Osud

Do ticha přerývaného jen jejím zrychleným dechem se zakousne zvuk zavrzání otvíraných dveří. Kolem prahu se zvíří prach, ve kterém pak krokem vytvoří mystické spirály. Po tomto schodišti stoupá denně, ale dnes a právě v tuto chvíli pociťuje neuvěřitelně slavnostní náladu a to navzdory tomu, co všechno se včera přihodilo. Protože to, co svírá v rukou jí dává dostatečnou pravomoc k tomu, aby dědův osud brala spíše s úctou než s trýznivým smutkem. Tak dnes se konečně se dozví to tajemství…

Milá Alice,

určitě Tě trochu nemile překvapil dopis namísto očekávaného dárku. Ale měj ještě trochu strpení se starým bláznem, který pár dní před svou smrtí sepisuje závěť a rozmýšlí o co nejspravedlivějším rozdělení svého majetku. Musím Ti ještě leccos vysvětlit, abys se svým podílem správně zacházela, proto mě omluv a buď trpělivá.

Když vejde, chvilku jí trvá, než přivykne přítmí, které tu panuje, a pak chodidlo co nejopatrněji položí na první schod, oči maje doširoka otevřené a prozářené směsí překvapení a očekávání. S hlubokým výdechem převede své těžiště o nějaké ty centimetry výš a svíraje papír, celý pokrytý ozdobným starobylým písmem, které lze sotva číst, našlapuje a stoupá vzhůru.

Už když jsi byla malá a já Tě krmil báchorkami o tom, že nahoře na půdě vytvářím celé dny architektonické projekty, věděl jsem, že mi ve skrytu duše nevěříš a čekáš, kdy se rozhodnu Ti toho prozradit více. Kolikrát jsem viděl, jak mě pozoruješ, když jsem odcházel nahoru, a v podstatě Tě obdivoval, že se (narozdíl od toho, jak jsem se v Tvém věku choval já) nesnažíš vydupat si odpověď na své otázky. Možná cítíš trochu ukřivděnost, že jsem Ti už dávno vše neřekl, protože vím, že neuznáváš nějakou úředně stanovenou plnoletost za věk, kdy člověk začíná být rozumný, ale věz, že jsem to udělal (nebo spíše neudělal) proto, abych Tě od Tvého údělu alespoň po nějaký čas uchránil a tím Ti prodloužil ten „opravdový“ život. Pochop, dnes už vidím, že možná to všechno je spíš prokletí, než úděl, ale když se na Tebe podívám, vidím, že alespoň z toho něco mělo pro můj vlastní život smysl. Možná, že stále ještě není vhodná doba. Že tě okrádám o to, na co všichni ostatní mají právo. Ale pozítří zemřu a nemohu si ponechat cokoli z rodinné tradice, jejíž tajemství mi bylo svěřeno.

Alice položí dlaň na stěnu, ačkoli ve skutečnosti nepotřebuje žádnou oporu, jde spíš jen o pocit jistoty a poněkud rychleji začne kráčet vzhůru. Před odpočívadlem se trochu zarazí a opatrně povystrčí hlavu za roh jako želva z krunýře, jako by očekávala, že se na ni z patra svalí kamení. Ale chodba je prázdná a ona opět vykročí, oči hypnoticky zabodnuté v klice dveří od půdy. Vrzání schodů se podivně vnucuje, a ona je s jistým překvapením bere na vědomí. Jako vše, co se stává všedním, ji najednou ten zvuk zaráží.

Musím říci, že jsem nějaký čas váhal nad tím, zda jsi pro to skutečně vhodná, zřejmě i proto, že stejně jako většina pravomocí i tato byla určena mužům, ale po tom, jak ses zachovala k onomu chlapci, jemuž jsi prozradila pravdu navzdory všem, kteří proti tobě stáli, jsem neměl jedinou pochybnost. Úplně tě vidím, jak se teď mračíš a hlavu vtahuješ mezi ramena, vím, že nerada slyšíš o nějakých mužských a ženských pracích či schopnostech, ale takto mi to bylo předáno a já jsem toto pravidlo musel brát na zřetel (ačkoli ve výsledku jsem se jím neřídil).

Už stojí na vrcholku schodiště a bere za kliku. Pomalu dveře otevírá, do nozder nasaje vzduch, je řízný a silný, nasáklý starobou, a pak vykročí do místnosti, pomalu za sebou zavře a rozhlédne se. Stojí v obyčejné půdní prostoře, všude kolem ní jsou poházené staré, dříve snad užitečné a dnes již nepotřebné předměty. Na skříňkách se hromadí staré smaltované hrnce, krabice knih a stařičkých časopisů, hadrové hračky, prkna, spousta a spousta beden… A na tom všem centimetrová vrstva prachu a špíny. Nic nenasvědčuje nějaké časté navštěvovanosti, snad až na relativně čistou podlahu. Ale Alice ví, co hledá. Přejde na druhou stranu místnosti a začne stoupat po žebříku, jehož příčky jsou prošlapané a poněkud vetché, až se přiblíží ke dvířkům ve stropě, na nichž jednou rukou odšoupne zástrčku. Pak si dodá odvahu, poklop otevře a tím prorazí blánu dědečkova tajemství.

A teď už konec abstraktním pojmům a neurčitým informacím. Ano, těší mě Tě napínat, však mě znáš, ale stejně tak já znám Tebe a tuším, že se Ti daří svou zvědavost držet na uzdě natolik, že čteš vše bedlivě a zatím jsi nepřeskočila jediný odstavec. Končím s trápením a přicházím konečně k jádru věci. Ale nebyl bych to ani já, kdybych ti vše řekl na rovinu a přímo, i dnes zastávám názor, že několik indicií poslouží tvému mozku lépe než sebelepší podrobný výklad. Tak zaprvé… Určitě ses musela často zamýšlet nad tím, proč tvé jméno postrádá základní rys češtiny, a tím myslím to chybějící -OVÁ. Alice Duso. Naše rodina nepochází z žádných orientálních, či jižních oblastí, tak čím to? Není to složité, stačí nad tím přemýšlet poněkud jinak a ne automaticky, jak je člověk zvyklý uvažovat o svém jménu. Další indicie…Zkoušela jsi někdy zjistit, jak často hrají „Člověče, nezlob se“ v jiných rodinách? Možná by Tě překvapily odpovědi. Většina dospělých skutečně netráví většinu dne jeho hraním se svými potomky. A třetí a poslední… Jak je možné, že přesně vím, kdy a jak nastane má smrt? Bude to obyčejná zástava srdce a odehraje se mezi půl osmou a osmou, až si půjdu udělat své obvyklé ranní kafe. Ve chvíli, kdy to čteš, už to budeš vědět i ty. A i ty brzy budeš vědět víc než všichni ostatní. Věřím v tvůj intelekt a do budoucna i v tvou trpělivost a neuvěřitelné nadání rozumět lidem a umět jim naslouchat. Možná by ses divila, ale je to věc, kterou budeš ve svém životě teď nejvíc potřebovat. A teď už jdi a své poslání příliš nevyužívej, ale jen ho používej. Nevím, co se stane po mé smrti, protože má schopnost končí přesně v tu chvíli, kdy si srknu kávy a upadnu na zem, ale osvojil jsem si jistotu, která mi dává pocit klidu ve chvílích, kdy nevím vůbec nic. Tak tedy užívej si co nejvíce života a věnuj veškerý čas svému poslání, to jsou mé poslední rady. Možná se zdá, že nedávají smysl, ale opak je pravdou.

Vše najdeš na půdě nad žebříkem, to, co nejvíce budeš potřebovat, je v krabici na stolku. Kontakty na Rozum, Lásku a Intuici jsou v prvním šuplíku stolu, je na ně skutečně spoleh a přichází na čas. Každý den ve tři a nezapomeň na máslové sušenky. Jinak Intuice ani nehodí kostkou - někdy to vypadá, že je sušenkami vyloženě poháněna. A buď shovívavá ke skepsi Rozumu, je to jeho obor. A kdyby se Láska vymlouvala na bolení v krku, buď tvrdá, to víš, je trochu hypochondr. Měj se nádherně a nezapomeň nikdy na své povinnosti.

Tvůj milující děda

Rozhlédne se. Všechno je načinčané a vypulírované, je vidět, že si dal záležet. Nikdy to tu neviděla, ale vypadá to tak, jak by člověk předpokládal, že vypadá pracovna Osudu. Strohý nábytek, holé stěny, uprostřed stůl se čtyřmi židlemi. Uprostřed desky stolu je ohmataná, stařičká krabice. Pomalu přejde místnost a uchopí víko. Ucítí zvláštní vůni, jakou čpěl dědův oděv vždy, když přišel na večeři a uvnitř nalézá hrací plán na Člověče, nezlob se, šestnáct figurek čtyř různých barev a velkou hrací kostku bez čísel a se zvláštními symboly. Hrací deska vypadá jako nová, rohy jsou ostré a vrchní papír neodřený, ale ona ví, že stejně jako krabice je stará několik milionů let. Osud. Uchopí kostku a pošle ji po stole. Ta se zastaví na jedné ze svých hran, trochu se zakomíhá, a pak se teatrálně překulí a odhalí jeden ze zvláštních obrazů. A někde poměrně blízko Alice právě někomu změnila život…