Cesta bosky

   Sundavám boty a z tkaniček stahuju uzlík. Házím je přes rameno a začínám pouť. Jak bude asi dlouhá? Chodidla se bolestivě seznamují s asfaltem. Stíhám sledovat cestu jen pár metrů před sebou. Vlastně ani nevim jestli trefim tam kam chci dojít. Do kopce se batoh zařezává do ramen. Teď mě napadá, jak asi chodili lidi kdysi dávno. Třeba v pravěku. To asi měli jinačí chodidla. Možná že se tenkrát rodili s kopýtkama. Jak jinak mohli lovit mamuty a sbírat bylinky?  Docela mimoděk si v duchu zpívám tu písničku od Buty: "Do KOPÝTKA se vrátím ......" JAU!!! Kámen. Hajzl. Najednou vidím rozcestník a značku. Už vím jak je to daleko. Je to kratší než jsem si myslel.

   Z asfaltky odbočuju na hliněnou polní cestu. Nohy si zvykaj, nebo už otupěly. Vidim pole s téměř zralou pšenicí. Ty krásný zlatý klasy mi připomínaj, že je vlastně léto. I když prší a všechno je ubrečený, kupodivu to vůbec nevypadá smutně. Spíš naopak. Začíná se mi to vlastně líbit.

   Procházím louží. Pole končí a cesta pokračuje lesem. Určitě tu rostou houby  -  voní mi pod nos a já dostávám obrovskou chuť na polívku. Na tu houbovou s kroupama, co vařila babička.

   Támhle kousíček za lesem vidim loučku. Je na ní tráva, spousty kytek a zmoklá pavučina. Vzpomínám si, že podobnej pocit jsem měl vždycky na vandrech. Vlastně je to stejný. Až na tu žízeň...... Přece si nebudu kazit tenhle skvělej pocit pochybnostma o svejch závislostech! Jak si tak přemejšlim, ani si neuvědomuju, že už jsem zase v lese. JAUUU!!! Tu šišku, co jsem na ní dupnul, to asi muselo fakt bolet! Těšim se až bude tma. Mám moc rád, když je tma a prší.

   Támhle pod lesem už vykukujou první baráčky vesnice. Prší jim na střechy a do komínů. Na poli nad vesnicí trhám tři klásky zlatý pšenice. Pravý zlato. Gram k nezaplacení.

   Vcházím do vsi a je mi dobře. Vidim známej, zašlej plot z voprejskanejch latí. Tak už jsem tady. AHOJ!