Umbra

Umbro Umbro! Kdo jsi ty? Máš jen meč, to on vzal ti duši! Jsi jen prázdná schránka, pouhý stín toho, kdo již mezi živými není.

Sám prázdný v prázdném světě. Rozhlížel se. Nad hlavou ocelově kalná obloha, tak jako již mnoho dní předtím, tak jako tisíce dní v letech minulých. Vpravo kamenitá pláň, za ní studený, jehličnatý les. Lesem protékal potok, proto stoupala nad špice vzrostlých stromů pára. Vlevo kopcovitá krajina, víc kamení, méně zajímavého. Před ním a za ním cesta, vedoucí od obzoru k obzoru. Prašná, místy rozblácená z podzimních dešťů, bylo vidět stopy lidí, koňských kopyt i kol povozů. Kolem dokola šumící modrý obzor. A pod ním studený kámen, na němž bezmyšlenkovitě složil své tělo. On znal tento svět.

V ruce držel meč. Co vlastně byl ten meč? Dlouze se na něj zahleděl. Čepel byla dlouhá, ostrá, ačkoliv meč nebyl nikdy ničím broušen. Byla posetá runami, sálal z ní chlad a slabé namodralé světlo. Co byl ten meč?! Odpoveď je blízko... Zapomněl na něco důležitého, něco hrozně moc duležitého, ale nevěděl, co to vlastně bylo.

Odkud přišel? Ohlédl se za sebe, obrázek, který se mu naskytl, se nijak výrazně nelišil od toho, který viděl předtím, jen slunce za zdí šedé oblohy tušil jinde. Všechno bylo zbytečné, ano. Už tu jednou byl. Ne jednou, dvakrát. Víckrát! Nespočetněkrát touto cestou již šel, a nesl si s sebou meč. Byl i za obzorem před ním, za ním, vlevo i vpravo. Nespočetněkrát. Co na tom? On viděl lidi. Davy lidí i jednotlivce. Lidi vysoké, malé, vznešené i prosté, čestné i zrádné. Všichni byli stejní... lidé. Jejich lidskost je spojovala? Co na ní bylo tak zvláštního? Viděl i zvířata, vysoká, malá, chytrá, hloupá, majestátná i odporná, tak jako lidé. Žádný rozdíl.

Co dělal tam, kudy chodil? Mnoho, mnoho toho bylo. Příliš mnoho vzpomínek. Pamatoval se na války. Krev. Spousty krvavé. Krev na zemi, krev v kalužích. Krev stékající po tváří. Po tváři! Ta tvář!!! Kdo to byl? Člověk. Znal ho lépe než jiné. Přítel. Ano. Zahynul v bitvě. A on zakopal jeho tělo a odešel. Potkal nového přítele. Šli spolu do bitvy. Mnoho nepřátel, všichni mrtví, všude krev. Nakonec pohřbil i dalšího přítele. A dalšího. Mnoho bitev, mnoho mrtvých přátel. A ještě víc krve. Ten meč!!! Proč to nebyl on, kdo by byl někdy pohřben svým přítelem? V tom meči byla odpověď. Vrazil si ho tedy do břicha.

Vzpomněl si na ženy. Mnoho žen, mnoho lásky. Viděl je mladé krásné, ale stárly. Proč všichni okolo stárli a on ne? Břichem se mu šířila tupá bolest, sesunul se do prachu cesty. Zabil ženu. Dávno, nepočet zim již tomu. Nespočet zim! Chodil světem na tisíc let. On a jeho meč. Prokletý meč. Neporazitelný meč, nesmrtelný pán, mnoho mrtvých, všechno zbytečné, všechno to viděl tolikrát, že to nemělo pražádný význam. Jakou hodnotu má vlastně lidský život, když ho možno tak snadno vzít? Prošel životem, zabíjel svým mečem, bolest se stávala nesnesitelnou, viděl svou krev. Vzpomněl si na tu kletbu. Umbra. Meč se jmenoval Umbra. Ale kdo byl on? Umbra...? A pak zemřel.

Poutník kráčel po prašné cestě od obzoru k obzoru. Žil již dlouho a viděl mnoho. Po této cestě kráčel již mnohokrát a oběma směry, znal les, stráně, potok. Obloha byla již několik dní kalně šedá a občas z ní nepříjemně mrholilo. Foukal studený vítr. Začínalo se šeřit. Najednou viděl před sebou na cestě mrtvolu. Byl to mladý muž z prázdnýma očima, probodnul se svým mečem, muselo se to stát dnes. Otočil ho na záda a vytáhl mu meč z rány.

...jakou cenu má život, když možno ho tak snadno vzít...

A tak se opět zrodil Umbra.

---