Mají zvířata duš?3

Ano mají. Ne, že si to jenom myslím, ale já jsem o tom přesvědčena. Důkazem toho je naše šestiletá fenka černého pudla,která se jmenuje Rita. Naše černá Rita je světlým bodem naší rodiny. No, popravdě řečeno, je na tom mnohem lépe než já! Ochránci by se radovali z péče, kterou ji věnujeme. Někdy mám pocit, že má jen práva, nikoli však povinnosti. Posuďte sami. Já musím chodit do školy, Rita ne.Já musím pomáhat rodičům, Rita ne. Chodit do obchodu, umývat nádobí, chodit do kroužků a mnoho a mnoho dalších povinností, kterých je Rita ušetřena a jen nás pozoruje nejčastěji z polohy vleže a udiveně na nás kouká a určitě si myslí něco o tom, že lidé nejsou normální. I já mám z toho často pocit, že zvířata jsou normálnější než lidé. Ale teď zcela vážně. Vždy jsem měla ke zvířátkům vřelý vztah a už jako tříletá holčička jsem velmi často porušovala zákaz svých rodičů a utíkala jsem v nestřeženém okamžiku za každým psem na ulici za účelem pohladit si ho. A světe div se! A%věte divvěE8koliv mí rodiče vždy měli strach, aby mě nějaké to zvíře nepokousalo, nikdy se to nestalo. Tohle jsem dělala tak dlouho, až to naši psychicky nezvládli a koupili mi stěně – naši Ritu. A postupně jsem zjišťovala, že zvířátka nejsou jenom na hraní, ale že to jsou i bezva kamarádi v těžkých chvílích. Je pravdou, že je nutné se o ně starat, dávat jim potravu, chodit s nimi ven, starat se o jejich zdraví atd., ale přesto všechno bych řekla, že víc dávají než berou. Vezměme v úvahu takové těžké životní chvíle, den, kdy se vám absolutně nic nedaří. Ráno vstanete a všechno je úplně špatně. Zjistíte, že jste si zapomněli napsat úkol z matematiky, když ho narychlo začnete psát, chytí vás u toho rodiče a začnou vám kázat něco o zodpovědnosti k životu. Do toho vás začne štvát vaše starší sestra svými děsně hloupými poznámkami, které jsou dnes ještě hloupější, než kdykoliv jindy. Ve škole se vám taky nedaří, vaše nejlepší kamarádka se na vás vykašle, kluk který se vám líbí se očividně zamiluje do vaší spolužačky, kterou nemůžete ani cítit a do toho všeho i profesoři vám vůbec nic nedarují, vlastně darují – pár špatných známek. No řekněte sami, není to snad den jak vyšitý z nějakého špatného románu. A jdu domů. Střelím s sebou na válendu a celý svět je úplně zabarvený na černo a brečím a brečím. A když si myslím, že jsem úplně na dně a že už vůbec nic nemá cenu, ale– vůbec nic, do toho potichu přijde moje Rita. Tiše si vyskočí ke mně a začne mi olizovat moje slzičky. Tak ji obejmu, ona se ke mně přitulí a já se pomalu dostávám z toho brečení, protože jí vyprávím své trable. Všechno pochopí, ve všem mě podpoří a na všechny lidi má úplně stejný názor jako já. Vše, co se nelíbí mě, to se Ritě také nelíbí. A když se z toho všeho špatného, co mě potkalo vypovídám, uleví se mi a postupně si začněme s Ritou hrát a dovádět a najednou zjistím, že venku dokonce svítí sluníčko. Vezmu svoji nejvěrnější kamarádku ven a dovádíme a zjistím, že na světě je moc krásně. No, řekněte sami, dokázal by takovou proměnu s vámi tvor, který nemá duši. Nejen, že má duši, ale taky má velké, věrné srdce. Je moc dobře, že ji máme. Tento blahodárný účinek totiž dokáže přenášet na každého člena naší rodiny. A moc bych si přála, aby Rita, kdyby uměla psát, mohla napsat o nás něco podobného jako já teď píšu o ní.