STRACH

STRACH

Zbyl mi strach

z každého nadechnutí,

aby nebylo slyšet,

že žiji.

Vyhasíná mi popel

beru pár narůžovělých uhlíků

a vkládám je do vlasů,

neboť není větší záře nad oheň Slunce.

Hladím konečky prstů

zčernalou kuličku rosy

co se uhnízdila

na pokraji očních víček.

Tisíc očí s hrůzou

sleduje rozbolavělou ruku

až zavadí znovu o mou duši

co se rozplyne.

Glóbus mých nadoblak

má zpřetrhaná vlákna

od samých úleků

co přikrývá slovy.

Jsem uprchlíkem od samoty,

v které si zamykám svoje tělo,

aby ho neporanili

a strachem umírám.