Minulost nasraného upíra 2: Tíha mládí

Musel moc dobře vědět, že Anna už na terasu kavárny přišla. Přesto ji nepozdravil, ani nevzhlédl od novin. Hned jí bylo jasné, že má zase svojí náladičku. Povzdechla si. Nejdříve vedle něj jen seděla, objednala si minerálku. Pak mu chvíli četla noviny přes rameno. Panebože… kdyby nebyl tolik přecitlivělej, úzkostlivej, nemusela bych ho uhánět tak dlouho. Chvíli se mu zblízka z profilu koukala na tvář. Pak strčila svůj obličej mezi jeho a noviny. Konečně mu viděla do očí, i když skrytých za skly černých brýlí. Všimla si, že zamžikal. „A co ty si vlastně myslíš o tom, aby bukvice mohli adoptovat děti?“ narážela na jeden článek z novin. Mluvila, jako by pokračovali v započaté diskuzi a ne, že se spolu týden neviděli. Konečně odložil noviny a ona si sedla normálně. Ježíš… ostatní hosté v kavárně na nás koukají jak na magora. Ale vždyť co. Holt se musí chovat jako magor, když jsem do magora zamilovaná. „Já jsem někde slyšela,“ pokračovala v tématu, „že když budou jako děti vychovávaný dvěma teploušema, tak se taky poteplí.“

Nejdřív jen zavrtěl hlavou. Pak se konečně rozpovídal. „To je blbost, homosexualita je vrozená. Když jsem o téhle věci přemýšlel, viděl jsem v ní dva důležitý protichůdný body nebo situace, jestli chceš.“

„Jo, přesně to chci!“ usmívala se na něj povzbudivě.

„Takže situace jedna: malej kluk přijde do první třídy, celej nejistej a vyklepanej, a tam se ho hned hodní spolužáci zeptají, jestli je pravda, že má jeho mamka péro, respektive, abych nikoho nediskriminoval, zdali má jeho tatínek pipinu.“ Odmlčel se a napil kávy. „Děti umí bejt v takových věcech rozkošný. Ale pak situace dva. K nám do školy chodil jeden kluk z děcáku, strašnej magor. Učitelé ho nesnášeli, jedný holce vyrazil zub, jinejch se zas při hodině ptal, jestli jim může lízat kozy. Poprat se s ním byla prestižní záležitost pro každýho kluka ve třídě. Něco se k nám z děcáku o něm doneslo, chtěli jsme zjistit jestli je to pravda a hlavně ho vyprovokovat, aby se s náma porubal. Takže jsme se ho zeptali, zdali opravdu viděl, jak si jeho fotr vystřelil mozek, a jestli ho pak jeho dědek fakt šoustal do prdele, a proto ho museli šoupnout do děcáku. Zklamalo nás, že se s náma nepopral. Jen zařval, ať držíme hubu a utekl. Myslím, že brečel.“ Odmlčel se. Díky bohu, že mluvil tak potichu. Jeho nekompromisní vyjadřování by nejspíš už tak šokované milé zákazníky vyhnalo. Ale Anna si nemohla pomoct. I to byla věc, která se jí na něm líbila. Upřímnost. „A právě tahle příhoda je důvod, proč si myslím, že je úplně v pořádku, aby i homosexuální páry mohly adoptovat dítě, když jsou děcáky přecpaný. Protože je daleko horší, co jsme my řekli tomu všema nenáviděnýmu klukovi bez zastání, než co můžou malí krutý hajzlíci říct dítěti s dvěma tátama nebo mámama. Často se mi tenhle příběh v poslední době honil hlavou a já si tak uvědomoval, jaká svině jsem tenkrát byl. A taky že teď nejsem o moc lepší.“

„Ale jo,“ dlouho neváhala a položil svou dlaň na jeho prsty, hrající si s ouškem šálku. „Jsi lepší už proto, že o tom dokážeš takhle přemýšlet. Nejsi už žádná svině od té doby, co tě znám. No jinak bych přeci s tebou dneska večer nešla na rande do prku, no ne?“ Už podle toho, jak se na ní vděčně koukl, Anna věděl, že se jí na medem napatlanou past přilepil.  

„Nemyslíš, že je obloha ve městě daleko romantičtější, než někde v divočině?“ Kráčeli po asfaltový pěšince parkem, Anna se do svého průvodce zavěsila a s pohledem na nebe si opírala tvář o jeho hebkou větrovku. „No a víš proč? Nevíš, žejo? No protože je přeci daleko romantičtější představovat si ty všechny souhvězdí nad tím smogem zabitý rozzářenýma panelákama a lampama. Vždyť o tom přesně romantika je, co by kdyby…“

„Nevím,“ špitl chlapec, „radši se koukám kolem sebe.“ A trochu zahanbeně schoval bradu do límce větrovky. Najednou je oba stočil na vedlejší pěšinu, Anna tázavě vzhlédla. A uviděla bezdomovce, jak se zkříženýma nohama sedí pod stromem a přitom si ocucává předloktí, jako by se zoufale snažil ústy zastavit krvácení. Nebo spíš připomínal psa zakousnutého do kosti. Bezdomovec si jich všiml a zvedl se. Ruku ze zubů nepustil.

„Pane bože… nepotřebuje pomoct?“ otáčela se na něj Anna, ale hoch jen zrychlil.

„Musíme vypadnout, něco je tu…“ špatně… než ale mohl domluvit z křoví před nim vyšel satyr. Na tenkých jeleních nohou byl přes dva metry vysoký. Paroží se mu z vybouleného čela kroutilo, v tváři výraz idiota. V jedné ruce satyr držel policejní tomfu, druhou dlaní se neustále pleskal do dlouhého svislého penisu. Zapraskalo za nimi, když si bezdomovec zuby rozdrtil kost. Jako na povel se k nim satyr rozešel.

„Zdrhej!“ křikl na Annu a táhl ji z obklíčení pryč. Ale šokem ochromená dívka hned zakopla o obrubník pěšiny. Pomohl jí na nohy a strčil do ní, aby se probrala a utíkala. Anna už nedokázala nad ničím přemýšlet, jen zdušeně vzlykala a snažila se rychle vzdálit z toho místa. Že její chlapec není vedle ní si pořádně ani nevšimla. On se zatím sklonil na zem a zvedl kostku z obrubníku, kterou Anna uvolnila. Jak se k němu přišoural bezdomovec zakouslý do své ruky, udeřil ho do tváře. Bezdomovec zaklonil hlavu, přičemž si z předloktí kus vytrhl. Zřítil se k zemi. Teprve nyní si chlapec uvědomil, že satyr už stojí těsně za ním. Jakoby ho ignoroval, snad si mozek nechtěl přiznat, že to není pouze halucinace způsobená šokem. Tak se stalo že nemotorný satyr mu do zadku nejdřív vrazil během a teprve pak se snažil chlapec polapit. Hoch se otočil a ohnal se dlaždicí. Ta se odpružila od satyrova pevného břicha a vypadla chlapci z ruky. Nyní se tvor rozmáchl tomfou a udeřil jej do rozkroku. Bez dechu se svezl k zemi. Bolest pulzující z břicha do celého těla ho přivedla na pokraj bezvědomí. Probralo ho vrčení motoru a světlo blížící se po chodníku. Policajt, napadlo ho hned. Ale nedokázal rozhodně křičet o pomoc. Kolo motorky se v smyku svezlo těsně kolem něj a stroj pokračoval v Anniných stopách. Spolujezdec… skutečně se ještě chvíli vznášel ve vzduchu, než chodidly tápavě našel zem? … si prohrábl rozčepýřené vlasy. Předlouhé nehty mu sloužily lépe něž kdejaký hřeben. Snad by se hoch ve své mysli lépe vypořádal s přízrakem satyra s půl metrovým penisem než touhle postavičkou. Skřet neurčitého věku, s hárem zfetovaného Einsteina, v narůžovělé mikině s Teletabís a skejťáckých teniskách na nohou. Jako Nonsferatus, který vyleze z rakve, koukne se na večerní teleshoping a obleče se podle toho. Žádná z chlapcových myšlenek snad nebyla blíž pravdě. Satyr jej na povel zvedl ze země a objal kolem ramen jako násilnický milenec. Nepřirozený tvorův úd cítil na svých zádech.

Motorkář zatím pronásledoval Annu pobíhající parkem jako retardovaná holčička za bílým králíkem. „Svět-la… musíme tam!“ škytla. Sama pro sebe? Teprve nyní se ohlédla a zjistila, že její kluk nikde není. Jen to vrčení a bolestivý výkřik v dáli. Světlo motorky ji oslnilo. Rozeběhla se ale pozdě. Ústa pod fašistickou přilbou zahýkala posměchem. Motorkář se zvedl, jen rukama se držíce řidítek. Oběma chodidly Annu skopl k zemi.