TIM A DIM-22

Část dvacátá druhá

Dim strkal prsty do úst a zároveň se mu chvěly ruce.

„Ty debile, co tě to napadlo mě udeřit do tváří! Co když jsem nějaký střepy spolknul!“ vyhrkl na Tima.

„To by bylo teda blbý,“ mínil Tim.

„To by teda bylo! Já už tě mám plný zuby!“

„Já myslel, že máš plný zuby střepů.“
„Já tě praštím!“ rozkřiknul se Dim, přičemž se z chodby ozval dupot.

„Rychle pod ten stůl! Má ubrus až k podlaze!“ vyhrkl Dim a oba pod něho rychle vlezli, načež se pod ním praštili do hlav.  

  Za okamžik do sálu vběhla čtveřice Němců, kteří se užasle zadívali na spadlý lustr, zpod něhož čouhala těla omráčených vojáků. Ti se hned snažili své kamarády vytáhnout a přitom se sálem začal pomalu pohybovat stůl, který se přibližoval k vojákům. A záhy do dvou narazil.

„Do něčeho jsme narazili!“ pronesl Tim.

„Do Němců!“ vyhrkl Dim.

Vzápětí oba zpod stolu přikrčeně vyběhli a Dim okamžitě vrazil do dvou vojáků, kteří se za výkřiku ocitli na podlaze, a záhy na podlaze udělal salto. Tim se mezitím zamotal do velkého ubrusu a s ním na sobě se vrávoravě rozeběhl. Vzápětí však narazil do zkoprněných vojáků a poté se na podlaze nacházely rozkřičené a zmítající se postavy.

  Dim se octil po saltu zavěšený na věšáku, který se začal kývat do stran, přičemž se ho chystal udeřit pěstí jeden z vojáků. Ale ve stejný okamžik se věšák skácel na podlahu a pěst vojáka za jeho výkřiku dopadla na zeď. Němec se chytl za zápěstí pravé ruky a rozkřičel se. Dim počal na podlaze lézt, majíce stále na zádech věšák a náhle se ocitl před vojákem s puškou, kterou mu jí namířil na hlavu. Ve stejný okamžik však do něho vrazil Tim, jenž měl na sobě pořád ubrus. Pak se na podlaze zmítala trojice postav s věšákem a ubrusem, načež se tři Němci vrhli na klubko všelijak se zmítajících těl. Po divoké bitce, během níž se ozývalo velké množství výkřiků a ran, seděl uprostřed místnosti jeden voják s protáčejícími se panenkami a s naraženou židlí kolem krku, další vrávoral za huhlání s velkou vázou na hlavě, přičemž narazil do vojáka, který stál rozkřičený u okna a měl hlavu zaseknutou v mřížích. A o něco dál se nacházel čtvrtý Němec, jenž ležel pod převráceným mramorovým podstavcem a zkoprněle hleděl na roztočený obrovský globus, co byl na vrchu podstavce a svým nosem dřel o jeho povrch.

„Jééé Dime, to ti nevadí, že máš v hubě špičku věšáku?“ zeptal se Tim, který svíral v rukách věšák a zároveň seděl v hromadě knih, co se vysypala z knihovny. Naštvaný Dim vytáhl konec věšáku z úst a rozkřičel se.

„Proč si bušil i do mě?! Já ti jednu dodatečně natáhnu!“

„To byla ale mela, co. Ale na nás si nepřijdou!“

„Musíme rychle zmizet! A mám nápad kam a kudy!“

„Tudíž kudy?“
„Hele, támhle je velkej krb. Vylezeme na střechu!“

„Budou z nás teda vojenští kominíci,“ mínil Tim.

 Oba se poté rozeběhli sálem ke krbu, do jehož útrob vlezli. Tim však klopýtnul a vrazil do Dima, přičemž oba dopadli na vnitřní zeď krbu. A ta se náhle rozevřela a oba se za výkřiku skutáleli po schodech, načež se zeď zavřela.

KONEC DVACÁTÉ DRUHÉ ČÁSTI

---