Pokus o napsání básně

Ticho... konečné
a pak?
Vidím.. tiché světlo
mizet v časoprostoru souvstažností
nutících mě odříkat

tuto trapnou
a málo smysluplnou báseň
- báseň samoty

Ta vidí mě, nenaříká, 

slyší, poslouchá a dýchá

spolu s básní,
jejíž tóny slýchám
padám na vybledlý polštář

prázdnoty

Pomalu upadám..

do stavu snění

barvy blednou

v bledém koutě světlo mizí
v tmu se mění  zapomění
nekližé barev temnoty

Prosím ticho, "zůstaň s krizí

nesnášených davů much

jež mi lámou básně cizí

 - šílený jekot pro můj tuch

nepouštěj ke mě svět mi tak cizí

pro nějž nenašla jsem sluch"

Ten zvuk však stále pokračuje..

jak ranní koncert půlnoci červánků

čas nekonečna oznamuje -

zmýleným koncem básnických světáků,

kteří se ještě narodili

a snimiž zaniká má první i poslední opravdová báseň,

Konec jedné velké básně.

 A báseň zanikla 

v tichu

 kde nezůstal žádný ticha zvuk,

jen rytmický křídel šepotavých básně  moci zvuku tluk.