Vesmír a život

Uprostřed vesmíru, v chladu morku kostí,

Paprsky slunce, letí k tomu místu,

té živé planetě v barvě ametystu.

Skrytá je v bludišti miliard sluncí, a

č není nejmenší – váží pár uncí.

Člověk někdy přemýšlí, zdali ve vesmíru,

jsme tu sami, či máš v UFO víru?

Vždyť naše slunce, je jedno z mnoha,

kdo ví kdo žije, kde nešlápla noha..

Světlo sem letí, miliony let, pozorujem smetí,

však za ním je skryt svět.

Oni vidí dinosaury, my zas pustou planetu,

říci něco přesnějšího, nejde – li se nepletu.

Prý dobýváme vesmír, však to je pěkná lež,

máme jiná měřítka, co je větší než:

Vesmír jak ho známe, k nám letí rychleji než mi k němu,

relativitu v tom máme, jak fyzici na sněmu.

Co kdyby chtěl mravenec, oběhnout celou zem?

Nežije tak dlouho aby se dostal třeba sem,

Však kdyby stál a čekal, a nechal Zemi točit,

viděly by ji za den, jeho malé oči…

I když člověk stojí, letí rychleji než foton,

proto se na chvíli zastav a přeruš peloton.

Vesmír je pošťák a nese nám v ústrety,

jako dar sebe – nač překonávat mety?

Žijte si blaze, vy kdož ve snaze,

jít mu naproti, ač rychlost vás krotí.

Já si tedy počkám, až vesmír dojde k nám,

až položí za dveře, taje všech neznám.

Vesmír je čím dál menší, aspoň viděn zvenčí,

ale my jsme drobní, pidi, atom hvězd též zvaný lidi.