Výhra snů

       S igelitkou napěchovanou po okraj se zastavila u přechodu. Vstup do vozovky v tom hustém provozu byl pro ni opravdu oříškem. Zastaví opravdu ten proud aut, nebo zase uslyší to děsivé skřípání brzd? Plaše se rozhlédla. Zrovna, když nakročila na bílý pruh, zastavil prudce před ní stříbrný Peugeot.

„Kam čumíš ženská?“ zaječel rozzuřený hlas z otevřeného okénka.

„Napřed stojíš  a vejráš, jako bys čekala na nějakého prince, a pak se pustíš přímo pod kola, krucinál,“ zaklel hlas, když rychle přebíhala na protější chodník.

Vydechla si z toho šoku teprve až otočila klíčem u domovních dveří. A vzpamatovávala se z něj ještě při vaření. Když se najedla, nastalo konečně kýžené uvolnění. Uklidila poslední talíř do kuchyňské linky, upravila ubrus na stole. Tělo jí tuhlo únavou. Dnešní dopoledne jí dalo docela zabrat. Běhání po obchodech, vyřizování na poště, a do toho ten nervák na silnici...... K vaření obědu jí s tím frmolem už moc času nezbylo. I tak toho květáku nasmažila zas jak pro regiment.

„Ále co, třeba přijde Monika s Davidem a nebude co řešit. A když ne, tak aspoň nebudu muset zítra vařit a kličkovat v provozu k obchodňáku,“ brblala si pro sebe. Pak zalovila ve stojanu na noviny. Uvolněně se rozložila do křesla s načatou křížovkou.

Kolik jich už vyluštila a kolik tajenek odeslala do redakce….. Ani to raději nebude počítat. No, jednou sice vyhrála balíček kosmetiky, ale od té doby nic. Jakoby štěstí frnklo od ní někde moc daleko. Ale kdyby ji vylosovali na hlavní výhru---- zájezd k moři, vůbec by se nezdráhala. Snila o tom od té doby, co se jí podařilo zdolat první křížovku.

„Slovenská řeka na čtyři písmena, ženské jméno na tři.....,“ pročítala nahlas legendu a vypisovala prázdná políčka.

Vtom pípl mobil na stolku. Přišla zpráva: „Mami, nevím kdy přijdu, vypravuji Davida do tábora, Monča.“ Zakabonila se. Vrásky na čele se jí prohloubily, oči pohasly. Snad nebude zase celé odpoledne sama? Dcera Alenu navštěvovala čím dál řidčeji. Provdala se před deseti lety do sousední vesnice. Vzala si Havránkového Oldu, o dva roky staršího kluka ze stejné školy. Zavedl si nedávno stavební firmu. Což o to, peněz mají dost, ale čas jim schází. On pořád shání zakázky, Monika běhá do banky, dělá účty, vede domácnost a taky se stará o Davida. Vozí ho do kroužků, na tréninky a máma je až poslední na řadě.

„Kdyby tu byl Jindra,“ vzdychla nahlas a opatrně položila přístroj zpět na stolek. Zaklonila hlavu, přivřela zvlhlé oči. Mezi slzami se vyloupla trochu rozplizlá postava bodrého chlapíka s šedým knírem a širokým úsměvem pod ním. Vyrazili by si spolu na rybník, do lesa na praváky anebo třeba na nějaký hrad. Ze všeho nejvíc ho lákaly zříceniny. Jenže všechno je jinak........ Už pátý rok se učí žít bez něj. A jde to ztěžka.Co se ho jen naprosila, aby přestal kouřit a necpal se pořád klobásami. Nedal si prostě říct, tak jako většina mužských....

Nepřítomně se nahnula opět nad časopis a začala čmárat nečitelný obrazec přes sadu vakuovaných dóz, nabízenou výhru časopisu.

„Mami, moc mně ho rozmazluješ,“ říkávala Monika, když si malého Davida brala na víkend. „Nechce jíst, co navařím, u babičky prý má lepší dobroty. A taky ho dlouho necháš dívat na televizi. Nechce se mu ráno vstávat do školy“, hudrovala.

Teď, když začal trénovat a jezdit na zápasy, už ho vídala jen o svátcích a narozeninách.

Scházel jí. Monika možná ani netušila, že spolu prozkoumali všechna hřiště na sídlišti. Vyzkoušeli všechny houpačky, skluzavky a prolézačky. Doma zas proseděli plno času u Člověče nezlob se a Pexesa. Bez jeho štěbetání se cítila nepotřebná, prázdná.....

„Mami, to neřeš,“ vybafla nadurděná dcera před pár měsíci. Jen se jí zeptala, proč je zaražená a má kruhy pod očima.

„Trochu to mezi náma s Ondrou skřípe, ale my si to vyříkáme a zařídíme podle svého,“ kasala se horlivě, když jí Alena chtěla pomoc mateřskou radou.

Byl to tvrdý náraz. Oplakala ho. Její dceruška už je dospělá, nepotřebuje ji. Uzavřela se, stáhla se do ulity….copak jsem tak stará a nemohoucí?

Pachuť zklamání a nadbytečnosti jí tlačily do jiného prostoru, do jiného světa. Učila se žít a starat se jen o sebe. Naslouchat, nevnucovat se.

Vzpomínání ji začalo unavovat, víčka ztěžkla a začala se přivírat…..

         Zaslechla naléhavé zvonění u dveří. „Mám pro vás doporučený dopis,“ halasila pošťačka, když Alena bázlivě zkoumala kukátkem návštěvníka.

„Tady mně to podepište a zase se pořádně zamkněte,“ dodala a už se ztrácela v dalším patře.

„Kdo si na mě vzpomněl až v Praze?“ probleskla otázka Aleně hlavou. Obracela rozpačitě obálku v ruce, váhala ji otevřít.

Nakonec nůžkami opatrně ustřihla horní stranu a četla: „Vážená paní, blahopřejeme Vám k výhře za správné řešení tajenky z našeho časopisu č.l9. Je to týdenní poukaz na pobyt v Chorvatsku s leteckou dopravou. Osobně Vám jej předáme v Praze, dne 12. července. Sdělte neprodleně, zda Vám určený termín vyhovuje.“ Další pokyny a podpis jen roztržitě přelétla zrakem. Srdce jí hlasitě tlouklo až v hrdle. Tělem jí projela nezvyklá vlna vzrušení a radosti.

„Je to možné, že právě na ni se konečně usmálo štěstí?“ tetelil se jí hlas i celé tělo.

„Mončo, představ si, já, já jsem vyhrála,“ zajíkala se do telefonu.

„Co šílíš, mami, nespletla ses? Nebo jsi naletěla nějakým podvodníkům? Víš, kolik jich teď parazituje na důvěře starších lidí,“ odpálkovala nevěřícně dcera příval Alenina vzrušení.

„Uvidíš, přijeď se podívat,“ procedila Alena do sluchátka. Zklamaně vdychla. Dcera ji rázem snesla z výšin blaha.

Ale nakonec přijela. A uvěřila. Všechno zařídila. Zkontaktovala redakci, byla také u toho, když její mámě pod blesky fotoaparátů předávali cenu. Měla i čas, aby ji odvezla se zavazadly na letiště. Postála s ní před odletem a štěbetala: „Užij si sluníčka, mami, pozdravuj moře a vrať se nám pořádně odpočatá.“

I David babičce zamával, když odcházela s ostatními k palubě letadla.......

Tam se to stalo..........její oči se potkaly s pichlavými trnkami pod hustým obočím.

Cítila, že se zaháčkovaly do sebe s jejíma modrošedýma.

„Prosím, paní, dával jí přednost galantní muž na schůdku. Prošedivělé vlasy měl zastřiženy nakrátko, drobné vrásky mu hrály v úsměvu. Seděli  pár sedadel od sebe. Několikrát si vyměnili pohled i úsměv. V autobuse ze Splitu do hotelu Neptun ho cítila přímo za svými zády. V letovisku u moře se zase připomněl.

„Mohu vám nabídnout pomoc? Vidím, že jste na tu tíhu sama,“ zeptal se a rozšafně vrhl pohled na Alenin objemný kufr. „Jsem sice čerstvý důchodce, ale s jedním „loďákem“ si ještě dokážu poradit.“

Nezmohla se na odpor.  Překvapeně zůstala stát a zírala…..na jeho postavu, která se nadměrnou zátěží rozkošatila do širokých ramen. Trochu vystouplé bříško se vcuclo do černého trika, přiléhajícímu k riflovým kraťasům.

„To bude asi nějaký bývalý sportovec. Je docela šmrncovní, určitě by stál za hřích,“ prolétlo jí hlavou, když se konečně rozhoupala k pohybu za impozantním pozadím nového známého.

„Ále, co s takovou bábou? Má zřejmě jen slušné vychování, což se u nás už tak často nevidí.“ Tak uvažovala a rozjímala, když jim přidělovali pokoje, i když jí ochotně pomáhal až ke dveřím.

„Zvu vás na první jadranskou kávu, pokud nejste proti. Potřebuji vzpruhu po tom cestování,“ pokračoval, když překvapeně mlčela. Stál na prahu pokoje vzpřímený, usměvavý a hledal v jejím obličeji odpověď. Váhala…..bylo to na ni příliš rychlé seznámení.

„Tak dobře,“ řekla hlasem, jakoby ho vypustila z mírně převážené misky vah.

„Budu vás čekat,“ zazářil drobnými vrásky kolem rtů, „ za půl hodiny v recepci.“

        Jirka to vzal kalupem.Představil se jí hned, když zasedli k mrňavému koflíčku voňavého mokku. Vůbec netušil, že stačila vybalit jen nové letní šaty s drobnými, modrými kvítky. Stála před zrcadlem a dlouze se prohlížela. Že by byla tak žádoucí.......? Pod černým přílivem prokukovalo pár šedin, pod nimi povadlá pleť protkávaná rýhami na čele a kolem očí. Ty léty  ztratily jiskrnost. Za ní se objevila Jindrova tvář. Zprvu mladá, s uhrančivým pohledem a dychtivými rty. Mámila Alenu každý tanec, na nedělních čajích. Pak se vyloupla pohublá a sinalá. Ta, kterou si pamatovala z nemocnice než ji navždy opustil, a která se jí první léta často vynořovala ve snách. Neměla to s ním v životě jednoduché. Jako každý měl své mouchy a taky umíněnou, trucovitou hlavu. Ale měla ho ráda a vždycky se to mezi nimi nějak urovnalo. Monika vždycky škemrala: „Mami, už tátu neprovokuj, vždyť víš, že ho to nakonec přejde.“

Alena hluboce vdychla. Jak dlouho už ji nikdo nepohladil, nezašeptal „moje žabičko“ a nepřitiskl ji pevně v náručí?

Teď si přeje jen jedno. Užít si moře, zadovádět si ve vlnách, jak to dokázali kdysi s Jindrou........

Mrkla na hodinky a rychle zahnala všechny vzpomínky a pochybnosti. Rozdělala líčidla a začala se zkrášlovat. Třeba ještě není tak stará, třeba by se mohla ještě někomu líbit. Zatím o tom nikdy nepřemýšlela. Možná ten neznámý bude dobrý společník a ona se nebude cítit tak osamocená. Dala by mu určitě přednost před tou upovídanou slepicí ze zájezdu, která mluví jen o vaření, pečení a svých nemocech.

       „Asi se divíš, že jsem jel do Chorvatska sám,“ navázal hovor Jirka, když si potykali. „Už deset let jsem rozvedený. Ta moje se zakoukala do kolegy z kanceláře. Děcka nám odrostli, tak jsme to rozčísli. Nechtěl jsem jí bránit ve štěstí.“ Pak se zarazil, mírně zčervenal a rozvážně pokračoval. „Měl jsem od té doby pár vztahů, ale to už je pryč. Teď mě chlapi v práci pěkně doběhli s poukazem. Ať prý si trochu prosolím tělo do důchodu, užiju si moře a exotiky, abych měl u televize na co vzpomínat.“ Mírně poskočil na židli a rozesmál celý obličej: „ To víš, je to parta pořádných vykuků.“

Pak zas vyprávěla ona. Jen tak trochu, nic dopodrobna. Jen aby cítil, že i ona má před sebou volné pole. V podvědomí jí ale stále doutnal ohníček: „Netaháš mě chlapečku za nos? Nejsi dokonce sňatkový podvodník?“

„Máš ráda moře, nebo se raději rácháš v bazénu?“ zeptal se Jiří, když vyčerpali téma a ona zadumaně mlčela.

„To je otázka! Já už se nemůžu dočkat, až se potopím do té slané nádhery. Miluji i potápění. Už se těším, co objevím pod chorvatskou hladinou.“

Odložila prázdný hrníček a zahleděla se z terasy plné barevných oleandrů na pláž a blankytnou modř na obzoru.

„Dnes už to nestihnu, musím ještě vybalovat, pak mě čeká pořádná sprcha a večeře. Ale zítra hned ráno beru moře útokem......

„No paráda, vidím Ali, že jsme stejná krevní skupina, budeme si určitě rozumět.“ Rozloučili se decentně ve výtahu, Jiří pokračoval o dvě patra výš. Příjemný pocit se v ní mísil s otázkou----čím ho mohla zaujmout? Že by svou vyhublou postavou? Musela ale uznat, že Jiří je sympatický a s ním vplula do úplně jiného světa. Přirozeně, bez trapasů a vnitřního pnutí. Úplně zapomněla poslat Monice esemesku, že v pořádku dorazila. Musí to napravit. Hned by jí vrtalo hlavou, proč se máma neozývá.

    Sluneční paprsky zašimraly Alenu na tváři. Protáhla tělo v nažehleném damašku a slastně se rozhlédla po přepychovém pokoji. „To by Monča čubrněla, jak si tu užívá výhru snů.

V lehkém županu rozevřela terasu. Příval teplého vzduchu se prohnal kolem jejího těla. Nahlédla k třpytivé hladině velkého bazénu. Čvachtali se tam první nedočkavci. Na skluzavce výskali caparti. Kousek od nich chytaly bronz dvě třicátnice, které v letadle halasně oznamovaly sousedům, že si udělaly dámskou jízdu. Ale ta idylka Alenu až tak nezaujala. Přitahoval ji široký namodralý pruh za úzkou řadou stromořadí. Rozložený doširoka se pozvolna vpíjel do azurové oblohy. Jen parník a několik plachetnic naznačoval, kde končí moře a začínají oblaka.

S Jiřím se potkali před hotelem. Byl nádherný den.

„Ty máš sebou také ploutve a brýle na potápění?“ zašveholila, když jukla na jeho výbavu. A hned se vytasila s tou svou, zcela zánovní. Chvíli vystavili těla sluníčku, aby se pořádně prohřála a sama zatoužila po zchlazení. Dlouho však nevydrželi lelkovat na břehu. Zvlněné moře bylo příliš velkým lákadlem. Opalování střídali s plaváním a potápěním, zkrátka nestačili se nudit, pořád bylo co dělat. Jiří byl stejný vodník jako ona. Přes poledne zasedli na terasu a dopřáli si specialitu z mořských živočichů s osvěžujícím nápojem. Brebentila o zážitcích s Jindrou v Buhlarsku i o své rodině, která zůstala v Čechách. Mluvila uvolněně bez nostalgie a uvědomila si, že teď, v tuto chvíli nikoho ze svých blízkých nepostrádá. Cítila se neobyčejně mladě, plná energie, jako kdysi na počátku s Jindrou. A ještě ta shoda začátečních písmen v jejich jméně jí připadala jako dobré znamení osudu.

Zato Jiří odpovídal na její dotazy pomalu a rozvážně. Zjevně neměl chuť ventilovat podrobnosti z bývalého manželství. Alena to chápala a tolerovala.

Další společné dny se nesly ve stálém sbližování. Vydali se lodí na výlet na ostrov Korčulu, obdivovali staré kamenné domy, úzké uličky a architekturu, která nesla stopy zašlých dob turecké a římské nadvlády. Jedno ráno ji probudil nezvyklý hukot. Vál vítr a velké vlny se tříštily o blízká skaliska. Ten den si jich pořádně užili. Na pláži byla vyvěšená černá vlajka, ale oni si našli místečko, kam bdělé oko plavčíka nedohlédlo. Večer se vydali na procházku kolem letoviska. Když se zastavili a pozorovali město, objal ji kolem ramen a začal ji líbat. Jen tak, bez romantických slovíček a vyznání. „To snad ne, Jiří....,“ vázlo jí v hrdle. Dál to nešlo. Po dlouhých letech cítila vzrušení a touhu pomilovat se. Vůbec nepřemýšlela, jestli to ještě umí, jestli se to hodí k jejímu věku a na takovém místě. Chtěli to oba, oba po tom toužili...........

       Celá rozpálená se vrhla pod sprchu. „Kdybys, dceruško, viděla,“ brblala si mezi proudem vlažné vody. „To bys čubrněla, jak si máma užívá s cizím mužským a jak se proměnila v úplně jinou ženskou. Hned bys hudroval, že jsem se asi zbláznila. Zabalila se do měkké osušky a chvíli bezmyšlenkovitě bloumala zrakem po pokoji. Najednou procedila mezi zuby: „Já si tě milej, zlatej, trochu proklepnu. Zítra si přivstanu a z dálky budu sledovat, jak se zachováš, když nebudu na smluveném místě.“ Usmála se a celá se zklidnila. To rozhodnutí Aleně zaplašilo všechny červíčky pochybnosti, které ji hlodali neustále v hloubi duši.

 Zvuk mobilu jí neurvale vytrhl z příjemného snu. Chvíli se nechápavě rozhlížela po pokoji, než si uvědomila, proč má vstávat, když slunce je nízko nad obzorem. Pak jí to došlo. Chce uskutečnit svůj tajný plán. Vklouzla do plavek a jen tak, bez osušky se brouzdala pláží. Alenu napadlo, že vítr je dnes silnější. Vysoko čechral vlny, které se u břehu rozlévaly široko do písku. Mrkla k hotelu. Blížila se hodina jejich každodenní schůzky u červeného oleandru.  Rozhodla se. Zaplave si a pak ho bude nenápadně pozorovat. Slastně se vnořila do vody, přivřela oči a lehce proplouvala vlnami stále vpřed.

„Ještě nejsi tak stará, ještě tě tělo poslouchá,“ našeptávala Aleně každá žilka. Pak se ale upamatovala: „Už se musí vrátit zpět, už tam Jiří musí stát, rozhlížet se a hledat ji......“ Když se otočila, zjistila, že ji moře zatáhlo pěkně daleko. Rychlými pohyby se snažila dostat do bezpečnější vzdálenosti. Přehoupla ji velké vlna. A pak další, potom jiná....... Dopředu to najednou nešlo. Zdálo se, že je pořád na stejném místě. Začala zmatkovat a zrychlovat pohyby. Přes hlavu se jí prolil nový slaný příval. Zalkla se. Nemohla popadnout dech. Ponořila se. Síly jí opouštěly a břeh byl v nedohlednu. Když se dostala znovu na hladinu, zahlédla ho. Stál na jejich místě a rozhlížel se po okolí. Chtěla na něj zavolat, zvedla ruce........

„Tady, tady,“ snažila se křičet. Znovu se ponořila a klesala dolů. V uších jí drnčelo, oči se snažila násilím otevřít…...

      „Mami, mami, vzbuď se,“ cloumala s Alenou dcera. „ Zvoním už drahnou chvíli. Ještě, že jsem si vzala klíče.“

Nechápala. Ještě teď cítila smrtelný pot na čele, ruce i nohy jí bolely, v ústech cítila slanou příchuť.......Celá vlhká a propocená do nitky se snažila vysoukat z křesla. „Asi jsi usnula a zdál  se ti nějaký horor, že jsi tak vyjukaná. Už se prober,“ zacloumala jí Monika rukama před nehybným zrakem.

Konečně mžikla. „Brrr“, otřepala se celým tělem. „Co tady děláš?“ vysoukala sípavě.

„Mami, za týden máš přece narozeniny, tak jsem tě chtěla překvapit a nesu ti už teď dárek. Koupili jsme ti zájezd k moři do Chorvatska, ať si pořádně odpočineš a užiješ si sluníčka. Já si dobře vzpomínám, jak jste s tátou řádili ve vlnách v Sozopolu.“

„Ne, ne, to já nechci,“ začala se Alena ohánět. Hlava se jí zatočila a ona se opět propadala do hloubek. „Tam si jeďte sami, mně stačí naše chata na Berounce. Tam budu nejšťastnější,“ meldovala překvapené Monice, když se znovu vzpamatovala.

„Ale, mami, vždyť je to dárek pro tebe a David se těší, že ho vezmeš sebou a že si spolu o prázdninách užijete...“

„S Davidem? Vybavila se Aleně usměvavá tvář vnukova. Najednou zatoužila přitisknout  pevně toho klučinu v klíně.

„Víš co, Mončo,“ krájela slova rozvážně, „zatím to neřeš, já se s Davidem poradím..............“

---