ze slabšího soudku na rozjezd. kdo neví, nepochopí...

Zpověď

 

Tak tu zase sedím sama,

Opírajíc se o stůl,

Hlava plná myšlenek,

Opřená o ruku…

 

Ticho kolem a

A něžná tma mě objímá,

Hledím do dálky

A svět kolem mne mě nezajímá.

 

Šeptám tiše slova tesknící:

„Miluješ mě ještě?“

„Proč jsi pryč a ne semnou?“

(v posteli ve světnici…)

 

Horká slza po líci stéká,

odpověď nepřichází,

samota mě tráví,

smutek mě svléká.

 

Svlečená až na kost,

před Tebou postávám,

zjevil ses snad z ničeho,

blízkého konce se obávám.

 

Pálíš mosty,

podepisuješ rozsudky smrti,

našeho vztahu,

a já před Tebou jen postávám.

 

S obnaženými city i tělem,

už to není jako dřív.

Dvě léta hrál sis na jiného,

aspoň teď se mi postav čelem.

 

Ležím na dně propasti,

kdes svrhl mě Ty,

ruce a nohy jsi mi svázal,

a srdce probodl bolestí.

 

A tak tu ležím,

ležím už dlouhá léta,

zrovna tak, jak jsi mě tu nechal

a obklopuje mě to samé ticho a tma,

do které jsi mě uvrhl

už na začátku…

---