý máme duše půlku, a tu druhou hledáme,

někdo v světě – jiný v důlku, hledání se nevzdáme.

Šťasten je kdož najde hned, smuten ten kdož později,

že ji poznáš napohled, víš a doufáš v naději.

Někdo jde až k cíli sám, jiný v davu lidí,

v hlavě nosí zlatý rám, kde ideál svůj vidí.

Však světu vládne lež, přetvářka a klam,

proto trvá dlouho než, opustíš svět kde si sám.

Říkáš “hledám popořadě”? přebíráš a zahazuješ?

– možná si i ty na řadě, jen co kopačky si zuješ.

Jak vypadá ideál? Každý by chtěl všechno nej..,

však opak je často pravdou, nevěříš? – tak dál hledej.

Je však taky pár lidí, kteří vztahy nestřídaj,

do nichž nikdo nevidí, vnitřní mají svět a kraj.

Čekají na druhou duši, až jim osud dopřeje,

do té doby sami suší, nikdo je tělem nehřeje.

Časované bomby citů, lásky a všech emocí,

chodí světem jako stíny, samota je nemocí..

Žijí tady mezi vámi, ač zní jako povídka,

každou noc jdou spinkat sami, tulí se na medvídka.

Každý dotek je jim vzácnost, pohlazení jako dar,

věří v lásku, duše ctnost, flirt má šanci na nezdar.

…jede princ na bílém koni, někde čeká princezna,

čeká dlouho – už i vloni, ač princ ji zatím nezná..

Jsi-li smuten v klidu, nebo vesel po hádce,