Já vs My

Vídáte to každý den. Dvojice držící se za ruce nebo sedící na lavičce v parku ve vřelém objetí. U železničního mostu postávajícího zamlklého osamělého chlapce, s našpulenou pusou dívajícího se smutně do dálky. Ambiciózní mladou  ženu ve značkových jehlových lodičkách brázdící nejdražší butiky. Donutilo mne to zamyslet se nad jednou základní otázkou, která rozhoduje o tom, jak žijeme a jak se cítíme. Být samy, nezávislé a svobodné, nebo se oddat sladkým radovánkám láskyplně vzhlížejícího jedince, jenž zaujal náš pohled? Určitě je lepší, když člověk není ani po této stránce sám. Máme se s kým podělit o svoje strasti i slasti. Usínáme v jeho náručí a cítíme se v bezpečí a milovány. Rád se stará o toho druhého. A jeho štěstí dělá šťastnými i nás. Tohle všechno s sebou přináší i bolestnější pohled na věc. Jak se říká, láska krátce trvá, ale dlouho bolí. A my, ženy, prožíváme citovou stránku mnohem intenzivněji než-li muži, tím samozřejmě nepopírám, že i muži prožívají určitou bolest nad ztrátou vztahu, ale snad díky svým vrozeným genům dávných bojovníků se s takovou bolestí dokáží lépe a snad i rychleji vypořádat než-li my. Bolest je i tak individuální u každého jedince. Ať u muže, či u ženy. Možná to vypadá, jako kdybych jednou větou negovala tu druhou. V obojích je hodně pravdy. Nikdy nemá pravdu jen jedna strana.

Abych se konečně dostala k tomu, co mám na srdci. Vyvstala mi v mysli jedna otázka. Zda není lepší, když je člověk sám, obklopen rodinou a přáteli, anebo se vrhnout střemhlav do oceánu, kde riskujete, že nehledě na to, co uděláte, můžete přijít v jedné vteřině o všechno, včetně krásných iluzí.

Nebojte. Já vím, že je lepší mít někoho po svém boku. A vím, že nic není věčné. A mezilidské vztahy – hlavně pak láska – je navíc jako peříčko. Křehké a vrtkavé. Někdy stačí jen malé zaváhání, zapochybování a  negativní řetězová reakce je nasnadě. Pravdu mají ti, kteří nad takovými věcmi vůbec nepřemýšlejí a žijí ze dne na den. Já tu ale nemluvím o strachu ze ztráty blízkého někdy v budoucnu. Mluvím o přímé ztrátě. O těch kruzích pod očima, jež jdou špatně sladit make-upem s přirozenou barvou vaší pleti, o těch nocí, kdy se probouzíte a nemáte se ke komu přitisknout a koho pohladit. Na každém rohu se setkáváte s něčím, co vám to připomene. Písnička. Restaurace. Snad podobná chůze. Zamilovaná dvojice, která tím nejpomalejším tempem chůze jde přímo před vámi do všech míst, kam máte namířeno. V tu chvíli někdo možná zapřemýšlí, zda není lepší být sám a vyhnout se těm černým uplakaným mrakům, které jsou jen cenou za něco krásného a romantického. Dobro vystřídané zlem. To je život. Nebo si alespoň ponechat určitý odstup? Ale když toho druhého znáte už nějaký ten pátek, je lepší pustit odstup k vodě. Důvěřovat – a někdy i trochu prověřovat a stát nohama na zemi. Ale milovat. Bláznivě a hluboce. Není nic krásnějšího.

Nemá cenu vyhýbat se tomu. Má cenu žít. Se vším všudy. I s tou bolestí. Nikdo nechceme být sám. A tak hádám, že se ptáte, proč to tu rozebírám. Zajímavá otázka. Hloupé nejsou nikdy otázky, hloupé mohou být pouze odpovědi. A já se přiznám, že nevím, co na to říct. Ten, kdo je naladěn na stejnou frekvenci jako já, pochopí. A pro ty ostatní jsem tady já a avíza.