Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStarý kufr s dětstvím...a pohádka...
Autor
naira
Starý kufr s dětstvím… Už ani nevím, co jsem původně hledala v předsíni ve skříních, za pomoci židle, protože do nástavců se nedá dosáhnout, ale zrak mi spočinul, po přehrabování se v nich, na starém kufru. Hnědý lepenkový kufr z vnějšku s vyztuženými rohy, kovovými posuvnými zámky a primitivní západkou uprostřed mi připomněl dětství. Vlastně mi ho otec nedávno dal. Nebo je to už nějaký měsíc, spíš rok, s mými věcmi, které našel při úklidu. Prý nevěděl co vyhodit a co si chci schovat. Pamatuji si, že ho použil na poslední jeho vojenské cvičení. Je to snad pětadvacet let. Asi naznal, že už ho nebude potřebovat, nebo proto že se mi vždycky líbil jako malé holce. Tenkrát jsem se do jeho obsahu asi podívala jen zběžně. Nedalo mi to a po vytažení spousty jiných věcí se mi ho podařilo sundat, i když to nebylo zrovna lehké. Byl opravdu dost těžký. Sice můj rozum mi říkal co tam je, ale po jeho otevření, tam na mě čekalo skoro samé překvapení. Není divu, táhne mi pomalu na čtyřicet a pamatovat si vše co jsem malovala a vystřihovala a lepila a schovávala a sbírala… když mi bylo nějakých šest až třináct, čtrnáct… Bylo to jako najít malý poklad. Strávila jsem s ním skoro celou noc a další dva, tři večery. Bylo to jako se vrátit aspoň na chvíli do minulosti, do dětství. Na to špatné člověk léty zapomene. Většinou. A vzpomene si na ty chvíle lepší, jež vyloudí i úsměv na tváři. Nechtělo se mi ho uklízet a vracet, ani po týdnu. Ale co s ním. Akorát se to zalíbilo kočce. Ta byla fascinována vůní starého papíru a snad klihu, či jakého lepidla a nehodlala vnitřek kufru opustit. Nakonec byl malý poklad opět uschován, akorát tam nebylo vráceno několik stránek popsaných dětskou rukou. Pár ,Áčtverkových‘ papírů plných psacího písma, takovýho co vás učí ve škole. Ale co mě překvapilo, i s přímou řečí a i s odstavci a i očíslované stránky, tak jak to dělám dnes, když mě něco napadne a nesedím u počítače a mám po ruce třeba jen pár lístečků, nebo ,Áčtverkových‘ papírů. Psala jsem si k obrázkům a různým i občas data. Našlo se i pár sešitů ze školy. Odvodila jsem i podle nich i podle paměti, že to bylo asi roku 1980, takže mi bylo 10 let co, jsem psala onu pohádku. Začetla jsem se a vzpomínala, jestli mi nějakou nepřipomíná. Nic mě nenapadalo, akorát ty slova, ten sloh, kde jsem na nich byla? Už vím. Vždyť v kufru byly i mé oblíbené dvě knihy po babičce. Pravda, v,,salátovém“ vydání a jedna z roku 46 a druhá 52, ale od K. J. Erbena Pohádky a od Boženy Němcové Národní báchorky a pověsti. Mé tehdy oblíbené hlavně o prázdninách trávených s babičkou a dědou, každé léto. A pak na podzim jsem hodně onemocněla a psala dál. Vím, že jsem vyprávěla celému dětskému pokoji v nemocnici svoje vymyšlené pohádky. A pak když mě přestěhovali a bylo nás tam míň, nebo byli víc nemocní, tenkrát jsem to vnímala asi jinak, neposlouchali, popsala jsem celý blok. Matně vzpomínám, že jsem psala a psala, dokud bylo vidět. Po návratu z nemocnice mi naši nechtěli dovolit nechat si věci z infekčního oddělení. Vybrečela jsem si akorát ten blok, ale dali ho na balkon, na mráz. Prý aby bacily zmrzly. Vrací se mi ten pocit i ty slzy v očích, kdy jsem koukala přes zasklené dveře balkónu, jak si mrazivý zimní vítr pohrával s hustě popsanými listy malého bloku a tak strašně se bála, že se mu něco stane! Sice ležel částečně zatížený na jakési bedně… Nevím jak trvalo dlouho, než ho vzali dovnitř. Dny, týdny. Uložili ho do spodního šuplíku a zakázali mi na něj sahat. Asi to mysleli dobře. Ale to mi nestačilo. Potají jsem do něj nahlédla. A ne jednou. Ale roky utíkaly, ba přímo letěly. Dnes se trápím, nevím kde je mu konec a proč mi na něm tak záleželo. Až těch pár stránek, tuhle nalezených mi to vše připomnělo. Přepsala jsem tu pohádku na PC. Tak jak byla. Se všemi slovy, přímou řečí. Jen jednu hrubku a pár čárek jsem opravila. Dnes trpím jinými věcmi a stresy, ale tenkrát mé dětské srdce trpělo s tím sešitem. A moc. Musím to u rodičů prohledat. Třeba se mi podaří ho najít. Pokud ho nevyholili. Jen pro klid duše. Dětské dávné duše, která si jen tak snila a těmi příběhy žila a konejšila i ostatní. ...posílám ji... teda tu pohádku... ...akorát teď nevím, co s ní nedokončenou... ...nedokážu se na ten děj dívat očima desetiletého dítěte... .....
Pohádka
(..napsáno asi roku 1980, když mi bylo 10.)
V jedné vesničce žil chudý chalupníkův syn Jan. Oba rodiče mu zemřeli bídou a Janovi se nechtělo dál zůstávat v staré děravé chalupě u ubohého políčka, tak se rozhodl, že půjde do světa. Sbalil si do uzlíčku to málo, co měl a šel hledat práci a štěstí.
Nějaký čas již bloudil světem, ale smůla se mu lepila na paty, nikde nebylo pro něj kouska místa a nějaká práce.
Jednou zabloudil do hlubokého lesa a nemohl nalézt cestu ven. I unaven a hladový ulehl do měkkého mechu a za chvíli již spal. Nepozorovaně se k němu začal plížit dlouhý ošklivý had. Jan se probral, až když ucítil jeho slizké tělo. Had se mu začal ovíjet kolem nohou. Jan se rozhlížel, čím by hada usmrtil. Ale najednou had promluvil temným lidským hlasem:
,,Neboj se mne a pojď za mnou“ Jan jako omámen vstal a pomalu vykročil za již plazícím se hadem. Tu seskočila odkudsi malá roztomilá panenka, a jak nejvíc mohla, zakřičela na Jana:
,,Stůj, Jane, stůj“ Jan se otočil a spatřil drobounkou postavičku sotva větší než malíček. Sklonil se k ní a prohlížel si ji jako největší zázrak na světě. Protíral si oči, neboť si myslel, že je to snad sen. Ale než se vzpamatoval, panenka už mu seděla na rameni a povídá:
,,No co se divíš, neboj, nejsem žádný sen, jsem tvoje malé štěstí. Chodím za tebou už hodně dlouho, ale teď když jsi byl v takovém nebezpečí, nemohla jsem se na to už déle dívat a musela zakročit.“
,,Jaké nebezpečí?“divil se Jan.
,,No přece ten ošklivý had!“
,,Ach had!“ rozpomněl se Jan.
,,Ale co to bylo za divného hada, který dokonce mluvil lidskou řečí?“
,,Víš, v tomto lese je skála a na té skále má sídlo zlá Černá sůva, a ta se dozvěděla, že by se mohla proměnit v ještě mocnější čarodějnici, ale v lidské podobě kouzelné paní, ale musí mít lektvar složený z krve ze srdce mladého jinocha, jako jsi ty, překrásné princezny a hodné víly. Proto vymýšlí a čaruje, aby tě dostala do svého doupěte, kde má nad tebou moc.“
,,A kde žije ta princezna?“ vyzvídal Jan.
,,Za tímto lesem je veliké jezero a uprostřed se z něj vynořuje ostrov se zlatým zámkem, ve kterém bydlí princezna, ale sůva nemá nad ní moc. Ten had, to byly určitě její čáry, Chtěla tě tak vlákat k sobě na skálu a mít nad tebou moc. Ty bys jí pak přivedl princeznu i vílu a bylo by s vámi konec. Jistě se o to pokusí znovu“
,,Teď už bych byl opatrnější,“ řekl Jan.
,,To se mýlíš, sůva by tě tak omámila, že bys ani nevěděl, co děláš,“ na to panenka.
,,Ale teď už musíme jít, musíme vyzrát na tu Černou sůvu dřív, než se zase něco nekalého vymyslí.“
A tak šli. Panenka ukazovala Janovi cestu a přitom mu vysvětlovala, že Černou sůvu by mohl přemoci jen s pomocí kouzelné koule. Ta v rukou dobrého člověka ničí zlo, ale v rukou špatných, ho může mnoho napáchat. Teď je ovšem rozdělena na tři díly, o jednom ví princezna, o druhém víla a třetí má sůva. Moc záleží na tom, kdo je opět a jestli vůbec dá dohromady.
Došli až na kraj lesa a spatřili před sebou veliké jezero a kdesi uprostřed něho ostrov se zámkem, který zářil široko daleko.
,,Tam bydlí princezna,“ řekla panenka.
,,Ale jak se tam dostaneme?“ vzdechl Jan.
,,Tady někde u jezera žije rybář, snad by nám mohl půjčit loďku.“
Netrvalo dlouho a rybáře našli. Panenka zmizela. Jan musel chvíli rybáře přemlouvat, než mu loďku půjčil. Když odrazil od břehu, tenký hlásek mu pošeptal:
,,Až se budeš blížit k ostrovu, dej pozor, aby tě nikdo nezpozoroval!“
Když se Jan přiblížil k ostrovu, rozpoznal mnoho mužů, kteří ostrov hlídali, proto mu dalo hodně práce, než našel příhodné místo, kde mohl připlout ke břehu. Schoval loďku ve křoví a zašeptal:
,,Panenko, kde jsi, poraď mi, co mám dělat dál?“
,,Musíš se dostat do zámku tak, aby o tom věděla jenom princezna a zeptej se jí na tu část koule, já počkám tady, kdyby se něco stalo, přijdu ti na pomoc,“ špitla panenka a zase zmizela.
Jan se pomalu plížil k zámku. Kudy ale vniknout dovnitř? Když všude kolem jsou stráže! Kdyby aspoň věděl, které okno patří princezně. Najednou spatřil na jednom z balkónů překrásnou dívku s dlouhými zlatými vlasy v bílých šatech zdobených zlatem. Až se mu z té krásy zatočila hlava.
Když princezna zašla dovnitř, vyčkal na vhodnou chvíli a tiše lezl nahoru. Konečně byl na balkóně. Rozhlédl se, snad ho nikdo neviděl. Opatrně vstoupil do pokoje. Princezna tam byla sama. Ulekla se, když ho spatřila. Pověděl jí, že je tady proto, aby zachránil ji i sebe před zlou Černou sůvou a všechno jí vysvětlil. Pak ji žádal, aby mu řekla, kde by mohl najít část kouzelné koule.
Princezna mu vyprávěla:
,,Kdysi měl můj otec celou kouzelnou kouli. Objevila se Černá sůva, která se jí chtěla zmocnit a mého otce si podrobit. Otec spěchal za lesní vílou, která byla vždy naší přítelkyní, ale kouli rozbil. Na tři části. Jednu část zachránila víla, druhá je dodnes ztracena na dně propasti a třetí se zmocnila Černá sůva. Pohrozila otci, že se mu ještě pomstí a on se bojí o mne. Proto jsem tu tak střežená.“ Pak si uvědomila, ,,Jak jsi se sem vlastně dostal, cožpak tě nikdo neviděl?“
,,Připlul jsem k ostrovu na malé loďce, schoval ji v křoví, nikdo mě neviděl, ani když jsem se plížil k zámku a až do tvého pokoje,“ vysvětlil princezně Jan.
Princezna zaslechla kroky.
,,Pozor, někdo sem jde!“ upozornila Jana. Jan se rychle schoval za závěs u balkónu. Do pokoje vstoupil princeznin otec. Beze slova podal něco princezně. Jan viděl její zděšený výraz ve tváři.
,,Co budeme dělat?“ vzdychl král.
Princezna si zakryla dlaněmi oči. Král pomalu odešel.
Jan vystoupil ze svého úkrytu a zeptal se:
,,Co se stalo?“
Princezna mu mlčky ukázala na malé zrcátko. Jan se na něj podíval a spatřil v něm smějící se ohromnou ošklivou opelichanou černou sůvu.
,,Sůva se rozhodla, že se pomstí,“ vzlykala princezna.
,,Rychle, musíme něco dělat,“ vzpamatoval se Jan.
,,Řekni mi kde je ta propast a kde bych naše tu vílu?“
,,Kde je propast, to nevím, ale vím, kde bys našel vílu a jak. Jdi do lesa a řekni tuhle větu…“ pošeptala Janovi.
,,Víla se ti objeví. Jen buď opatrný, ať tě nikdo nechytí“ bála se princezna, když už Jan slézal z balkónu.
Doplížil se ke křoví, kde našel svoji loďku a vrátil se zpátky. Poděkoval rybáři a řekl, že loďku bude ještě potřebovat a šel do lesa. Zavolal vílu. Za chvíli se objevila. Celá v bílých a stříbrných závojích. Jan jí chtěl říci, proč ji zavolal, ale ona ho zarazila.
,,Vím proč si tady a co po mě chceš. Jednu část koule ti můžu dát, vím i o propasti, ale odtud ji nedostaneš. Propast je hluboká a široká.“
,,Ale já tu kouli musím mít. Musím zachránit princeznu, tebe a sebe taky!“ vykřikl Jan.
,,Pomoci by ti mohl snad orel? Ale ten z tohoto lesa uletěl, aby se ho sůva nezmocnila a nepoužívala ho proti dobru.“
,,Ale kde ho najdu?“ ptal se Jan. A tu si vzpomněl, kde je vlastně jeho panenka? Sotva si na ni vzpomněl, už tu byla a začala:
,,Já vím, kam uletěl orel, já tě tam dovedu. Pojď! Pro vílinu část koule se stavíme raději potom, ještě bys ji někde ztratil…“
,,Pomůžu vám!“ zaslechli ještě vílu, která už byla pryč, ale najednou se to s nimi zatočilo a byli za lesem.
,,,No nestůj. Pojď, musíme za orlem,“ říkala už zas panenka
Šli tedy přes pole a louky a lesy až přišli k horám. Tam spatřil Jan, jak se v povětří vznáší obrovský pták. Když klesl dolů, panenka vyskočila na Jana a zatočila se. Orel ji spatřil a snesl se k nim a ptal se panenky, co potřebuje.
,,Znáš tu propast, která je v lese, v němž se usadila Černá sůva? Tak někde na dně propasti, je část kouzelné koule, s jejíž pomocí bychom mohli zmařit sůvě její plány.“
,,No jo, „zamyslel se orel, ,,ale to bych musel dát pozor, aby se mě neviděla Černá sůva a nezmocnila se mě dřív, než bych vám pomohl.“
,,Musíme to zkusit. Sneseš se do propasti se mnou, já tu část koule snadněji najdu, pomocí svých kouzel. A ty mě pak vyneseš a můžeš a můžeš letět rychle pryč.“ řekla panenka. ,,Kdyby tě sůva přeci jen nějak dostala, my ti pomůžem. Nade mnou nemá zatím žádnou moc.“ Tak se vydali zatím zpátky.
Jan s panenkou už byli v lese, v němž byla propast, zatím co orel se raděj zdržel. Až když stáli nad propastí, náhle se objevil a snesl se k nim. Panenka na něj vyskočila, sedla si mu za krk a orel se opatrně snášel do propasti. Byla to propast velmi hluboká, takže trvalo dlouho, než se před nimi objevilo její dno. Ale jaké. Plné koster z lidí a zvířat-určitě sůviných obětí. Panence dalo hodně práce, než část koule našla i pomocí kouzel.
,,Ta je, ale velká, no snad ji orle svými drápy uneseš.“ Panenka se uvelebila na orlu, ten chytl svými drápy třtinu koule a vznesl se vzhůru.
Jan už se nemohl dočkat, a když je spatřil, oddychnul si. Orel spustil část koule k Janovým nohám a zároveň z něj seskočila panenka, pak zamával mohutně křídly a zmizel jim z očí. Jan se podivil: ,,Tak velká část? To není možné? Ta koule je opravdu tak veliká?“ Dotkl se té části a ta se pojednou začala zmenšovat až byla tak malá, že ji schoval do dlaně.
,,No tak se nediv a pojď rychle za vílou, ty … „ ozvala se panenka.
Ani ji nemuseli volat , už stála před nimi.
,,Chudák orel“ uslyšeli z jejích úst.
,,Cože?!“
,,Nebojte se, zatím žije, sůva nepotřebuje jeho smrt, ale jeho sílu! Musíme ho zachránit dřív než se něco stane. Myslím, že ho chce použít proti princezně, protože orel snadno doletí na ostrov.“
,,Princezna!“ zvolal Jan, ,,rychle, musíme ji zachránit, vlastně spíš orla, nebo co, panenko poraď prosím, já nevím co dřív!“