Krutá realita

Je to nádhera... Ochromuje mě to a zároveň se chci bavit, smát se a hlavně na nic nemyslet.

Ten pocit se snad slovy nedá vyjádřit. Vznáším se ve svých myšlenkách a pocitech. Cítím se jako malý ptáček, co si lítá nad obzorem všech...

Jenže tenhle pocit nikdy netrvá věčně.... škoda tomu. Ach ne, vracím se z mého vybájeného světa do kruté reality. Světlo se mi do očí zařezává jako miliony jehel. Nohy mě neposlouchají, hlava se vzpamatovává.... bolí to...

Chci sehnat další dávku.Musím. Chtěla bychi znovu zřít ten pocit volnosti. Snad jen naposledy.... Pak s tím seknu.

Příval energie je sice krásný, ale cítím jak mě to pomalu, ale jistě ničí. Tak snad naposledy si mohu dovolit prožít to.

Nevím pomalu jak se jmenuju, nemám kde bydlet... Nevadí. Ale hlavně nemám prachy. Kradu, žebrám, ale na dávku mi tohle nikdy stačit nemůže. Ta chvíle na světě mi připadá jako věčnost.

Přízraky noci mě pronásledují a já s tím nemohu nic udělat. Za všechno si můžu sama. Je to jen a jen moje vina.

Do prdele, potřebuju prachy... prachy....

                                                                                                                                               *  *  *

Prásk...

Pvné sevření jehly povoluje... Jehla padá, ale není nikdo, kdo by ji ze studené země špinavých dlaždic, zatuchlých veřejných záchodů, zvednul.

Poslední kapky naděje stékají po tváři té nevinné dívce. Ona jen bojovala za svůj lepší svět. Chtěla... ale vymklo se jí to...

Už není nikdo, kdo by jí sevřel v náručí a otřel slzy. Jenže už je pozdě, tohle všechno mělo přijít dřív...

Každý mě měl za hodnou holčičku... později za černou ovci rodiny... nakonec za feťačku...

Teď už je pozdě...