Odsouzen žít, vyvolen zemřít!

Odsouzen žít, vyvolen zemřít!

Zlobím se na život se všemi jeho takzvanými zázraky.

Prý je to nejcennější věc, co byla člověku dána.

Byl  to vskutku danajský dar.

Který to zoufalec kdys o něm prohlásil, že je milosrdný?

Kdo to mohl  být?

Nevěřím v život ani v jeho spravedlnost.

Toto vše jest pouhým smítkem,

nicotným klamem , jemuž se lidé zoufale snaží uvěřit

Proto si tutéž otázku pokládám,

K čemu nám byl život dám?

Proč jsme vlastně prokleti tím, že zde musíme trávit tento zbytečný čas?

Proč jsem na několik desetiletí uvězněni v žaláři jménem život

V pasti a tmě je člověk ponechán svému osudu,

V pasti, z níž není úniku.

Zbývá nám pouze čekat, až se kdosi smiluje nad utrpením,

jímž je život  můj i všech kolem prosycen

a ránou najisto ukončí to trápení, ty roky agonie.

K čemu on je, když mi nic nového nenabízí,

Když nutí mne neustále žít ve stínu.

Jsem hnán, jako dobytek na porážku, ohradou,

z níž není možné vyváznout.

Je možné pouze vstříc jisté smrti jít.

Není třeba ani strach mít!

Proč, když tak dlouho očekávané vysvobození se blíží.

Já s úsměvem upřímným se v  tváře přátel dívám,

To oni byli ti, co zapříčinili můj pád.

Ano, oni mi již několikrát kudlou záda prokláli.

Ani trošku studu jsem v jejich očích nezpozoroval.

Však já byl vždy bláhový, proč by mě měl někdo litovat?

Vždyť to oni se snaží radost svou zakrývat,

 když vidí mne v oprátku jistou jít.

Ted výčitky mám, že jsem si vše sám zavinil,

Já říkal si o to, být všemi klamán a zrazován.

V lesku ostří jim vše odpouštím,

Vždyť je to v poslední okamžik, kdy  v tvář jim pohledám.

Není ani na loučení čas, už sekeru blyštivou napřahuje ras,

Sekeru, s níž mne zbavuje toho utrpení, jímž celý můj život byl.